Co způsobil pirát Ohnivec a ani o tom nevěděl

Obrázek uživatele Terda
Rok: 
2014
Obdarovaný: 
Ebženka

Skřivánek kotvil u malého neobydleného ostrova už několik dní. Po střetu s korzárskou lodí o šestatřiceti dělech měl poškozený trup i takeláž a náhlá bouře, která se přihnala na křídlech letního monzunu od východu, jen dokončila dílo zkázy. Malá fregata nutně potřebovala opravy, ale do přístavu bylo daleko. Proto kapitán Doyle rozhodl spustit kotvy v krytém zálivu, který se krčil ve stínu zalesněného kopce.
Tábor rozbili přímo na pláži poblíž ústí nevelkého potoka na dohled lodi a na dosah lesa. Přes den se v jeho okolí ozývaly tupé údery seker doprovázené halekáním námořníků a úpěním padlých velikánů, ze kterých silné paže mužů za pomoci teslic vyráběly nové fošny a kulatiny. Večer, když pracovní ruch utichl, se v zátoce rozhořely ohně a nad klidnou hladinou se rozezněl zpěv a historky mořských vlků.
Frances, opřená o bok Bena Harveyho, už skoro klimbala, když ji z usínání vytrhl nakřáplý hlas kormidelníka Hawkinse.
„Když jsem byl malej kluk, tak tehdy ještě žil...,“ začal vyprávět další příběh, když ho neomaleně přerušil tesařův pomocník Grant.
„Když tys byl malej kluk, tak ještě žila babička mojí prababičky!“ zakřenil se.
„Sklapni, Grante!“ utrhl se na mladíka Ludlow, bocmanova pravá ruka. „Teď mluví Hawkins.“
Kormidelník mu děkovně připil ze svého hrnku a pokračoval ve vyprávění.
„Takže když jsem byl malej kluk, tak se vám po mořích plavil na svý lodi Jack Ohnivec. Byl to poslední vopravdickej pirát, kterej brázdil oceány bez královskýho glejtu. Přepadal všechny bez rozdílu a neznal slitování. Jak se na obzoru objevila jeho loď s umrlcem na přídi, tak každej rozumnej kapitán napnul plachty a vzal nohy na ramena. S Ohnivcem nebylo radno si zahrávat. Kdo mu padnul do spárů, toho bez milosti…“
Hawkins si prstem přejel po krku ve všeříkajícím gestu. Frances sevřela Harveyho rukáv a vyvalila oči.
„To je zabil úplně všecky?“
„Jo. Všecky,“ přitakal Hawkins vážně.
„I ty, co stáhli vlajku a vzdali se?“ vyptávala se dál s živým zájmem.
„Jo. I ty. Náklad ukradl a loď zapálil. Proto se mu taky říkalo Ohnivec,“ odpověděl kormidelník a přiložil do ohně tak prudce, až se jiskry roztančily v divokém víru. Frances schovala obličej do Harveyho košile a okem loupla do tmy, která se stahovala kolem tábora.
„Ale to se přece nesmí!“ pípla a nespokojeně našpulila rty. „Bene, že se to nesmí?“ zatahala svého přítele za ruku. Harvey se bublavě zasmál.
„Rejt nožem do stolu se taky nesmí. A kdo tam vyryl nějaký zelí?“ opáčil a v očích mu tancovaly pobavené jiskřičky, když děvčátko vytahal za vlasy.
„To byla sedmikráska,“ zabrblala Frances. „A to není to samý,“ dodala rozhořčeně s ručkama založenýma na prsou. „Stůl to nebolí. My přece taky nebojujem, když se ty druhý vzdaj. Zabavíme jim loď, odvezem ji do přístavu, posádku strčíme do vězení a dostaneme penízky. Tak proč Ohnivec ty lodě pálil? On se chtěl houpat na ráhně? A nechtěl bejt bohatej?“
To už se jejímu nespokojenému špačkování smáli všichni, co seděli okolo ohně, dokonce i věčně protivný Ludlow, který se tvářil, jako by byl ve službě i ve spánku.
„Ale chtěl,“ chlácholil ji Hawkins. „Baže chtěl. Proto přepadal jen velký galeony. Na těch se nepřevážely látky ani koření, ale zlato! Celý hory zlata! A protože byl Ohnivec hamižnej, tak si to ukradený zlato schovával. Říká se se, že za celej svůj život nastřádal tolik zlata, že by si za ně mohl koupit království nebo i dvě. Ale jeho posádka z těch pokladů neviděla ani vindru. Proto si jednou večer na Ohnivce počíhali, když se vracel z přístavní putyky. Zamordovali ho i s holkou, kterou si s sebou vedl. A tak skončil poslední vopravdickej pirát rukou svejch vlastních mužů,“ dokončil Hawkins příběh a dlouze upil ze svého hrnku.
„A co se stalo s tím pokladem?“ zeptala se Frances dychtivě, než se stačil slova ujmout další vypravěč.
Hawkins položil hrnek na zem a promnul si špatně oholenou tvář.
„Jó, to nikdo neví. Kde zlato zakopal, to si vzal s sebou do hrobu. Nejspíš na nějakým zapadlým opuštěným ostrově, kam slušnej námořník nepáchne,“ pokrčil kormidelník rameny, aniž by tušil, že svou odpovědí nasadil malé Frances brouka do hlavy.
„Nepleť jí hlavu, Hawkinsi,“ utrhl se na staršího muže Ludlow zostra a s ošklivým úšklebkem dodal. „Houbeles zakopal. Propil to. Jako každej normální námořník, kterej se náhodou dostane k nějakýmu tomu bejskavýmu penízku. Teda kromě tady mladýho,“ strčil loktem do Harveyho.
„To ti ještě ta tvoje semetrika nedala košem?“ přisadil si Grant.
„Dejte mi svátek,“ zavrčel Harvey, zatímco popadl Frances za ruku. „A ty spát! Jinak mě tvůj táta nechá drhnout palubu celej měsíc vytěrákem.“
„Ale jak to teda bylo s tím po…“
„Řekl jsem spát!“ utnul další otázku Harvey.
Frances však neměla na spaní ani pomyšlení. Hawkinsův příběh o pokladu ji úplně pohltil a kupy drahých kamenů, šperků i zlatých mincí se jí míhaly před očima ještě dlouho po tom, co ji Harvey od ohně odvedl.

***

Druhý den Frances bezcílně bloumala táborem. Harvey s několika dalšími schopnými střelci ještě před svítáním vzali pušky a pod vedením prvního důstojníka pana Powella se vydali na lov, aby doplnili tenčící se zásoby. Zbytek Francesina družstva tahal z lesa klády na fošny a malého plavčíka si nikdo nevšímal.
Jindy by se pověsila na Toma Martina, jednoho ze starších kadetů, který ji jako jediný z chlapců neodháněl jako zvědavé štěně, nebo by se připletla k těm mladším, když jim kapitán vysvětloval základy navigace, aby si urvala kousek vzácné pozornosti svého otce. Jenže zatímco kapitán společně s tesařem kontrolovali nové kulatiny na ráhna, kadeti pod velením třetího důstojníka pana Barkleyho dohlíželi na práce na kraji lesa, a pomoc hubených dětských ruček nikdo nepotřeboval.
Lodní zvon už dávno odbil dvanáctou, když se napůl nešťastně, napůl znuděně posadila do stínu na břehu potoka a přivřenýma očima mžourala na vlnky lesknoucí se v odpoledním slunci. Připomněly jí Hawkinsovo večerní vyprávění. Co když Ohnivec schoval své poklady právě tady?
Vyskočila na nohy a s novým elánem pelášila do neumělého stanu ze staré plachty, který si s ostatními postavili na kraji tábora. Rozhlédla se po řadě úhledně srovnaných lůžek. Stačil jí jediný pohled, aby našla, co hledala – svůj nůž a Harveyho koženou brašnu. Rychle ji popadla, ale jakmile vyběhla ven, zaváhala. Džungle kolem tábora tvořila hustou zelenou hradbu, za kterou se skrývalo mnoho neznámého. Ačkoliv si to Frances nechtěla přiznat, měla přeci jen trochu strach.
V tom jí zrak padl na modrý kabátec vytáhlého kadeta, který se vynořil z lesa. Na tváři se jí rozsvítil široký úsměv, když se k němu rozeběhla.
„Ahoj, Tome,“ přitočila se k chlapci, ještě než došel k prvním stanům.
„Ahoj, Fanny,“ odpověděl přátelsky. „Kdes vzala tu kabelu?“ pozvedl tázavě obočí, jakoby tušil, že má jeho malá kamarádka něco za lubem.
„Štípla jsem ji Benovi. Jdu hledat poklad,“ řekla věcně. „Půjdeš se mnou?“ zeptala se.
„Mám práci,“ pokusil se ji odbýt.
„Na tu vás tam je pět,“ zaprotestovala Frances a našpulila rty.
„Navíc se nemáme vzdalovat od tábora,“ dodal ve snaze jí nápad rozmluvit, ale Frances jen založila ruce na prsou.
„Tak já teda půjdu sama“ popotáhla uraženě a než se Tom vzpamatoval, už se hnala k potoku.
„Fanny, počkej! Je to nebezpečné!“ zavolal za ní, ale malá zrzečka se ani neohlédla a zmizela mu v zeleném přítmí.
„K čertu!“ zaklel chlapec a rozběhl se za ní. „Kapitán nás stáhne z kůže,“ zafuněl, když ji dohnal a chytil ji za ruku. „Pojď, vrátíme se.“
„Nejdřív najdu ten poklad,“ vytrhla se mu. „Když půjdeš se mnou, tak se s tebou rozdělím,“ zašvitořila a rozverně skákala z kamene na kámen, až jí Tom sotva stačil.
Ještě chvíli se snažil Frances přesvědčit k návratu, ale brzy usoudil, že bude lepší, když půjde s ní. Fanny byla paličatá jako starý mezek a Tom si dokázal spočítat, že by mu dřív nebo později utekla znova, a představa, že se džunglí potuluje sama jen s tím svým perořízkem, se mu vůbec nezamlouvala. On měl alespoň pistoli a dlouhou dýku.
„A co je to za poklad?“ zeptal se, aby řeč nestála, když s ní srovnal krok.
Fanny zabalancovala na kameni na břehu potoka. Než z něj seskočila, spokojeně se uculila a popadla Tomovu dlaň.
„Pirátskej poklad. Lup strašlivýho Ohnivce. Zlato, stříbro, diamanty,“ vykládala ochotně a vedla ho korytem potůčku stále hlouběji do lesa. Ruch z tábora mu už zněl jen jako vzdálená ozvěna. Tepání seker nahradilo skřehotání žab a hvízdání ptáků ukrytých ve větvích staletých velikánů.
„K čemu by ti byly diamanty?“ uchechtl se Tom. Na povídačky starých lodníků se ve svých čtrnácti letech díval s větší nedůvěrou než jeho mladší kamarádka.
Fanny jen pokrčila rameny.
„Dala bych je tátovi, aby si mohl koupit větší děla. Ludlow říkal, že nám ti korzáři dali na frak, protože měli větší kanóny. Kdyby si mohl táta pořídit taky takový, tak bychom dali na frak my jim,“ mudrovala. „Taky bych nějaký dala Benovi. Pak by se mohl oženit a Grant by se mu přestal pošklebovat. A zbytek bychom si rozdělili, když jsem to slíbi…“
Zarazila se v půli slova. Chvíli upřeně zírala do potoka a než ji Tom stačil zarazit, už stála po kolena ve vodě a cosi lovila mezi kameny. Když se napřímila, zubila se od ucha k uchu a v dlani převalovala oblázek velký jako holubí vejce. Obrátila ho proti slunci, které probleskovalo mezi listovím, až se kapky vody zatřpytily tisícem jiskřiček.
„Podívej,“ podala kamínek Tomovi. „Ten je krásnej!“
Tom zdvihl koutky ve shovívavém úsměvu.
„Myslím, že za tenhle kanón nekoupíš,“ utrousil pochybovačně, když jí lesklý oblázek vracel.
„Protože je jenom jeden. Až najdu i zbytek, tak budu mít třeba na sto kanónů,“ namítla umíněně. „Tenhle Ohnivcovi asi cestou vypadl z kapsy.“
Než se vydala potokem dál, schovala kámen do brašny. Tom bezmocně zavrtěl hlavou. Nebylo v jeho silách jí vysvětlit, že našla jen obyčejný křemenný oblázek, který se hodil s bídou na křesadlo. Jakmile si Frances vzala něco do hlavy, nepohnul by s ní ani pár pivovarských koní.
Zatvrzele se brodila bystřinou, zatímco chlapec, který se potýkal s mozolnatými kořeny stromů a vzrostlým kapradím, ji o poznání pomaleji následoval po břehu a s každým krokem v něm narůstalo znepokojení. Výprava do hlubin pralesa se mu pramálo zamlouvala a vědomí, že až se vrátí do tábora, trest je nemine, ho děsilo nejméně. Ze zelené klenby nad jejich hlavami se ozývaly neznámé hlasy neviditelných obyvatel, ze kterých Tomovi vstávaly chloupky na krku. Pokroucené kmeny porostlé popínavými kapradinami a závěsy mechu tvořily strašidelnou kulisu lesa, do kterého lidská noha ještě nezavítala.
Děvčátko však tísnivé hnědozelené příšeří džungle nevnímalo. Čas od času se sehnulo do potoka pro další valounek, který si dlouze prohlíželo v mihotavém zelenkavém světle, než ho schovalo do brašny nebo ho zahodilo zpět do vody. Za chvíli už měla Frances v kabele nastřádanou pěknou hromádku. Ve svém zaujetí blýskavými oblázky si ani nevšimla, že se voda zakalila, kamení ubylo a potok se začal rozlévat do nepřehledného mokřadu, dokud místo křemínku z vody nevylovila velkou, tlustou pijavici.
„Fuj!“ vypískla a odhodila nevábného černého červa do spleti mrtvých větví vznášejících se na hladině močálu. Se znechuceným výrazem vyšplhala na padlý kmen, kde si ruce urputně otírala do kalhot.
„Měli bychom se vrátit,“ využil jejího leknutí Tom. „Beztak tu žádný poklad není.“
„Ale je. Jenom je schovanej. Třeba v nějaký jeskyni nebo tak.“ zavrtěla hlavou Frances. „Ben jednou říkal, že u nich doma jednou v jeskyni našel hromadu pazourků. To je taky vzácnost. Ale kanón si za ně nekoupíš,“ pronesla přemoudřele a bez rozmyslu se po kmeni pustila hlouběji do pralesa.
Tomovi nezbývalo než se vydat za ní.

***

První, kdo si všiml, že v táboře není něco v pořádku, byl Ben Harvey. Bystrým očím mladého košaře sotva mohlo uniknout prázdné místo u jeho lůžka, kde ještě ráno ležela brašna z měkké kůže. Vzápětí mu došlo, kdo má její zmizení na svědomí, když si uvědomil, že tentokrát ho při příchodu nikdo nevítal. Malá Frances si obvykle nenechala ujít příležitost, aby se mu přilepila na paty a mohla z něj mámit rozumy nebo mu alespoň pár kroků nesla pušku.
„Já tu holku jednou roztrhnu vejpůl!“ zaklel, když se chvatně vydal se znepokojivým zjištěním za kapitánem.
Do kapitánova stanu vtrhl bez vyzvání.
„Pane! Pane!“ sípal udýchaně. Naposledy tak rychle utíkal, když se ještě jako malý kluk snažil prchnout před verbíři. Neúspěšně. Na nábřeží ho čapli za límec a než se stačil vzpamatovat, už drhnul palubu na královské fregatě. On by teď za flígr nejraději chytil to malé zrzavé pískle, kvůli kterému budou mít určitě pěknou polízanici.
„Harvey! Co to má u všech čertů znamenat!“ udeřil kapitán Doyle pěstí do stolu tak prudce, až leštěná dubová deska nadskočila, a zpražil Harveyho jedním z těch pohledů, před kterým se plavčíci schovávali do beden od sucharů.
Námořník však necouvl ani o píď.
„Pane, Frances zmizela,“ vychrlil ze sebe o překot.
Kapitánova tvář zbledla a v očích se mu mihlo cosi, co u něj jeho muži vídali jen zřídka.
Strach.
„Co jste to řekl, Harvey?“ zeptal se prázdným hlasem.
„Frances je pryč,“ zopakoval námořník. „Sebrala moji brašnu a zmizela.“
Kapitán Doyle se zhluboka nadechl. Na čele se mu objevily ustarané vrásky, když se zahleděl ze svého obydlí směrem k tmavnoucímu lesu.
„Dojděte pro pana Powella, Harvey,“ řekl zdánlivě lhostejným tónem, ale před věrným Harveym, se kterým se na jedné lodi plavil už nějaký ten pátek, obavy skrýt nedokázal.
„Rozkaz, pane,“ přikývl mladý námořník a sotva se ukazovákem dotkl čela, otočil se na podpatku a vyřítil se ze stanu jako velká voda. Nemusel chvátat daleko. Málem do prvního důstojníka vrazil jen pár kroků od kapitánova příbytku. Vysoký muž zostra rázoval táborem přímo proti němu. V jeho přísném obličeji se mihl stín zlosti.
„Dávejte pozor, Harvey,“ utrhl se na mladíka.
„Omlouvám se, pane,“ vypálil Harvey uspěchanou omluvu. „Kapitán mě pro vás poslal. Frances zmizela!“
Mrak v Powellově tváři ještě potemněl, když popadl mladíka za rukáv.
„Tak pojďme!“ vyzval Hraveyho energicky. Ten na nic nečekal a rozběhl se za důstojníkem.
Kapitán Doyle netrpělivě poklepával prsty o stůl ve snaze zahnat nervozitu. Jak dlouho je Frances pryč? Hodinu nebo půl dne? Urputně se snažil vzpomenout, kdy toho dne viděl svou dceru naposledy. Určitě ji zahlédl ráno, když se motala kolem Barkleyho oddílu, dokud ji Ludlow nezahnal, protože se svou muší vahou jim byla spíš na obtíž. A pak v poledne. Přehrabovala se ve své porci hrachu, jako kdyby jí měl vyvrtat díry do břicha. O podstatnou část jejího oběda se podělili Hawkins s Grantem. Ale potkal ji ještě později?
Ze zběsilého přemýšlení ho vytrhl příchod pana Powella s Harveym v patách.
„Pane, pan Martin je také pryč,“ oznámil první důstojník.
Kapitánovou tváří se mihlo překvapení. Toma Martina měl vždy za svědomitého, poctivého mládence, kterému se podobné kousky nepodobaly. Jestli své místo opustil, musel k tomu mít dobrý důvod. Že ten dobrý důvod má ryšavý cop, pihovatý nos a hloupé nápady si nemusel ani domýšlet.
„Pane Powelle, svolejte posádku! Ať si muži vezmou zbraně a lucerny. Vytvoříme dva pátrací oddíly. Každý z nás prohledá jeden břeh potoka. Snad je najdeme do setmění,“ pronesl rázně.
„Nebylo by lepší, kdybyste zůstal zde, pane? Pan Barkley by jistě zvládl...“
„Ne,“ přerušil kapitán námitky prvního důstojníka příkře. „Fanny půjdu hledat sám,“ dodal tiše, aby ho Harvey čekající u vchodu neslyšel. Powell mlčky přikývl.
O několik nekonečně dlouhých minut později už se džunglí rozléhaly hlasy námořníků. Vytrvale si prosekávali cestu šavlemi a hledali sebemenší stopu po dvou tulácích, kteří se lehkovážně vydali do hlubin pralesa.

***

Počáteční nadšení z výpravy Frances zvolna opouštělo. Valouny v brašně se pronesly, v žaludku jí hlasitě kručelo, dokonce i větve se jí pletly pod nohy čím dál častěji, jakoby se ji snažily přesvědčit o marnosti jejího lopotění. Nakonec se unaveně posadila na vykotlaný pařez porostlý mechem.
„Asi máš pravdu, Tome,“ pípla schlíple. „Žádnej poklad tady není. Hawkins si vymejšlel.“
„Já ti to říkal,“ zamračil se chlapec. „Vrátíme se,“ zavelel.
Tentokrát se Frances nebránila, ale unaveně vstala, aby se ruku v ruce vydali směrem, kterým tušili pobřeží. Klopýtali přes kořeny, liány je zarputile chytaly za kotníky, přesto se oba tuláci vytrvale prodírali vpřed.
Slunce probleskující mezi listy zmizelo za šedou clonou dešťových mraků a džungle začala tmavnout, když se Tom zarazil. Rozhlížel se po stromech, které k nim natahovaly mechem obrostlé větve jako pařáty.
„Co se děje?“ hlesla Frances nejistě.
„Fanny, pamatuješ si, kudy jsme šli?“ zeptal se Tom. V hlase mu znělo váhavé znepokojení.
Děvčátko sevřelo jeho loket, zatímco očima pátralo v zeleném šeru. Po chvíli však zavrtělo hlavou.
„Ztratili jsme se,“ zakňourala nešťastně, až se jí brada chvěla zadržovaným pláčem. „Co budeme dělat!?“ vzhlédla ke svému staršímu kamarádovi v naději, že najde řešení.
Tom ale nebyl o nic méně ztracený než jeho malá společnice.
„V táboře už určitě vědí, že jsme pryč, najdou nás a pak si to pěkně vypijeme,“ pronesl vážně. „Nejlepší bude, když tu počkáme, dokud…“
Na co počkají, už Tom nedořekl, protože ho Frances náhle zatahala za tmavý copánek.
„Tome, podívej!“ zvolala s novou nadějí. „Jeskyně!“
Ukazovala kamsi do šera. Ze spleti kořenů vyvrácených stromů na ně civěl tmavý otvor vedoucí pod zem, spíš nora nebo doupě než jeskyně. Pro dospělého člověka byl příliš úzký, ale hubené děvče by se jím protáhnout dokázalo.
„Nechoď tam! Co když tam žije nějaké zvíře,“ zhrozil se Tom, ale Frances na jeho varování nedbala a odhodlaně se vydala k doupěti. S kuráží sobě vlastní klekla na kolena, aby si svůj objev mohla pořádně prohlédnout.
Nestrčila však do nory ani špičku zvědavého nosu, když s výkřikem uskočila zpět tak prudce, až dopadla na záda. Z nory se vyřítil rozzuřený panter. Byl větší než honicí pes a mnohem mohutnější. Černě skvrnitá, zlatavá srst splývala se stíny, zatímco jeho zlostné oči svítily do šera. Vztekle švihal ocasem, nasupeně přecházel před vchodem do doupěte a cenil tesáky ostré jako dýky.
V Tomovi by se krve nedořezal. Frances napůl ležela, napůl seděla v lesní hrabance sotva dva sáhy od šelmy. Té by stačil jediný dlouhý skok a se nezvedenou cácorkou by byl amen. Toma od malé kamarádky dělilo jen pár kroků, ale připadalo mu to jako celé míle.
Chlapec se marně snažil zaplašit narůstající paniku. Srdce mu tlouklo až v krku. Pomalu, aby šelmu ještě víc nerozezlil, vytáhl pistoli a opatrně natáhl kohoutek. Věděl, že má jeden jediný výstřel, že nesmí minout. Skoro nedýchal, když stiskl spoušť. Vzápětí vzduch proťala ostrá rána. Panter zaskučel a Tom se vrhl k Frances, aby jí pomohl vstát.
Sotva se však vyškrábala na nohy, zachytil Tom v šedém dýmu rychlý pohyb. S hrůzou mu došlo, že šelmu pouze zranil. Panter vydrážděný bolestí k nepříčetnosti se chystal k dalšímu útoku.
„Na strom! Rychle!“ vykřikl Tom a vlekl Fanny k nejbližšímu velikánu. Jeho kmen dávno padl za oběť popínavému fíkusu, ale větve měl stále pevné. Děvčátko za ním vyčerpaně klopýtalo.
„Tome! Je to velká kočka. Taky umí šplhat!“ zavolala za ním vyděšeně, když se chlapec začal drápat po pokroucených liánách vzhůru.
„Nefňukej a lez!“ křikl na ni, když se vytáhl na první silnou větev.
Nemusel ji pobízet dvakrát. Hrozivé vrčení raněné šelmy vybičovalo poslední zbytky sil, které jí ještě zbývaly. S vypětím se sápala po spleti popínavých výhonů. Prsty tápala po sebemenších nerovnostech, ve kterých by našla oporu, ale měkké botky jí podkluzovaly.
Tom usazený na větvi ve spěchu nabíjel zbraň k další ráně, když si všiml, že má Frances potíže. Křečovitě se držela kmene a zoufale se oháněla nožem. Šelmu tím však jen ještě víc rozzuřila.
„Fanny! Pozor!“ vyhrkl zděšeně. Nechal pistoli pistolí, pevně se chytil haluze a natáhl se k děvčátku. „Chyť se!“
„Tome!“ Slepě hledala jeho ruku. „Au!“ zaúpěla, když se jí do lýtka zaryly ostré drápy.
„Pusť ji, ty potvoro!“ V návalu paniky po panterovi vystřelil, ani nezamířil. Panter zařval, ale uskočil stranou. Tom zachytil Francesinu tápající dlaň.
„Mám tě!“ vydechl, když ji vytáhl na větev. „Jsi celá?“
Ustaraně si ji prohlížel. Krčila se na větvi jako vyplašené ptáče, pravou nohavici měla zakrvácenou a po pihovatých tvářích se jí koulely slzy.
„On nás sežere. Tome, promiň,“ popotahovala vyděšeně. „Chtěla jsem jen, aby si táta mohl koupit ty kanóny. A teď tu umřeme.“
„Neumřeme, rozumíš? Zaženeme ho. Máš ještě ty kameny?“ zatřásl dívčinými rameny.
Roztřeseně přikývla a po paměti z brašny vylovila několik hladkých valounů.
„Teď! Házej!“ zavelel Tom se stejnou vervou, s jakou by velel námořníkům v opravdové bitvě.
Podrážděného pantera zasypala sprška kamenů. Vztekle švihl ohonem, ale couvl, když ho jeden zasáhl přímo do čenichu. Šelma se však z úleku rychle otřepala a rozhodně se neměla k ústupu. Bez ohledu na poraněný bok se odrazila, aby se se zuřivým vrčením vydrápala po kmeni vzhůru.
Tom k sobě Frances ochranitelsky přitiskl. V ruce se mu mihla dýka a ve tváři odhodlání bránit kamarádku třeba holýma rukama.
Užuž se chystal k poslední zoufalé obraně, když lesem otřásla nečekaná rána. Pak nastalo ticho. Jen panterovo tělo s měkkým žuchnutím dopadlo mezi kořeny. Tom se jako omámený podíval směrem, ze kterého výstřel přišel.
„Fanny, to je Harvey,“ pronesl bez dechu, jakmile mezi stromy spatřil postavu mladého námořníka. Z pušky se mu ještě kouřilo. Tom si úlevně oddechl.
„To je mi ale pěknej párek koroptviček,“ zazubil se Harvey, když s rukama založenýma v bok stanul pod stromem. „Tak alou dolů! Hej! Tady jsou!“ zahalekal k lesu, odkud postupně přicházel zbytek Powellova pátracího oddílu.
Jako první se objevil pan Powell. Následoval ho zamračený Ludlow, který v náručí držel párek zmítajících se koťat se skvrnitým kožíškem.
Tom pomohl Frances slézt a špičkou střevíce se dotkl skolené šlemy.
„Je… je mrtvá?“ zeptal se nejistě, zatím co se o něj Frances unaveně opřela.
„Pochybujete snad o mojí mušce, mladej pane? Je dočista po ní, jakože se Ben Harvey jmenuju,“ pozvedl obočí námořník, než Frances zvedl do náruče a vydal se panu Powellovi vstříc.
„Haranti zatracený! Co vás to napadlo? Lézt jí do doupěte. To vám nikdo neříkal, že kočky vždycky brání svá koťata?“ spustil na ně zhurta první důstojník. „Mohla vás zabít!“
Odpovědí mu byl jen provinilý pohled chlapce a Francesino vyčerpané zakňourání.
„Tak jdeme. Kapitán je už určitě jak na jehlách,“ kývl pan Powell rázně a celý průvod se vydal na cestu do tábora.

***

Když dorazili do tábořiště, už padla tma a pršelo, ale z kapitánova stanu je vítalo teplé světlo. Svého velitele zastihli, jak bez ohledu na déšť netrpělivě rázuje před vchodem. Jeho skupina se vrátila z pralesa už před notnou chvílí s nepořízenou. Jakmile však mezi stany spatřil důvěrně známou postavu pana Powella, kterého schlíple následoval mladý Tom Martin, a Harveyho s drobnou postavičkou v náručí, jeho pobledlá tvář se rozjasnila úlevou.
Za pár okamžiků už si oba tuláky prohlížel v mihotavém světle lucerny. Tom Martin se hrbil studem, zatímco Frances se vyděšeně skrývala za jeho zády a na otce se nedovažovala ani pohlédnout.
„Můžete mi vysvětlit, co vás to napadlo, pane Martine?“ uhodil kapitán na chlapce zhurta. „Jasně jsem řekl, že nikdo neopustí tábor bez přímého rozkazu!“ zahřímal, až Frances leknutím vyhrkly slzy.
Tom nervózně tiskl rty, ale k odpovědi se neměl.
„Pane Martine, vy jste důstojník. Měl byste lépe odhadnout následky,“ pokračoval kapitán nebezpečně studeným hlasem. „Budete o tom přemýšlet mezi řadovými námořníky. Odevzdejte uniformu!“ vyzval chlapce.
Tom nešťastně svěsil hlavu, ale neodporoval. Zdrceně svlékl modrý kabátec a podal ho kapitánovi. Věděl, že za svévolné opuštění svého místa si přísný trest zaslouží.
„To není Tomova vina,“ hlesla náhle Frances na jeho obranu. „To já. Chtěla jsem najít ten poklad, co o něm včera vyprávěl Hawkins. Tom říkal, ať se vrátíme. Opravdu! Ale neposlouchala jsem. Potom jsme se ztratili a bylo tam to doupě,“ chrlila ze sebe, až se zalykala slzami „Myslela jsem, že v něm bude schovaný zlato a drahý kamení. Na větší kanóny. A taky pro Bena. Na svatbu. Tom říkal, ať tam nechodím. On za nic nemůže,“ uplakaně popotáhla.
„Tak poklad,“ pronesl kapitán neurčitým tónem. „A že jste tím hloupým nápadem ohrozili nejen sebe, ale i ty, kteří vás šli hledat, to jste nedomysleli!?“ zaburácel, až sebou Frances polekaně trhla.
„Ale,“ zakoktala se. Nechtěla nechat kamaráda ve štychu, byl to přeci její nápad.
„Zítra si oba odpykáte trest před celou posádkou. Půl tuctu ran rákoskou. Pro každého!“ pokračoval k oběma provinilcům kapitán Doyle stroze.
Děti mlčky přikývly. Už se neodvažovaly smlouvat nebo hájit se. Dobře věděly, že kapitánova zloba je víc než oprávněná.
Vzápětí však kapitán o poznání mírněji, ale neméně důrazně dodal. „A abyste se oba naučili zodpovědnosti, tak panu Powellovi pomůžete postarat se o ty dva sirotky, když kvůli vám přišli o matku.“
Frances si s Tomem vyměnila překvapený pohled.
„Rozkaz, pane,“ odpověděli svorně
„Můžete jít,“ kývl kapitán na znamení, že je jednání u konce. „Ty ne, Frances,“ zadržel svou dceru, až se děvčátko vystrašeně přikrčilo.
„Pojď sem,“ pokynul jí kapitán, když Tom opustil stan. Váhavě k němu přistoupila v očekávání dalšího kázání. Pokusila se vytrhnout, když ji kapitán pevně chytil za paži, ale nepustil ji.
„No tak, Fanny.“ Hlas měl nezvykle hluboký a táhl se jako medový pramínek nad šálkem čaje. Frances dlouze vzlykla, ale přestala se vzpouzet. „Tohle už víckrát nedělej,“ zašeptal jí do ucha, než zabořila uslzenou tvář do jeho kabátce. Na okamžik a jenom pro ni sejmul Robert Doyle masku kapitána, když ji k sobě neohrabaně přivinul, a drobné ručky ho vděčně objaly kolem krku.

Klíčová slova: 

Komentáře

Obrázek uživatele Ebženka

Jééééé! To je jak Pouští a pralesem křížený Ostrovem pokladů! Pirátská pohádka pro dospívající! Děkuju, moc se mi to líbí. Vůbec mi nevadí, že to nebyl vyjmenovaný fandom, však já na nich netrvala. Jedna pěkná Skřivánkovská je stejně dobrá jako všichni ti Pottři a Tolkieni.
Obrázek uživatele Terda

Jé děkuju :) To jsem ráda, že se líbí. :)

-A A +A