Konec otloukánka

…Dost prosím.
Jen co se vrátil z práce, neslyším nic jiného, než křik a výčitky. Provokuje mě, aby měl „důvod,,.

„Co si za babu? Vařit neumíš, uklízet též! Kdybys aspoň v té posteli za něco stála, ale hovno!“
Povzdechla jsem si... ale musím to vydržet.
Blíží se ke mně dusod.
S úlekem se otáčím a v sekundě se kácím k zemi.
Schytávám nespočet ran a čekám, než přestane. Nežádám, aby přestal – je to pak horší.

Nenávidím ho.
S těžkostí otevírám oteklé oči. Hledám vnitřní sílu a zvedám se.
Stojí ke mně zády.
„Šach mat, zmrde!“
Ostrou čepelí probodávám tělo tyrana…