Pro dobrotu

Ťuk ťuk ozvalo se opatrné zaklepání na dveře.
„Anagramo? Jsi tu?“
„Jsme tady vzadu, Petulie.“
Petulie odložila koště za dveřmi, svěsila z něj kbelík s balíčky a odnesla ho do světnice.
„Tady máš tu svou objednávku z katalogu.“
„Děkuji ti,“ nepřítomně poděkovala, zatímco plnou pozornost věnovala rozbalování.
„Ale ne, vždyť jsem jim psala, že potřebuji zelené, ne oranžové. Petulie, drahoušku, mohla bys to zanést zpátky i s dopisem? Tohle nemůžu použít. A až to pošlou znovu, můžeš mi to kdykoliv zas donést, jo?“
„Nejsem žádný tvůj poslíček!“ tentokrát se už Petulie doopravdy naštvala. Popadla svůj kbelík a vysupěla z chaloupky.