Spisovatelské nebe

„Jo tak Hrabal,“ uchechtl se posměšně Emil a podrbal se na bradě, v ústech dýmku, v ruce pero, kterým pečlivě psal své verše v jambickém metru. „To se ví, že Hrabal. Jak by ne. Na mě se vždycky zapomene, ale já to používal první.“
Zamyslel se, potáhl z dýmky a rozkošnicky poválel kouř na jazyce. Dlouze vydechl.
„Tak si to tak neber,“ přisedl si k němu Bohumil. „To víš, neměl jsi toho psát tolik. Lidi to nezvládají číst. Neví, co si vybrat.“
Emil pokrčil rameny. Pak sebral ze stolu pytlíček s tabákem a nabídl kolegovi.
„Nechcete si se mnou zapábit?“