Zvířátko

Pátek byl stejně zasněžený jako jiné prosincové dny. Aneta se vyšlapanými cestičkami blížila k uzenářství. Zarazila se, když jí v ústrety vyšla známá tvář.
„Dobré poledne, Beatrix.“
„Dobré,“ odvětila oslovená. „Kampak?“
„Koupit šunku,“ řekla až příliš rychle. Beatrix přikývla, ale k odchodu se neměla. Místo toho do Anety zabodla známě zelené oči.
„Neodpovídáte bratrovi na dopisy.“
Nadechla se k odpovědi.
„Měla byste se stydět. Kvůli takové prkotině mu lámat srdce.“
„Prkotině?“ Lámat mu srdce?
„Už jako malý si domů tahal zraněná zvířátka.“
„Alexandr není žádné zvířátko!“
„Jak myslíte, drahá,“ usmála se Beatrix kysele. „Ale zastavte se někdy. Nic není ztracené.“