Chvilku pro sebe

Kateřina vstala z lavice a vymetla si spánek z očí. Její manžel měl k dobru ještě pár chvil na sny, než rozpálí kovářskou výheň, taktéž děti, pevně přitisknuty jedno na druhé, si zasloužily ještě chvíli odpočinku. Kateřině zbývalo málo času a mnoho povinností, ale momentálně cítila, že chvíli počkají. Vyšla na ulici, opatrně zavřela vrata a vydala se směrem k řece. Svět byl tichý, snad sám Bůh se teprve probouzel. U břehu se zarazila. Rozjímala.
Hladina, klidná jako zrcadlo, odrážela v náznaku blednoucího nebe bílé hradby Menšího města.
Dnes bude krásný den, usmála se Kateřina a běžela zpět podojit kozu.