DMD č. 13 pro 13.4.2011 Téma: Vůně hořkých mandlí

Fandom: Harry Potter AU
Na tomhle místě bylo krásně. Zrovna svítalo.
Upil ze své kávy a dovolil si zabloudit daleko do vzpomínek.
Když Temný pán padl, celá kouzelnická Británie dlouho slavila.
Díky naivitě pár lidí mu byla udělena milost a on mohl začít znovu žít.
První veliká oslava. Seděl u stolu a děkoval Merlinovi, že jako poslední z „rodu přeběhlíků“ žije.
Cítil vůni hořkých mandlí. Podávala mu jich celou misku. Nesměle se usmívala. Omámen, pár si jich vzal.
Jednoduché gesto. Příslib pro nečekanou budoucnost.
Usmál se. Nesnášel mandle. Tenkrát ale byl rád, že mu je nabídla.
Protože teď a tady už mu je lépe.

Poznámka: Pokud vám to pomůže, představte si Tomáše Hanáka coby mazaného Filipa. :)
Poznámka 2: Doufám, že je tam ta jedová složka patrná, nerada bych vysvětlovala, jakou souvislost má moje drabble s tématem.
Černý Bentley se s kouřícím motorem bídně válel v příkopu. O pár metrů dál seděl sice poškrábaný, ale jinak relativně celý soukromý detektiv. Phil Marlowe nedbal hrozícího nebezpečí výbuchu a vytáhl z pouzdra cigaretu. Nejvíc ho štvalo, že se vyboural kvůli maniakovi, který si usmyslel, že cyankáli v motoru je spolehlivý způsob vraždy.
A navíc – zničil si svůj oblíbený klobouk.
K vyřešení záhady byl asi tak blízko jako byl Hitler ke světovému míru.
Sumíroval. Dva mrtví pianisté. Jedna unesená komparsistka. Tři zničená auta. Promáčknutý klobouk.
„Hrome, jak na to?“ zeptal se sám sebe drsný detektiv.
„No jistě! Cherchez la femme!“

Na koberci ležela mrtvá žena středního věku. Z její tváře ještě nezmizel výraz hrůzy.
Velitel vyšehradských strážníků Kadrnožka významně nasál vzduch a zakabonil se na pochůzkáře: „Kvůli tomuhle mě sem vláčíte?“
„Ale pane…“
„Mandlová vůně! Každé děcko pozná cyankáli, chlape!“ zařval Kadrnožka. „Copak je normální otrava naše věc? Primitivní vražda je případ pro obyčejnou policii! Koukejte upozornit je!“
Nešťastný strážník se pozdě proklínal, že nezavolal rovnou čarodějnickou kriminálku. On totiž zahlédl ožehnutí od smrtící kletby na opěradle křesla. Bude horší velitele poslechnout nebo neposlechnout?
Bezděčně popadl láhev Amaretta na stole, přihnul si a na vteřinku zalitoval, že fakt otrávené není.

„To jsi mě chtěl otrávit?“ vyskočí od stolu můj úhlavní nepřítel.
Jen o tom ještě neví.
„O čem to mluvíš?“ hraju nechápavého.
„To maso smrdí po hořkých mandlích!“
„Ukaž to sem... Co blbneš? Voní to jako normální mandle.“
„Nevěřím ti!“
„Co já s tím?“
„Dej si první!“
„Klidně.“
Zbaštím dvě sousta a Lovec mě přitom upřeně pozoruje. Když se po deseti minutách neskácím mrtev, uklidněn do sebe nacpe celý talíř.
Pak ovšem začne zvracet a nechápavě na mě zírá z podlahy. Zářivě se usměju.
„Jsem díky tobě upír, ty hajzle. Takže mě nějaký kyanid těžko zabije. Za to tebe jo.“

Ona prostě milovala mandle. Tu jejich vůni. Kouzelnou, nadzemskou, povznášející, nebezpečně omamnou.
Ona prostě milovala mandle. Tu jejich univerzálnost – dobré jak pražené a solené, tak s cukrem v marcipánové hmotě.
Ona prostě milovala mandle. Tu jejich chuť. Sladkou, jemnou, nenápadnou, omračujícně lahodnou.
Ona prostě milovala mandle. Tu jejich schopnost dovést každý její recept k dokonalosti.
Ona prostě milovala mandle. Ty jejich účinky. Antioxidační, zdravé, rychlé, vražedně efektní.
Její manžel se vedle v pokoji začal dusit. „Marié, cos mi to do toho dortu dala?“ zachrčel a pak něco spadlo na zem.
Ona už prostě nemilovala svého manžela. Ona prostě milovala mandle.

Poznámka: hlášku jsem si vypůjčila odjinud :)
Irena nervózně pochodovala místností sem a tam. Ruce měla založené v bok a co chvilku si povzdechla. Pak už to nevydržela.
„Jak můžeš být tak v klidu. Někdo se ho pokusil otrávit!“ udeřila na svého nevlastního vnuka, který si celou dobu lhostejně hověl v křesle a četl.
Leandros zaklapl knihu a zvedl k ní oči. „A co bych s tím měl jako dělat? Lítat tady jako blázen? To mu moc nepomůže. Je u něj doktor.“
Chytila ho pod krkem a zavrčela. „Někdo mu nasypal do čaje cyankáli, přímo před tvýma očima!“
Leandros se na ni lehce pousmál.
„Arsen, babičko, arsen.“

Oslavu Dračí noci jsem si užívala plnými doušky. Doslova a do písmene. Problémem bylo, že jsem zapomněla na ráno, které bude následovat. A to se mi už dlouho nestalo.
Vzbudila mě neskonalá bolest hlavy. V ústech jsem cítila zbytkovou chuť whisky, která mě zaujala tím, že chutnala po mandlích. Právě proto jsem jí vypila víc, než bylo zdrávo. Připíjela jsem si s každým, kdo chtěl a mám pocit, že jsem vypila snad dva litry. Trivet se mě sice snažili hlídat, ale nepodařilo se jim to.
A teď? Přála bych si, aby ta mandlová příchuť byla od cyankáli. Kéž bych umřela.

Vzpomínám.
Vzpomínám na dny, kdy jsem přišla domů a do nosu mi pronikla vůně mandlí, když přišla a objala mě. Když mě políbila na čelo, vždy mě ovanula ta nádherná vůně. Byla mou matkou, mým rádcem a nejlepším přítelem.
A pak přišel ten den. Zdržela jsem se a vše se změnilo. Přišli k nám, za bílého dne. Nechtěla je pustit dovnitř, nechtěla jim nic dát, vzdát se.
Vítr se prohání mezi náhrobky, cuchá mi vlasy a suší slzy na tvářích.
Prala se jak lvice, jak hrdinka z románů. Ale happyend nepřišel. Jediné co po ní zůstalo je vůně hořkých mandlí.

Vždy, když si na Sophii vzpomněl, ucítil vůni hořkých mandlí. Netušil, proč si jako první vybaví její konec. Prožili toho spolu tolik a přesto tak málo. S Nathanem chtěla začít nový život, tolik jim to přál, když ji nemohl mít pro sebe, ale jejich život skončil kyanidovou kapslí v puse.
Žena, která přetrpěla příliš mnoho na to, aby mohla normálně žít.
Od té doby neměl žádný normální vztah, pokaždé čekal, že to skončí stejně a ty dívky neměli tolik trpělivosti ani starostlivosti, aby ho z toho dostaly.
A tak začal psát, neboť to byla jediná terapie, kterou si mohl dovolit.

ako každý rok, i letos se Chcípáci, ono Odinovo elitní komando proslulé svým specifickým přístupem k práci, rozhodli upéct svému milovanému šéfovi dortík k dalším smrtozeninám.
Použili již klasický piškotový korpus a spoustu šlehačky, kapku rtuti pro barvu, lžíci kyanidu draselného pro vůni, nějaký ten melittin, ať je to zdravější, a samozřejmostí je dovnitř zabudovaná směrová nálož, ať to má grády.
Pokud by náhodou hodlal přežít a úplně si tak zkazit celou oslavu, bezpochyby ho zabije to výběrové francouzské víno, co dostane k tomu.
Jako každý rok, i letos je Edvin bojkotoval a radši zmizel s valkýrou v Temném lese.