„Tady taky,“ hlásil Havraní dráp. Během našeho putování to byl již pátý kopec. Popáté se na vrcholu tyčila kostka z klád, vycpaná větvemi.
„Pauza,“ usedl jsem. ,,Odpočinek a svačina.“
„Stmívá se,“ podotkla Spálené obočí nesouhlasně. ,,V devět nám jede vlak.“
„Nebo další v jedenáct,“ rozbalil jsem jídlo.
„Ticho,“ sykl Havraní dráp. ,,Slyšíte?“
Vzdálené, rytmické dunění. Pomalu se v houstnoucí tmě přibližovalo. Nebýt sporu se Spáleným obočím, býval bych zavelel k další cestě.
Na úbočí se vynořila skupina s planoucími pochodněmi. Popadl jsem ruksak a mazal pryč, nestaraje se o ztrátu tváře.
Moje děti se nezapletou s šílenci, co slaví Beltine!
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit