Když má vezír smůlu

Džinnnn. Džinnnn. Džinnnnnnnn. Gong zazněl a než se vzduch přestal chvět kovovým zpěvem, vstoupil vezír. Schopný muž, který dokázal zařídit cokoliv, znal každého a sehnal všechno.
Občas se cítil unaven. Hlas gongu jej budil ze sna ráno i během noci, když sultán nemohl usnout, volal jej od poledního jídla a zvedal jej z osvěžující lázně. Byl natolik spjat s tím zvukem, že ho posměváčci nazývali džinem.
Vezír přemýšlel o odchodu na odpočinek. Nechce už bohatství ani slávu, jen klid. Řekne si o něj hned – třeba bude sultán mít dobrou náladu a nepoužije kouzelnou hůlku.
Bohužel toho dne sultánovi nechutnal oběd.