Usmiřovací

Sirius vpochodoval do pokoje a praštil za sebou dveřmi. Odložil jsme knihu na stůl.
„Zase ses hádal se Zmijozelskýma?“ zeptal jsem se. Odpovědí mi bylo mlčení.
„Měli byste překovat meče v pluhy,“
„Cože? Jaký meče? A jaký dluhy nebo co?“
„Pluhy. To jako zakopat válečnou sekeru,“
„Sekeru? Nesnáším je, ale že bych si špinil ruce, to zase ne…“
„Ale ne sekeru jako sekeru! Sekeru jako…“
„Sekeru jako pluh?“
„Ne! Sekeru jako sekeru,“
„Takže… Meče?“
„Počkej, co?“
„No meče. Ale nebyly by praktičtější hůlky? Jsme přece kouzelníci…“
„Kdes vzal hůlky?“
„Mě se neptej, ty jsi začal,“
„Ale Siriusi…“
„Ano?“
„Radši nic…“