Jedna

Koba rozrazil dveře cely: "Co řveš, ty svině?"
Doufal, že to znělo drsně, i když se trochu zakoktal.
Vězeň se choulil v rohu, už nekřičel.

Koba se obuškem rozpačitě pošklábal na noze. Vlastně to ani nebyl obušek, byla to násada na motyku. Ani tahle kobka nebyla opravdová cela, byl to Paďourkovic sklep, až moc studený a vlhký sklep, aby tu slušný člověk trávil tolik času jako Koba.
Odkašlal si. "Slyšíš?! Co řveš?"
To už znělo líp, i když to bylo trochu hloupé, vzhledem k tomu, že vězeň ani nedutal.

Koba popošel pár kroků. Škobrtl přitom o zakutálenou bramboru, ale to ten parchant naštěstí nemohl vidět, když měl na hlavě pytel. Koba do vězně opatrně šťouchl špičkou holínky. Nic. Žádná reakce. Aby tak byl ten chlap mrtvej! Koba do něj strčil obuškem a vězeň se sesul k zemi.

Zatraceně, co teď?! Škoda by ho nebyla, prevíta jednoho! A Koba mu koneckonců nezkřivil ani vlásek. Ten člověk si umřel dočista sám.
Možná, že ani není mrtvý. Možná to jenom hraje. Možná vyskočí, praští Kobu jeho vlastní násadou od motyky a uteče.

Koba se poškrábal na hlavě. Vězeň nevypadal zvlášť nebezpečně, i když člověk nikdy neví. Třeba se mu jen udělalo šoufl. Strachy se potento a padnul do mdlob. Trocha vzduchu by ho přivedla k sobě.

Koba si utřel nos do rukávu. A pak udělal tu nejodvážnější věc za poslední roky. Třesoucíma se rukama opatrně rozvázal motouz a sundal tomu člověku pytel z hlavy.