Tři - září 1938
Vracím se v příběhu na začátek a přivádím na scénu novou postavu.
Po kmenech borovic chvějivě tancují sluneční prasátka, omamně voní pryskyřice. Země je ještě teplá a příjemně hřeje do bosých chodidel.
Tonka se udýchaně zastaví. V hrudi ji tluče ukřivděnou bolestí. Zase se vadila s máti. Ve dvanácti letech už by prý měla přestat nosit hlavu v oblacích, měla by se postavit nohama pevně na zem, a hlavně by měla pochopit, že život je tvrdý a jiný nebude, že člověk musí být taky tvrdý, tvrdý jako křemen, musí mít dlaně ztvrdlé prací, a srdce si taky musí zatvrdit, aby ho ten tvrdý život nesemlel.
Tonka by máti ráda vyhověla, ale copak to jde, být jako kámen, když je na světě tak krásně?
Povětří hořce zavoní rašelinou. Koruny borovic tiše šumí. Konejší. Utěšují.
Máti má nějaké starosti. Něco jí užírá. Dřív si při práci zpívala, teď má rty sevřené do tenké čárky. Dřív ráda poslouchala rundfunk, teď ho vypíná, jen co vejde do dveří.
Tonka zavře oči, rozpřáhne ruce a několikrát se otočí dokola. Je to kouzlo, které člověka přenese do paláce lesních žínek. Pak se stačí zastavit, otevřít oči a počkat, až se svět ustaví na svém skutečném tvaru. Vzduch je najednou jiný, jiskřivě průzračný, plují v něm nitky babího léta a stříbřité vlasy bludiček, které jim vypadaly, když v noci z kadeří vyčesávaly déšť. Štíhlé kmeny borovic se promění v bronzové sloupoví, na mechových polštářích se začervenají korálky klikvy. Možná sama královna víl je tu při tanci poztrácela.
Ptačí muzika spustí písničku jen a jen pro ni. Tonka si rozpustí cop, nadzvedne sukně a zakrouží ve vílím tanci. Připadá si lehká, lehoučká jako pápěří, vznáší se spolu s motýly nad suchopýrem, skoro se ani neodráží od země. A země se houpe v rytmu jejího tance, poddává se jejím dotykům...
Země se houpe! Tonka leknutím padne na kolena. Začvachtá to. Chce rychle vyskočit, ale nohy se jí boří. Vzepře se dlaní, ale mokřina se před její rukou rozevírá. Jednu nohu už má v bahně uvězněnou nad kotník, snaží se jí vyprostit, ale tím víc zapadá druhou. Zdá se jí to, nebo je nad blatem opravdu najednou nepřirozené ticho? Srdce jí tluče do žeber, až to bolí, lapá po dechu, jako kdyby se už topila. Když se jí na okamžik podaří nabrat dech, dlouze, vyděšeně zavřískne.
Ten zvuk vyplaší nějakého ptáka. Chvíli poplašeně tluče křídly, ale potom je zase ticho.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
takový krátký textík a tolik
takový krátký textík a tolik tam toho je, to je úžasný, holčičí romantika a temno v pozadí a ještě bezprostřední hrůza
To bude asi zvykem z DMD,
To bude asi zvykem z DMD, vlastně to skoro jsou tři drabble za sebou :)
Kdopak ji chuděru vytáhne?
Kdopak ji chuděru vytáhne? Prosím vytáhnout, tak pěkně to začalo, i ty kytičky tam byly...
A nejen kytičky, i sluníčko a
A nejen kytičky, i sluníčko a pár motýlů!
Vytáhnout by jí mohl a) Koba, b) Vlček nebo c) máti. :-)
á, byla jsem asi hodná,
á, byla jsem asi hodná, pokračování kytky dřív než koncem týdne :-D
Nejdřív jsem chtěla napsat, jak je to krásné, ale ten závěr je... ano, je dechberoucí, v tom nejlepším slova smyslu. Musela jsem si to přečíst dvakrát, jak je to silný text!
Mimochodem, jsme tenhle týden ve stejném roce ;-)
No, závěr je pro Tonku
No, závěr je pro Tonku opravdu dech beroucí :-)
Moc děkuju za krásný komentář. Trochu jsem se bála, abych to s tím líčením přírodních krás nepřehnala :)
S tím rokem to je dobrá náhoda. Ale neboj, já zůstanu celou dobu na venkově.
Idylický začátek mě neoklamal
Idylický začátek mě neoklamal. Nevím, jak jsi to udělala, ale celou dobu mi nad tím něžným obrazem zněla zlověstná hudba.
Nevytáhne se Tonka sama? Je na všech čtyřech, zabořená ještě není moc, takže lehnout, vleže se pokusit vytáhnout nohy a plazit. Nevím, šlo by to?
no já nevím, je jí dvanáct a
no já nevím, je jí dvanáct a panikaří... :-(
Já vím. Jen se snažím
Já vím. Jen se snažím přemýšlet, co by obecně člověk mohl v takové situaci dělat. Doufám že v tom Kytka děvenku nenechá. Někoho jí snad na pomoc pošle.
Prima diskuze!
Prima diskuze!
Tonka tam vážně nevězí zas tak hluboko, kdyby překonala paniku, myslím, že by to zvládla. Je jí jenom dvanáct, ale na blatech vyrostla a trochu tvrdosti do ní snad máti přecejen dostala :)
Ale zažili jste někdy ataku paniky?
Já si na krásné popisy
Já si na krásné popisy potrpím, takže jsem si je náležitě užívala. O to více pak vynikl ten děsivý konec. Ale bohužel mám obavy, že Tonku sice z močálu někdo zachrání, ale to bude ta nejmenší z jejích budoucích starostí.
Fantazie mi jede na plné
Fantazie mi jede na plné obrátky, cos myslela těmi budoucími starostmi.
Ale bude to nejspíš civilní příběh, žádné drastické scény nečekej.
Tak máme rok 1938, před sebou
Tak máme rok 1938, před sebou celou válku a pak s malým vydechnutím 40 let totalitního režimu, takže se obávám, že i v naprosto civilním příběhu můžeme čekat drastické scény, a co hůř, bude to všechno naprosto realistické :-(
Uvidíme, vlastně tuším v
Uvidíme, vlastně tuším v obrysech jen asi dvě kapitoly dopředu.
Mělo by se to odehrávat za války, ale ne ve válce. (Ani v koncentráku, i když jsem ho zmínila.) A mělo by to dopadnout ne-úplně-špatně.
Já to věděla, že to s tím
Já to věděla, že to s tím sluníčkem a kytičkama nebude jen tak!
Doufám, že chudáka holku vytáhneš.
Moc se mi nechce zabít si
Moc se mi nechce zabít si postavu hned v první kapitole, kde se objeví, zvlášť když mám ještě u ledu toho Kobova vězně.
A kytičky se snad taky ještě někdy objeví.
Ta první část mě nadchla,
Ta první část mě nadchla, taky bych si hned zatančila. A ten přechod z toho něžného do děsivého je opravdu povedený :)
Děkuju, to mě těší.
Děkuju, to mě těší.
To ticho zní zlověstně,
To ticho zní zlověstně.