Skryté město - kapitola 22

Obrázek uživatele Larim
Fandom: 
Povídka: 
Úvodní poznámka: 

Kapitola 22 vznikla jednoduše proto, aby splňovala novou výzvu. Jinak se s ní v příběhu nepočítalo a je možná lepší, když ji přeskočíte :) Liší se od původního příběhu nejen délkou (skoro pět stran), ale způsobem vyprávění. Může obsahovat vulgarismy. Stejně tak, jako si liší psanou formou, liší se i po stránce hudební, kdy jsem chtěl přihodit něco víc psychedelického. Proto jsem sáhl na své oblíbené fusion album - zvlášť na poslední skladbu. Ať žije volná improvizace. Ať žije Koba a jeho minulost.

Doporučená hudba ke čtení: https://www.youtube.com/watch?v=o5GYoa1f7x4

Kapitola: 

Když Rollo zmínil K’Chelský cech, zamrazilo mě v zádech, protože vzpomínky na tuhle část mýho života jsem raději rychle vytěsnil. Všechny naše společný noční prácičky měli něco společnýho – byly proti zákonu a hrozilo nám nebezpečí. A v době, kdy jsme teprve začali objevovat kouzla dospělosti, jsme nemohli makat ještě sami na sebe. Proto jsme se přidali k jednomu společenství, který dneska už neexistuje, ale tehdá patřilo k nejslavnějším. Vedl je rabiják zvaný Zub, který ke svému jménu nepřišel kvůli špatnýmu úsměvu, ale že zuby vyrážel na potkání. A nás mlaďochy si vzal pod křídla - byl s námi ještě Ferrdi Plášť, ale ten se později cuknul a šel si po vlastní ose. Však ho taky brzo našli ležet ve splaškách.

Zub nás využíval na jednoduchý práce – dělali jsme poslíčky, kuchtili jsme bandě šlichtu, uklízeli jsme po mordech a čas od času chodili s ostatními vybírat poplatku za ochranu. Rolla tohle bavilo nejvíc, protože už od mala byl nejvíc litej do mlácení a soubojů. Co neměl na svalech, to měl na rychlosti a lstivosti. Já byl radši, když jsem se držel stranou a preferoval jsem krádeže a podobný ošemetný řemeslo.

Jednou jsme to ale my dva vážně podělali. Byli jsme kapánek zpitý pod obraz a od Brady a břitvy jsme si to nakráčeli přímo k bitce, která už probíhala uprostřed zablácený ulice. Jeden z těch hajzlů na nás zakřičel něco, ať si jako všímáme svýho a zmiznem. Rollo neměl v tu chvíli hlavu čistou, a proto to vzal jako pobídku ke rvačce. A já se chtě nechtě musel přidat. Dva chlapíky jsem si podal, když se na mě rozeběhli, ale podjely jim nohy na blátě. Jen jsem jim pěstí rozbil ciferník a byli v limbu. Další páry si vystačili sami se sebou a na Rolla si vyhrnul maník s kudlou. Alkohol sice působil, ale prostě tohle má můj kámoš v krvi a tělo reagovalo samo o sobě. Úkrok, do kleku, podseknout nohu, sebrat vypadlou kudlu a vrazit jí do srdce. Konec, funus… a na ulici jsme zbyli jen my dva a několik ležáků. Rychle jsme pláchli, ale zjistili jsme, že za tohle budeme muset draze platit.

Už druhej den si nás pozval Zub a všichni z bandy si kolem nás udělali kolečko. Museli si prohodit v noci několik slov s nepřátelskou bandou, K’Chelským cechem. Mladík Horius doručil vzkaz od vražDuba, mistra cechu, že jsme mu my dva zabili chlapa a že nás za to odkráglujou. Smůla, tak to prostě chodí. Naštěstí se Zubovi nechtělo jen tak lehce vražDubovi předhazovat vlastní lidi, takže si dali společnou schůzku a domluvilo se něco jinýho. Ne že by to mělo být něco lepšího pro nás dva… stejně s největší pravděpodobností skončíme pod zemí.

Dohodlo se, že si nás v nejbližší době zavolá vražDub na jednu speciální prácičku a tu mu zařídíme podle jeho termínů. Když to dopadne dobře, nechá nás jít a budeme si kvit. Pokud ne, chcípnem. Jednoduchý pravidla a my neměli možnost odmítnout. Buď by nás podřízli rovnou na místě, nebo si alespoň necháme malou naději na vítězství. Zub nás pak vyhnal a nechtěl s námi do tý doby nic mít. My jsme byli jenom rádi a zapadli do nejbližších krčem a bordelů. Potřebovali jsme myslet na něco jinýho.

VražDub na sebe nenechal dlouho čekat. Do dvou dnů jsme k němu museli naklusat a pěkně mu padnout k nohám. Chlapíci kolem z toho měli srandu, zatímco my se klepali jak podvraťáci před první koupelí. Mistr nám vysvětlil, co po nás chce, a my hned zjistili, že je po nás. Bylo to jednoduchý. Měli jsme na splnění úkolu čas do východu slunce. Já měl v noci zajít k malýmu Poch’kovi, kterej si dovolil spustit se s Mistrovou sestrou. Ta vypadla z Cechu a zůstala u svýho novýho miláčka. Já ji měl přivést zpět. Jednoduchý? Moc ne. A co na to Rollo? Toho si rozhodli nechat u sebe, a pokud se mi nepodaří do konce doby úkol splnit, tak ho odkrouhnou. Mělo to jenom jednu vadu – musel sám do úsvitu přežít, protože ho předhoděj do Noční hry. Arény, kde proti sobě bojujou o krvavý prachy nejhorší ksindlové ze Skrytýho města. Dá se říct, že výkvět Závratí. Rollo se sice rád rval, ale vydržet několik hodin? A co teprve já? Poch’ka kolem sebe měl hromadu poskoků a mladá dcerka se dobrovolně nevrátí.

„Čas ti běží, mladej,“ zařval mi do ucha vražDub a všichni kolem zařvali nadšením. Rolla chytli neznámý pracky kolem těla a než jsem se pořádně rozkoukal, můj přítel zmizel někde v chumlu chechtajících se poskoků. Někdo mě bouchancema posouval ven, abych už nepřekážel.

Adresu Poch’kovýho baráku jsem znal, ale přístup jsem musel vymyslet na místě. Cestou jsem si sehnal ještě u Driera pořádnou kudlu, provaz, a sady paklíčů, na který on byl mistr.

Musel jsem se vydat do Zámořnické čtvrti, kde se o moc dělil Poch’ka s Krvavým Severýnem. Ten se specializoval spíš na moře, zatímco můj cíl obíral chudáky v přístavu. Prošel jsem několik putyk a bystřil jsem ušiska. Podařilo se mi díky tomu objevit jednoho svýho špeha, kterej mi rád vyklopit, že zaslech něco o nočním rabování u Hravé Märly – lodi s kořením. Poch’ka se ho měl účastnit. Zdálo se, že mi draci štěstí zatím přejou. Už jsem si v duchu představoval, jak půjdu pěkně poděkovat a přinést obětiny do Lahanova kostela.

Zatímco jsem si probíjel cestu k vile, Rollo nezahálel. Noční hra začínala s první tmou, takže ho mrskli do cely, kde už se pár dní dusili ve vlastní šťávě rabijáci, kteří byli kdysi lidmi. Nejdřív je vytáhli z podpalubí tajný otrokářský lodě a pod rouškou tmy je převezli sem do kobky, odkud se od tý doby nehnuli. A tak tu byli nucený ležet a sedět ve vlastních výkalech a mezi mrtvolama těch, co cestu nepřežili. Všechno to byli chlapi, ženský převezli někam jinam a Rollo nic nehodlal zjišťovat. V duchu už sám sebe viděl, jak leží tuhej v aréně a nějakej zobák mu trhá jednu končetinu za druhou. Moc důvěry v mojí osobu neměl, to mi potom sám řekl.

Setmělo se a já byl na místě. Řekl jsem si, že počkám do půlnoci, než se uvnitř všechno uklidní. Sice to nebylo nic moc příjemnýho pro Rolla, ale jinak jsem neměl šanci. Naštěstí naproti přes cestu byl starej barák, vylidněnej. Přebejvalo v něm jen pár notorů, kteří se o mě absolutně nezajímali. Vylezl jsem na střechu, což nebyl v týhle rozvalině žádný problém. Zjistil jsem, že tam nejsem sám a že asi budu třetím kolem u vozu jedněch pěkně divokejch radovánek. Nechal jsem dvojici být a zaměřil jsem se na protější vilu. Viděl jsem po zahradě procházet stráže, naštěstí žádní čoklové v okolí.

Během těch pár hodin, co jsem nahoře ležel, se mi podařilo zahlídnout na dálku jednu ženštinu a předpokládal jsem, že je to Mistrova sestra. Měla pokoj v prvním patře, kde zvenku na stěně rostl břečťan nebo nějaká jiná popínavka. Další kousek štěstíčka pro Kobeho. Za zády se mi objevil nějaký otrapa a nabídl mi k snědku kus masa a starý oschlý chleba. Žaludek vydával otřesný zvuky, zatímco chuťový buňky o tom nechtěly ani slyšet. Sežral jsem to hned a nechtěl jsem vědět, co to bylo, když se toho někdo podobnej pokoušel zbavit.

Nastal čas a já přeběhl na druhou stranu ulice. Obešel jsem zeď, která oddělovala zahradu od veřejnýho světa, a hledal jsem místo, kde by bylo nejlepší je přelézt. Nebudu vás zdržovat hrdinským vyprávěním, jak jsem proplouval tiše zahradou jako stín a jak jsem se nenápadně plížil mezi strážemi, kteří mě ani jednou nezbystřili. Zkrátím to jednoduše – měl jsem zase štěstí a nikoho jsem nezahlídnul. Ani jsem se nenadál a už jsem šplhal nahoru k oknu. Plán jsem měl jasnej. Nahrnout se dovnitř, praštit holku něčím po hlavě, svázat jí ruce a nohy, dát jí roubík, přehodit přes rameno a šup s ní dolů a ven.

V tuhle chvíli měl Rollo za sebou první zápas, ale to jsem nemoh‘ vědět. Nastrkali ho do kruhový arény s pilinama, kde už vyčkával jeden nafetlej bojovník. Chvilku hráli přetahovanou, nakonec mu rozbil Rollo ksicht kolenem a bylo vymalováno. Byl tu novej a skoro nikdo si na něj nevsadil. Po tomhle ale zbystřili a snad si na něj i někdo v dalším kole vsadí.

Já jsem však taky pěkně použil nohu a prokop jsem sklo, který mi překáželo v cestě. Já vím, byl jsem blbec a dělalo to kravál, ale když okno bylo zavřený zevnitř a moc mi to v tu chvíli nemyslelo. Jen jsem se potřeboval co nejdřív dostat ven s tou dívčinou, která ale v pokoji nebyla sama. Nějakej mladík se tu s ní vykecával a pěkně nadskočil, když jsem se protáhl dovnitř. Nestačil ani pořádně vykřiknout a zabodnul jsem mu dýku do břicha. Mířil jsem sice jinam, ale už jsem říkal, že já jsem spíš na krádeže a ne na mordování.

Svalil se na zem a něco kuckal, jenže v tý krvi mu nebylo rozumět. Jen jsem ho odstrčil stranou a vrhnul jsem se po holce. Ta stále jen bez hnutí vše sledovala. Pěkně mi to ulehčila, takže jsem ji poslal do limbu hezky rychle. Rychle svázat, na ramena – pěkně podle plánu. Jenže rachot skla samozřejmě někdo slyšel a už se mi dobývali dovnitř. Vylezl jsem ven a chytil se šlahounu. Dolů to byly takový čtyři metry. Neviděl jsem ani živáčka, tak jsem začal slézat dolů zrovna ve chvíli, kdy dveře povolily. Jenže stačilo pár okamžiků a břečťan nás neudržel. To muselo být jasný každýmu v tu chvíli, jen ne mě. Padli jsme oba dolů jak dva pytle se zrním. Naštěstí se ani jednomu nic nestalo a dívčina to stejně prospala.

Proběhl jsem zahradou, za sebou jsem slyšel funění strážnejch. Náklad jsem přehodil přes zeď jako první, já proplul vzápětí. Rychle jsem se rozkoukal a zprava ke mně přibíhala dvojice ozbrojenců. Místo abych ustupoval, překvapil jsem toho nejbližšího útokem hlavou do břicha. Svalili jsme se do bahna a já hned ukořistil jeho meč, který mu vypad z ruky. Potom už to pro mě byla klasická pouliční rvačka, kdy jsem sice dostal pěknou ránu do ramene, ale nakonec jsem je oba udolal. Právě včas, abych popadnul horký zboží a zmizel za rohem, protože z hlavního vchodu vily se vyvalila skupinka asi dvanácti strážných a ta šla rovnou po mě.

Ve chvíli, kdy jsem se hrdinně krčil za sudem se zapáchajícími zbytky masa od místního řezníka, se právě Rollo chystal na druhej zápas. Tentokrát (tak mi to alespoň pak říkal) proti němu stála nějaká ženská. Nejdřív nechápal a neodvažoval se pohnout, jenže jak se k němu vrhla a zakousla se mu do nohy, tak neodolal pokušení a musel mlátit kolem sebe. Naprosto nic jinýho ho v tu chvíli nezajímalo, jen aby se jí zbavil a měl od ní pokoj. Nakonec ani neslyšel ukončení zápasu a muselo ho od její mrtvoly odtáhnout. To byl moment, kdy začínal bejt populární. A přicházely první sázky v jeho prospěch.

Zámořnická čtvrť je plná úzkých uliček, krys, smrady ze všemožných zablešených bordelů, putyk a námořnických peleší. Jsou tu drogový doupata, ze kterých se line čoud, u kterýho nechápu, jak ho někdo může vdechovat dobrovolně. Přiznám se, že jsem se při útěku pořádně zamotal a nějaká děvka mi pomáhala najít cestu. Škoda jen, že když se se mnou přetahovala a snažila se mě vtáhnout do polorozpadlýho domu na trochu toho šmajchlování, tak nás zmerčili strážní a spěchali k nám. Musel jsem použít sílu, a když jsem mizel, lítaly z ní výrazy, že bych se snad i já styděl. Holka sebou mlátila o moje záda – co ta všechno neprospala. Jen jsem doufal, že jsem jí nepraštil příliš, aby nebyla už tuhá.

Ze Zámořnický čtvrti jsem se dostal do Řeznický. Netušil jsem, kolik času už uplynulo. Tma ještě pořád byla, takže dobrý. Minul jsem nějaký fráterníky s malejma dětma, Bongovu psí množírnu a Šlahounův mls, což je, pánové, skvělej krám, když se chcete zbavit čehokoliv, co zrovna dodejchalo. Čerstvou tlačenku mají každej den a chudí se po ní můžou utlouct. I když sami ví, co se děje v zadním pokoji Šlahounova krámu.

Chyběl mi už jen kousek, když se mi do cesty dostal jeden mladej strážnej. Byl vyšší než já a podle toho, jak mával mečem, jsem pochopil, že proti němu nemám šanci. Takovou dobu se mi dařilo jim unikat, jen abych padnul do spárů kousek před cílem. Mrsknul jsem holkou na zem a ta se konečně probrala a začal přes roubík něco chrčet. Postavil jsem se s kradeným mečem doprostřed ulice a snažil se vypadat, jako správnej bojovník. To mi vydrželo jen do chvíle, než se na mě s pokřikem rozeběhnul. Jen tak tak jsem jeho ránu vykryl, ale ostří se mi svezlo dolů na ruku a vycákla mi první krev.

Rollo zatím nastupoval na svůj poslední zápas. Po svém minulém představení byl pořádně otřesenej a snažil se pochopům uniknout. Jenže neměl šanci a znovu ho nastrkali do arény. Tentokrát žádnej zkouřenej či ženská. Stál tam čtyřicátník, co měl plnovous s rolničkama, takže bylo hned patrný, že patří k Tyranům. Jedna fajn skupina, kterou používal nepřátelský cech na vymáhání. Ten už musel přežít popálení, pořezání, posekání, snad i nějakou tu malou amputaci. Hromada jizev na jeho nahém těle o všem svědčila. A ano, nahém těle. Tihle bojovníci brali brnění jako něco, co je v boji zpomaluje a nejlíp se cejtí tak, jak je draci stvořili. Rollo měl svůj krátkej meč, kudlu za opaskem a kalhoty s košilí. Jen tohle ho mohlo ochránit. Jenže když se ten kolos proti němu rozběhl, raději se otočil se a prchal před ním. Ani se mu nedivím. Nešlo o to ho porazit, ale vydržet do svítání. A běhat Rollo uměl.

Já jsem se zatím válel v uličce zbitej, krvácející z mnoha ran a nade mnou se skláněl protivník, kterej tohle všechno bral asi jenom jako cvičení. Zubil se od ucha k uchu a jistě si představoval, jak donese dívčinu zpátky a dostane zatracenou odměnu. Tohle byla chvíle, kdy se odhodlával dát mi ránu z milosti a vlastně mě právě teď nejvíc podceňoval. Já neměl co ztratit. Pokud se nedostanu k vražDubovi, tak jsem stejně tuhej. Viděl jsem svůj meč hodně daleko z dosahu, jak se válí nečinně v kaluži. Věděl o něm i tenhle floutek, takže si v klidu nade mne stoupnul a zvedl ruce se svým mečem do vzduchu, aby mě s vervou probod. Fakt jsem se mu musel zdát téměř mrtvej, jinak není možný, že by si nedával takovej pozor. Když mu začaly ruce sjíždět dolů, otočil jsem se na bok a rychle mu podkop levou nohu. Ztratil balanc a zabořil meč do země kus od mýho ramene. Jen jsem zaslech cinknutí a jeho heknutí z nárazu. Musel pokleknout na pravačku a v tu chvíli jsem vytáhnul svojí milou kudlu, se kterou jsem toho ten den už hodně zažil. Pěkně z boku pod žebra až vykvik jak podsvinče. Ihned se pustil meče a rukama se pokusil zachytit ránu. Jenže já svůj tesák vytáhl rychlejc a než se nadál, projel jsem mu krk, jak když si krájím máslo na chleba. Bylo to vlastně moje první podříznutí a netušil jsem, že mi krev zadělá celej obličej. Mladík se nehybně svalil na zem, já se sbíral ze země, sice pomaleji, ale nakonec jsem stál na vlastních. Dívčina zůstala na svém místě a valila oči na všechno, co se před ní dělo. Jen jsem ji vzal pod ramenem a potom jsme společně poklusem pokračovali.

VražDubův barák byl přímo před náma a kolem se točila hromada podivnejch indiv..invid… chlápků. Asi se šli koukat na zápasy. Protlačil jsem se dovnitř a vřelo to tam jako v kotli. Kruhová aréna byla asi metr a půl pod úrovní podlahy, takže měli všichni dobrej výhled. Zahlédl jsem samotnýho Mistra, jak se dobře baví. Protlačili jsme se k němu a holčinou jsem po něm hodil. „Tady je, tim je dohoda splněná,“ křikl jsem.

No na můj vkus si ti dva moc dobře nepřivítali. VražDub se na ní jen podíval, vrazil ji facku a nějakýmu pohůnkovi sdělil, aby mu zmizla z očí. Potom se otočil ke mně. „Máš recht, hochu. Dohodu dycky dodržím. Bejt tebou, asi bych na chvíli vypad z města, protože jestli tě někdo z nich zahlíd, nedaj si pokoj, dokud tě nenajdou. A svýho přítelíčka si můžeš vzít s sebou, pokud ještě žije.“ Zasmál se a teprve teď jsem si všimnul, co se dělo v aréně. Nějaká nahatá vazba s chlupatou zjizvenou zadnicí tam dávala jednu ránu za druhou Rollovi do těla. Ten se snažil plazit směrem od ní, ale moc se mu to nedařilo. Obličej mu celej modral, krvácel a natejkal. Zbytek těla na tom asi nebyl o moc líp. A já, nevim, kde se to ve mně vzalo, ale asi to bylo radostí z úspěchu, jsem skočil dolů za nima.

Rudou kudlu jsem si hodil do pravačky a zabod jsem jí chlapovi do zad. Několikrát. Ani se nestačil votočit. Lidi kolem bučeli, protože jsem si dovolil zakročit do zápasu a oni v něm měli dost prachů. Svalouš se skácel k zemi, já hodil kudlu k Rollovi a ten nelenil. Jedna rána za druhou, až jsem ho musel zarazit. „Musíme rychle zmizet, nebo s náma ctěný diváci provedou to samý!“

Z úprku si toho moc nevybavuji. Jen že jsme oba nemohli běžet moc rychle, takže jsme museli zapadnout do nejbližšího vchodu a schovat se do doby, než se všechno uklidní. Na ulici by nás sázkaři dohonili rychle. Sdělil jsem Rollovi, že úkol byl splněnej a my máme vypadnout z města. Zuba o tom spravíme později.

Tak se taky stalo. Pár měsíců jsme byli mimo Skrytý město a když jsme se vraceli z nucenýho volna na venkově, zjistili jsme, že tady nezůstal kámen na kameni. Zub byl mrtvej, stejně tak jeho nástupci Rypouš a Sádlo. Nyní grupu vedl mladík zvanej Břitva a nikoho jsme u nich už neznali a oni neznali ani nás. K’Chelský cech doznal taky změn – neexistoval. Na jeho působiště dorazili Duchové a ještě jedna parta, kteří si říkali Područí Draků. Obě party si šly po krku a snažily se vytýčit nové hranice. A my jsme se rozhodli, že radši zůstaneme sami za sebe a na nějaký mordy se vyprdneme. Loupeže nám šly a s těmi jsme si vystačili.

Na pár let.

Komentáře

Obrázek uživatele Killman

Docela dobrá historka. A podle té bych čekal že ti dva jsou docela schopní.

-A A +A