28: Krok do prázdna

Obrázek uživatele Owes
Kapitola: 

Sedmnáct minut po dvaadvacáté hodině otřásl tribunami kolem famfrpálového hřiště jásot bradavických studentů, který se ozvěnou nesl až do Prasinek. Cedric Diggory totiž vyšel ze začarovaného bludiště a nad hlavou držel křišťálový pohár pro vítěze Turnaje tří kouzelníků. Hned za ním se objevil Viktor Krum. Nalezli pohár téměř současně, avšak Cedrik byl v jeho uchopení rychlejší. Přesto se Krum netvářil tak kysele, jak by se dalo očekávat. Tleskal bradavickému šampionovi spolu s diváky a když se Cedrik konečně nabažil všech těch ovací a mexických vln, srdečně mu potřásl rukou. Oba věděli, že síly v turnaji byly vyrovnané a rozhodlo posledních pár sekund. Krum jako profesionální famfrpálový hráč uměl ocenit kvality soupeře.
Brzy se ke gratulaci připojili i ředitelé škol a ministerští úředníci. Popřát Cedrikovi přiběhla i jeho přítelkyně Cho a lehce zraněná Fleur Delacour, kterou v bludišti nepříjemně překvapil třaskavý skvorejš. Pan Diggory se k synovi hnal poněkud nejistým krokem, jelikož přes slzy dojetí prakticky nic neviděl. Ředitelka Mrzimoru profesorka Prýtová plakala radostí také. Pro její kolej to znamenalo první pořádný úspěch od doby, kdy v roce 1969 získali školní pohár.
Učitelé měli co dělat, aby ukočírovali proudy rozjívených studentů, valících se z tribun zpět do hradu. Někteří z nich se i přes výslovný zákaz řádně promazali máslovým ležákem, anebo léčili nervozitu starou dobrou ohnivou whisky.
„Sebbinsi, okamžitě si natáhněte kalhoty nebo vám je natáhnu sama, ale v tom případě vám nasekám tak, že ty jelita budou moct zítra podávat ke snídani!“
„Slezte z toho praporu, Weasley!“
„Cornere, Derwine, Láskorádová! Odhoďte ty sršňové světlice a všichni odstupte!“
„Kdybych nebyla tak povznesená úspěchem pana Diggoryho, tak vám za ty oplzlé řeči strhnu padesát bodů, pane Macmillane!“
„Parkinsonová přestane jazykem napodobovat profesora Skrka!“
„Finnigane! Můžete mi vysvětlit, proč vám hoří trenýrky?“
„Slečno Changová, mohla byste se laskavě odebrat do ložnice? Pana Diggoryho tu prosím nechte, ten potom zamíří do své vlastní ložnice.“
„Já vás slyším, Macmillane!!!“
Zatímco Sinistrová, Snape, Kratiknot a Prýtová naháněli žactvo po školních pozemcích, zatímco vyslanci Ministerstva a ředitelé škol pózovali s účastníky Turnaje pro titulní stránky novin, zatímco Hagrid s profesorkou Hoochovou, Moodym, Siriusem a Charliem Weasleym dávali do pořádku famfrpálové hřiště a odváděli sfingy, akromantule a třaskavé skvorejše do jejich výběhů, profesor Skrk dohnal Harryho Pottera v polovině cesty k hradní bráně a...
„Pottere, mám vás přivést k profesoru Snapeovi. Hned.“
„Cože?“ vyhrkl překvapeně Harry, který si nebyl vědom žádného průšvihu. Vlastně se mu teď docela dlouho dařilo zůstat nenápadný a bezproblémový.
„Slyšel jste dobře, Pottere. Snape s vámi chce mluvit. Hned,“ zopakoval Skrk netrpělivě a naznačil, aby ho Harry následoval.
Harry vrhl nechápavý pohled na Hermionu, která zůstala stát uprostřed louky jako opařená, a pospíšil si za profesorem Skrkem. Ten svižným tempem zamířil zpět k famfrpálovému hřišti.
„Profesor Snape nešel se studenty? Měl jsem pocit, že je doprovází do hradu.“
„Ne,“ odsekl Skrk a přidal do kroku. „Zůstal na hřišti s Brumbálem. Chtějí s vámi mluvit.“
„I Brumbál?“ podivil se Harry.
„Jo,“ přikývl Skrk a hlasitě zamlaskal, jazyk při tom rozvlnil jako had.
„A o čem se mnou chtějí mluvit? Nevím o ničem špatném, čeho bych se dopustil.“
„Jde o ten Pohár! Ohnivý pohár! O to, kdo do něj vhodil vaše jméno.“
„Oni zjistili, kdo hodil do Poháru moje jméno?!“ užasl Harry a ani nepostřehl, že se ocitli uprostřed famfrpálového oválu, teď už zase v původním stavu, s krátce zastřiženým trávníkem a vápnem načrtnutými čárami.
„Ještě ne,“ ušklíbl se neurčitě profesor Skrk a uchopil Pottera v nadloktí.
Harrymu se tenhle fyzický kontakt příliš nezamlouval. A zdaleka ne jen proto, že do něj Skrk vkládal nepřiměřenou sílu.
Rozhlédl se kolem. Nikdo tu nebyl. Žádný Brumbál, žádný Severus. Žádný opozdilý student, který by teprve teď opouštěl tribuny. Nikdo. Jen on a Barty Skrk junior. A tomu se právě v očích odehrávalo něco, co věstilo nebezpečí.
Harrymu proletěla hlavou myšlenka na smrt. Protože najednou jako by na povrch vybublala pravá tvář profesora Skrka, jeho pravá podstata - temně rudá, zvrácená a třeštící. Náhle věděl, že šílenství toho člověka nekončí jen u řečí, gestikulace a her s jazykem. Že ten člověk je schopen -
„Držte se pevně, Pottere. A zkuste mi nepozvracet boty.“
Skrk mu stiskl paži ještě pevněji, bleskovým pohybem se sehnul pro něco, co leželo v trávě pod jeho nohama, a pak už byl jenom zářivě bílý vír, pocit háku vraženého za pupík, oslepující světlo, které ho táhlo k sobě, a ohlušující šum.

Severus počkal, až poslední dva loudalové vkročí do Vstupní síně a s úlevou za sebou zavřel bránu.
„Pane profesore?“ ozval se hlas Hermiony Grangerové od mramorového schodiště. „Kde je Harry?“
Profesor Snape přimhouřil oči.
„Proč bych to právě já měl vědět?“
„Profesor Skrk ho přece odvedl za vámi.“
Profesor Snape nadzvedl levé obočí.
„A proč by to dělal?“
„Protože jste s ním chtěl mluvit.“
Profesor Snape k tomu levému pozdvihl i pravé obočí.
„Nenapadá mě jediný důvod, kvůli kterému bych s panem Potterem potřeboval mluvit. Profesor Skrk za mnou nikoho nepřivedl.“
Teď se pro změnu zatvářila udiveně Hermiona.
„Ale profesor Skrk nás zastavil cestou do hradu a tvrdil, že s Harrym chcete mluvit. A pak ho... odvedl pryč.“
Snapeovi ztuhly rysy. Začínal chápat, o co jde.
„Kam ho odvedl?“
„Zpátky. Šli zpátky ke hřišti.“
„Kdy to bylo?“
„Já nevím. Asi před půl hodinou. Říkala jsem si, že tu radši počkám, až se vrátí.“
Hermiona Grangerová ještě nikdy neviděla profesora Snapea tak zsinalého. Jeho obličej nikdy nepřekypoval bůhvíjak sytým odstínem, avšak nyní se dal označit téměř za bezbarvý.
Hermiona rovněž nikdy neslyšela profesora Snapea sprostě klít. To byla doména profesora Blacka. Snape se v přítomnosti studentů omezoval na sofistikovanější formy nadávek než -
„Doprdele.“
„Pane profesore, co se stalo? Stalo se něco špatného? Pane profesore, odpovězte mi!“ volala za ním, mezitímco on spěšně otevíral hradní bránu a hnal se ven.
Byl už v polovině přístupového schodiště, když si uvědomil, že by nebylo příliš moudré vydat se po Skrkových stopách, aniž by upozornil Brumbála.
„Slečno Grangerová, najděte ředitele a řekněte mu přesně to, co jste řekla mně!“ houkl přes rameno. „Nikde se nezastavujte a s nikým jiným nemluvte. Až splníte úkol, vraťte se do společenské místnosti.“
„A co když mě zastaví Filch?“ zaznělo z otevřených dubových vrat.
„Máte mé povolení udělat z něj rosol.“

Zatímco madam Maxime střízlivě popíjela v Hagridově hájence a Igor Karkarov trávil noc v komnatách Aurory Sinistrové, profesor Brumbál v samotě své pracovny přemýšlel o věcech, které mají nastat, o lidech, kteří přichází bez pozvání, o změnách, které se neodvratně blíží, osudech, které je nutné naplnit, cestách, které se musí protnout, a kartách, které je třeba vyložit na stůl. Vír jeho myšlenek se postupně formoval v ucelený obraz, vizi s konkrétními obrysy. Řešení problému cítil na dosah ruky.
Seděl skloněný nad myslánkou, v níž se zrcadlila vzpomínka na předešlé léto a na setkání s osobou, kterou celý život marně vytěsňoval z paměti. Pableskující hladina mu ukazovala podobu muže, jehož tvář poznamenal zub času stejně jako tu jeho, přesto se zdál být mladší než Brumbál. V průzračně modrých očích byla stále přítomna ona žhavá jiskra, jíž ho kdysi sváděl ke všem těm neuvěřitelným, nemyslitelným a fantastickým věcem.
Na dveře kruhové pracovny dopadla ruka Hermiony Grangerové a hned vzápětí se v nich objevila i její kudrnatá hříva. Albus si z tváře nenápadně setřel osamělou slzu a vzhlédl.
„Ano, slečno?“
„Odpusťte, profesore Brumbále, že jsem vás tak přepadla, ale...“
Brumbál ji pokojně vyslechl, načež přikývl.
„Děkuji, slečno. Můžete jít.“
„Ale... ale... Harry je přece v nebezpečí, pane! A profesor Snape -“
„Já vás ujišťuji, že jsem porozuměl tomu, co jste říkala,“ ujistil ji stále tím klidným, vyrovnaným hlasem, který tak nekorespondoval se vzniklou situací. „Pokud se nepletu, profesor Snape vám nařídil odebrat se odsud rovnou do společenské místnosti...?“
„Ano, pane. To ano, ale -“
„Pak se tam tedy odeberte.“
„Jenomže... To přece -“
„Se mnou jít nemůžete a po chodbách se v tuto hodinu toulat nesmíte. Spatřujete snad jiné řešení, než vrátit se do nebelvírské věže?“
„Ne, pane.“ Hermiona na Brumbála ještě chvíli kulila oči a pak váhavě sáhla po klice. „Profesore Brumbále, pospěšte si prosím. Myslím, že profesor Skrk je... že je vážně šílený.“
„Máte vynikající pozorovací talent, slečno Grangerová.“
Albus Brumbál se přesunul ke dveřím a podržel jí je otevřené.
Když mu dole pod točitým schodištěm zmizela z dohledu, vytáhl hůlku a zamyšleně přejel prsty po jejím výrazně vroubkovaném těle.
Bezové dřevo vydávalo příjemné teplo a pod jeho dotykem mírně rezonovalo.
Brumbál spokojeně pokýval hlavou a vydal se do Vstupní síně.

Severus dorazil na famfrpálové hřiště a našel ho opuštěné a tiché. Jen na tribunách se ve vlahém nočním větru vlnily prapory se znaky Krásnohůlek, Kruvalu a Bradavic. Tentýž vítr občas shodil dolů zapomenutou láhev od máslového ležáku.
Několikrát se otočil kolem své osy a rozhlížel se ve snaze objevit něco, co by mu napovědělo, jestli tu Harry vůbec byl. Obešel celý ovál po jeho obvodu, prohledal trávník i prostory v konstrukci hlediště. Potom zamířil do samotného středu hřiště.
A tam pocítil cosi neurčitého, ale přítomného. Nehmatatelného, ale skutečného. Něco jako vibrující obrys, načrtnutý do vzduchu prudkým výbojem energie. Pozůstatek teleportace.
Jakmile mu došlo, co se tu stalo, nemělo smysl dál pátrat. Jediná možnost, jak zjistit, kam se Barty Skrk poděl a s ním nejspíše i Harry, bylo počkat na Brumbála. Albus Brumbál byl posledním žijícím čarodějem, kterému Bradavice poskytly výsadu ohýbat jejich ochranné magické pole a tím v jejich časoprostoru provádět doslova psí kusy, například přemisťovat se dle libosti z koupelny přímo do postele. Anebo třeba spontánně sledovat dráhu použitého přenášedla, aniž by k tomu potřeboval cokoli kromě své mentální kapacity.
„Tak kde ksakru vězíš?“ postěžoval si Severus nahlas, když zkontroloval hodinky a...
Pohled mu padl na kus trávníku přímo pod nohama.
Ležela na něm pergamenová obálka.
V první chvíli si pomyslel, že přece není takový idiot, aby si cestou sem nevšiml tak velkého předmětu. Následující myšlenka ho uklidnila. Ten parchant na ni musel seslat zastírací kouzlo, které se zrušilo v přesně načasovaný moment. Divadýlko v režii Bartyho Skrka mladšího. Po ničem jiném totiž uprostřed noci netoužíte.
Severus obálku opatrně zvedl a prozkoumal. Nebyla zalepená, ani zapečetěná. Nebyla nadepsaná, ani opatřená jakýmkoli poznávacím znakem. Vytáhl z ní list papíru.

POKUD SE K NÁM DNES V NOCI TOUŽÍŠ PŘIPOJIT,
VEZMI SI HO.
POZVÁNÍ KE STOLU TRVÁ DO PŮLNOCI
A PLATÍ POUZE PRO TEBE.

Teprve teď si Severus všiml, že obálka ukrývá na dně starý masivní prsten z hrubě zpracovaného stříbra. Chvíli na něj hleděl. S nedůvěrou, kterou každý lovec magických artefaktů pociťuje, je-li třeba dotknout se něčeho hodně starého, absolutně neznámého, překvapivě darovaného nebo zatraceně tajemného. Tenhle prsten splňoval všechna čtyři kritéria pro to, aby ho označil za nebezpečný. Uvažoval, nakolik je pravděpodobné, že se jedná o léčku, která ho má odstranit z cesty, či naopak přivést blíž k pódiu, aby dobře viděl na velkolepou tragickou scénu. Chce se ho Barty zbavit, nebo jen lační po pozornosti? Nakonec dospěl k závěru, že Barty Skrk je tak teatrální, že si chce prostě jen hrát. Neodolal pokušení zatáhnout do toho někoho, komu na Harrym záleží. Určitě je celý natěšený, až uvidí, jak se kromě Harryho bojí a trápí ještě někdo další. V souvislosti s tím ho napadlo, že možná cílil na Siriuse. Třeba počítal s tím, že to bude Harryho kmotr, kdo se sem vypraví na záchrannou misi, bez rozmýšlení si navlékne prsten a nechá se přenést na neznámé a pravděpodobně smrtelně nebezpečné místo. Ovšem jestli takhle mladý Skrk uvažoval, bude velice zklamán. Protože Blacka dnes nedostane.
Severus na okraji hřiště zaznamenal Brumbálovu vysokou postavu.
Ale to už byl rozhodnutý.
Uchopil prsten a nasadil si ho na levou ruku.
A zmizel.

Závěrečná poznámka: 

...do cíle zbývá 22 kroků...

Komentáře

Obrázek uživatele strigga

Tak mám nejasný, ale velmi nepříjemný pocit, že se Severus mýlí a že byl vzkaz určen jemu. A že to jde celý pěkně do háje (to už teda není tak novej pocit, ale po týhle kapitole značně zesílil). Normálně se o ně bojím..

Obrázek uživatele Arenga

já mám úplně ten stejný pocit - že to nebylo určené jemu
a rozhodně si myslím, že měl teda počkat na Brumbála...
a chci další kapitolu dřív než v neděli, prosíííím, cca od středy budu mít velmi, velmi omezené připojení...

-A A +A