37. Změna je život

Obrázek uživatele Tess
Povídka: 
Úvodní poznámka: 

Tentokrát to není brutální!

Kapitola: 

Běh. Sípající, vysílení, vyděšení lidé. Na pokraji zhroucení, ale pořád běží.
Kdo neběží, zemře.
A to za sebou mají třetinu cesty.
Střídání.
Noví jezdci nahrazují staré, udržují stálé tempo. Nezpomalovat, pořád dál.
Sejček si mohl oddechnout. Teď bude mít klid.
Známá výletnická vesnička zůstala stále stejná, ale jen jí projeli. Zastavili na velkém parkovišti, kde už žádné autobusy stavět nebudou. Budova informačního centra, stranou od všeho ostatního, je vítala. Příjemné, široká lavice, na kterých se můžou natáhnout, vybavená kuchyně, kde je rozložené zázemí.
Alfa, Bravo a Charlie. Cesta rozdělená na tři úseky; jen Smrtonoš je jeden a nedělí se. Nepotřebuje.
Jede celý úsek.
Hnát lidi ho neunavuje, vychutnává si to.
Pozoruje.
Ale teď žene Alfa a Bravo a Charlie odpočívají. Na nejlepším místě v okolí.
Alfa žene, samozřejmě, přiměřeně pomalu.
Ještě když Sejček sesedal z motorky, viděl poslední kulhající běžce.
Moc si ale neodpočine. Aspoň to tak vypadalo.
„Ty!“ odchytil ho jeden z mechaniků, „pomůžeš mi dotankovat. Je vás tu sakra moc a sám to nezvládnu.“
„Však na to máš ještě času dost,“ bránil se chabě Sejček. Bylo mu zima, byl promočený a třásl se a nemohl se dostat, až si bude moc dát nějaký horký nápoj a zapomenout na to, co se děje. Předstírat, že se neděje nic zvláštního... jako vždycky.
„Hele, prcku...“
„Deš dovnitř, píďo, nebo co?“
Vran. Opřený o zeď a zdařile ignoroval stékající déšť.
„On mi tady kolega bude pomáhat...“
„Von ti tady kolega třeba bude pomáhat, ale pozdějc. Pozdějc. A když bude chtět. Nějakej problém s tím?“
Mechanik se asi prát nechtěl, což Vranovi přišlo vysloveně jako škoda, protože on se zrovna prát chtěl.
„Sem si myslel. Podpora,“ odfrkl. „Co votravuješ bojový jednotky, srabe.“
Mechanik polkl poznámku, že Sejček je bojová jednotka asi jako jeho babička. Radši. Když nic jiného, tak ten prcek měl bojový výcvik.
Seveřan...
Drží při sobě. Jasně.
Takže bude muset všechny stroje dotankovat sám, protože ostatní se před deštěm úspěšně schovali a kde je jim teď konec.

Čaj byl horký a málo sladký, ať do něj Sejček sypal cukru , kolik chtěl.
Vran...
Vran seděl vedle něj.
„V pohodě, píďo?“
„U-hm...“
Chvíle ticha. Potom...
„Tak válka, jo.“
„U-hm.“
„Ale dáváš to, všechno dobrý?“
Sejček pokýval hlavou, s pohledem upřeným na cukřenku.
A v ponožce ho pořád tlačí ten vzkaz, ale teď ho Smrtonošovi nemůže předat, protože Smrtonoš právě žene... žene... na sever.
A všichni umřou.
A on zaútočí na Chrám.
A všichni umřou.
A ze Severu se stane peklo.
Jako z Glasgow.
A Sejček bude pán, bude velet. Nebude otrok... nikoho jiného než Smrtonoše.
No, to je jedno. Teď už se to nedá zastavit.
Smrtonoše nezastaví nikdo, to je jasné.
Jeden člověk nezastaví osmdesát motorek.
A chtěl bych?
Něco jako by se v něm otevřelo. Konečně po dlouhé době pochopil jistotu. Konečně ho něco ukotvilo.
Chtěl.
Ale není jak.
Dokážou dva lidi... pohlédl na Vrana a pak nad nápadem v duchu mávl rukou.
Ne. Nesmím spolehnout na nikoho.
Stejně to nejde.
Dál popíjel příliš málo sladký čaj.
V jeho mozku pulzoval Kodex a chtěl ven.

Popíjeli by do noci, kdyby bylo co, a kdyby si byli jistí, že to Smrtonošovi nebude vadit. Jemu by to ale vadilo.
Většina z osmdesáti Přeměněných si různě polehala a snažila si urvat aspoň pár hodin spánku. Za čtyři hodiny bude další střídání. Charlie budou muset vyrazit dřív, aby dojeli na předávku včas.
Sejček popíjel už několikátý čaj a opět se vydal dosypat cukřenku.
Ve skladu bylo cukru dost.
Počítal. Počítal pořád.
Neusnul.
Ani když četa Charlie s nadáváním vstávala.
Seděl před mapou, čaj už nepil. Počítal.
Třeba teď.
Šel si udělat další čaj.
Je třeba dosypat cukr.
Když vyklouzl ven do lehkého deště, s pytlem cukru opatrně schovaným pod pláštěm, sám nevěřil tomu, co dělá.
Co by. Jdu pomáhat s tankováním.
Mechanik jeho pomoc ocenit nemohl, protože se dávno přesunul do tepla.
Odšroubovat víčko nádrže... nasypat cukr... zašroubovat víčko nádrže.
Motorek tu opravdu bylo sakra hodně. A to jich byla už jen polovina.
Trvalo mu to skoro hodinu.
Tu svou vynechal, samozřejmě.
A oranžová...
„Tuhle taky vynech, píďo.“
Sejček se vyděšeně nadechl. Jeden ze stínů se pohnul.
„Tak. Změna stran? Zase?“
Ve Vranově hlase znělo lehké zklamání. To zabolelo.
„Ne. Ne! Teda vlastně...“ Sejček se snažil zformulovat poznání, ke kterému dospěl.
„Tohle... je špatně. Tohle je hrozně špatně. A někdo s tím musí něco udělat.“
Zavřel oči.
„A ten někdo budu já,“ zašeptal, ale jeho hlas byl pevný. „A zatraceně s tím něco udělám, i kdybych se s tebou kvůli tomu musel prát!“
„Myslím, že nebudeš muset. Píďo.“
Úleva.
„Dám ti deset minut. Jeď. A nikdys mě neviděl.“
Sejček měl tolik rozumu, že odtlačil motorku za zatáčku a potom teprve nastartoval a zařadil nízkou rychlost. Nad vodou se zvuk nese daleko. Po chvíli splyne s pozadím.
„Hej, lidi, vstávejte! Poplach! Sejček zdrhl!“ halekal Vran.
„Ten parchant malej!“
„Zbabělá svině!“
„Seveřanům se nedá věřit, jeden zrádce vedle druhýho!“
„Že jo!“ přikyvoval horlivě Vran.
Poslední mluvčí zaraženě zmlkl.
Dobře vycvičená vlna Přeměněných začala kvapem startovat motorky.
Blbec. Kdyby utekl do kopců, nikdy ho nenajdou, ale po silnici...
Motorky vyrážely v chaotických vlnách.. Hon začal.
A... relativně brzo taky skončil.
Motorky vypověděly poslušnost, některá dřív, některá později.
„Zatracený mašiny! Co to s nima...“

V tu chvíli někde úplně jinde Sejček opět zařadil nižší rychlost. Jedna zatáčka, druhá, křižovatka... oddechl si.
Stádo už bylo pryč.
Zabočil pryč od jezera, nejdřív pro jistotu ještě pomaleji. Nevěděl, jak blízko byl za hnaným stádem, jak blízko byl za Smrtonošem. Když ale vystoupal k průsmyku, zahodil opatrnost za hlavu a napálil to dolů šedesátkou.
Teď už mě nechytí.
Jsem svobodný!

„Teď už toho parchanta nechytíme.“
Přeměnění dokázali běžet hodně rychle, ale šedesát mil v hodině dlouho nevydrží. A zkušený jezdec vytáhne na rovině devadesát.
Četa Bravo se pomalu dávala dohromady. Byli roztroušeni po délce několika mil, podle toho, kdy komu vypověděla motorka službu.
Někdo bude muset zaběhnout předat zprávu Smrtonošovi. A hodit sebou. A doufat, že mu Smrtonoš neurve hlavu.
Doslova.
Ten někdo by mohl být Vran, zněl obecný konsenzus. Je v Bravu nový a koneckonců se se Sejčkem znal, takže...
Ale...
„Kde. Je. Vran?“
Vrana nebylo.
„Ten parchant!“
„Já říkal, že se Seveřanům nedá věřit!“
„Hele, řekl bys to do vočí Vlkovi?“
„No...“

Vran moc dobře věděl, kde je. Měl totiž Plán.
A Sejček mu v něm pomohl.
Tedy, ten plán nebyl moc promyšlený, ale něco by mu v něm určitě pomohlo, tak jak tak. Když všichni horlivě startovali motorky, startoval horlivě s nimi.
Když vyráželi, vyrážel taky.
Když začali odpadat... odpadnul taky.
Zatímco nadávali, otočil motorku. Teď mířil zpátky, na Smrtonošovu základnu.
Nespěchal, nebyl důvod. Koneckonců, bude se mu líp hodit světlo.

Závěrečná poznámka: 

Komentáře

Obrázek uživatele mila_jj

No to jsou věci, že by přece jen zvítězil pocit správné věci? V obou?
Dosypat cukr... tak to jsem nikdy doopravdy neviděla, ale prý by to mělo fungovat.

Obrázek uživatele Tess

My nesmíme ani naznačovat! :D

Obrázek uživatele Apatyka

A pořád mám pocit, že jediný, kdo v téhle povídce doopravdy změnil strany, byl Sejček. Nikdo další (v přímém přenosu, tedy). Uvidíme.

Obrázek uživatele Tess

Ani tady nesmíme naznačovat :D neříkám ani ano, ani ne a vím svoje :D

Obrázek uživatele Arenga

já taky

Obrázek uživatele Tess

A ja myslela, ze jsem tajemna jak hrad v Karpatech :D

Obrázek uživatele Tora

Hezký. Sejček mě potěšil. Vran je třída, doufám že se vrací pro Vydru.

Obrázek uživatele Tess

Nechci naznačovat ani tady, jen podotýkám, že Vranovi o lidi zas tak moc nejde...

Obrázek uživatele Tora

No tak Vydra není zas až tolik člověk, že :) uvidíme.

-A A +A