36. kapitola

„Hej, co jste tak ztichli?“ Ace vyběhla z Tardis, termosku s nitro-9 v ruce.

Na chvíli ztuhla s rukou nad hlavou. Pak se usmála a termosku pustila. Výbušnina sklouzla do batohu, který Ace rychle zavřela.

„Hmm, telepatická konference,“ zamumlala. „To zas bude nuda.“

Ace se opřela o ruku Doktora, která ležela na jeho otazníkovém deštníku. Rozhlédla se po všech jeho dalších, ještě excentričtějších verzích a zahlédla někoho nového. Chlap v sukni šťouchal do Doktora ve zváleném obleku a s účesem, který podezřele připomínal ten beatlesácký.

Ace se usmála a vydala se ke Skotovi. Vypadal sympaticky a Ace podvědomě cítila, že nebyl z její doby. Něco v jeho pohledu ukazovalo, že nebyl zvyklý na tohle prostředí - na druhou stranu, možná jenom nečekal, že tu potká tolik Doktorů.

Najednou se ozvalo hlasité zachrčení.

Ace instinktivně šáhla do batohu pro svou důvěryhodnou termosku. S hlasitým rachotem se otevřely šoupací dveře a do skoro prázdné haly se vlilo sluneční světlo. Uprostřed stála postava v otrhaném oblečení, která v napřažené ruce držela tyčku s modře svítícím hrotem. Ace udělala opatrně několik kroků stranou pro případ, že by potřebovala místo na pořádný nápřah. Koutkem oka zahlédla, jak se Skot otočil k nově příchozímu. Z jeho pohybu bylo zřejmé, že v případném boji by věděl, co dělat. Narozdíl od Doktora. Byl tohle důvod, proč Doktor umíral tak zřídka? Že si vždycky našel nějakou ochranku?

Světlem rámovaná postava mezitím vešla dovnitř a mávnutím tyčky za sebou s rachotem zavřela dveře. Pak se opřela zády o stěnu a unaveně oddechovala. Ace a Skot k němu udělali několik dalších obezřetných kroků.

„Uf,“ oddechla si postava, než se rozhlédla.

„To snad není možné,“ vykřikla najednou. „Kolikrát tu jsem?!“

Ace se ihned zastavila a koutkem oka zaregistrovala, že Skotovi trvalo trochu déle, než pochopil. Ace si nově příchozího podezřívavě prohlédla. Chlap ve středním věku v zeleném potrhaném saku a s vlnitými hnědými vlasy, které by v nezabláceném stavu mohly být docela pěkné. Tyčka, co měl v ruce, se podezřele podobala Doktorovu sonickému šroubováku.

Nový Doktor z ničeho nic zhluboka vydechl.

„Kontakt,“ jeho hlas se nesl ztichlou halou nepřirozeně hlasitě.

Během pár vteřin se sada Doktorových soch probudila k životu. Všichni se podívali na nově příchozího. Ten se odstrčil ode zdi a pomalu doklopýtal ke svým dalším já.

„Ha,“ vyštěkl Doktor v mnohobarevném patchworkovém kabátu a podíval se na něj pohrdavě. „Takže takhle jednou dopadnu? No, lepší než jiná má starší já.“

Ostentativně se podíval na bradatého mladíka s kšandami, motýlkem a fezem. Ostatní Doktoři své barevné já stejně ostentativně ignorovali.

Blonďatý mladík si uhladil snítku celeru v klopě saka udělal krok ke své starší verzi: „Tak konečně jsi dostal telegram?“

Nevinně se na své zablácené já usmál. Druhý Doktor se taky usmál a nonšalantně si otřel vrstvu bláta z jedné klopy saka.

Pak se rozzářil na své mladé já: „Ne.“

„Pořád nevím,“ pokračoval vesele, „co se tu děje.“

„Teda kromě té invaze Daleků,“ dodal méně nadšeně a ukázal prstem ke dveřím.

„Daleci? Tady?“ ozvala se blondýna v dlouhém šedém kabátu. „O tom jste nikdo nemyslel. Jak může Time Lady něco dělat, když takovéhle věci tajíte. Chlapi, tss!“

Doktor se zarazil uprostřed čištění druhé klopy saka. Vykulil na ní oči a pak si otřel špinavé ruce do kalhot. Docílil pouze toho, že získaly novou vrstvu špíny. Několika rychlými kroky se přesunul ke své nejstarší inkarnaci.

Ace viděla, jak se Doktor postavila do pozoru, připravená na jakékoli hloupé kecy.

Nově příchozí Doktor jí ale místo toho vzal za ruku, kterou vřele zapumpoval: „Ženská; věděl jsem, že to jednou dokážu.“

Odněkud z hloučku postavu se ozvalo zasténání tak hlasité, že mohlo patřit jenom jednomu z Doktorů. Následovalo ho několik uchechtnutí, ale Ace se zaměřila na Doktora, který vypadal jako nejstarší. Opíral se o vycházkovou hůlku, měl na sobě staromódní sako a tvář pod bílými ulízlými vlasy se mračila ještě víc než předtím.

„Mladíku,“ oslovil stroze nově příchozího, „to by snad stačilo. Teď, když jsme tu všichni, může mi někdo říct, co tu děláme? A nemluvte mi o Dalecích; s těmi bych si poradil sám. I když to se mnou zjevně bude jenom horší, věřím tomu, že vy byste to zvládli taky.“

Bradatý mladík ve fezu, ušatec v kožené bundě, rocker s černými brýlemi na očích a ženská Doktor si vyměnili významné pohledy.

„A tohle má znamenat co?“ zeptal se starý Doktor úsečně.

Rocker hrábl do strun své kytary a dramaticky pronesl: „Všichni? Jeden nám tu chybí.“

„Dobrá,“ rozkřikla se najednou další postarší bělovlasá postava v načinčané košili a fialovém kabátu. „To stačí. Čím méně se budeme bavit o osobní budoucnosti, která se netýká téhle situace, tím lépe pro všechny vesmíry v okolí.“

Doktoři si vyměnili pohledy a dvanáct postav jedna po druhé opět ztuhlo.

Třináctá postava se zhoupla na patách a rázně bouchla svou vycházkovou holí: „Tss, pro všechny vesmíry v okolí? Kdo si myslíš, že jednoho dne budu?“

Pak si uvědomil, že ho nikdo neposlouchá. S povzdechem následovaným tichým „Kontakt“ také ztuhl.

„Super,“ zamračila se Ace, „zrovna, když to začínalo být zajímavé, přejdou do telepatie. Jak mám teď zjistit, co budu vyhazovat do vzduchu?“

Ace přešlápla na místě, pak se podívala na Tardis svého Doktora. Nakonec se ale rozhodla zůstat a sedla si na zem, záda opřená o Tardis.

Když se kolem ní rozprostřel stín, vzhlédla. Stál nad ní Skot a usmíval se. Ace napadlo, co to Skoti pod kiltem nenosí, a rychle se vyškrábala na nohy.

„Hej,“ řekl Skot. „To jsme to dopadli. Víš, co se tu děje?“

Ukázal na les nehybných postav.

„Nic zvláštního,“ odpověděla Ace a dál si Skota prohlížela. „Jenom jsou líní mluvit.“

Ten Skot byl dobře rostlý a kilt mu fakt seknul. Hlavou jí problesklo, že se možná neměla zvedat - u tohodle chlapa by jí nevadilo vidět, co pod kiltem má.

„Telepatie,“ řekla, když si všimla jeho zmateného výrazu.

„Co?“ zeptal se Skot tupě a zamračil se.

„Telepatická konference,“ zopakovala Ace. „Baví se beze slov.“

„Ahá,“ odvětil Skot, ale bylo zjevné, že neví, která bije.

Ace usmála: „Kdy ses s Doktorem potkal?“

„Po bitvě u Cullodenu,“ odpověděl Skot, ale Ace viděla, že se pořád nervózně rozhlížel po nehybných Doktorech. Ace zapátrala v paměti, ale historie nebyla její silnou stránkou. Tahle bitva u Cullodenu mohla klidně být ve druhé světové; Ace ale cítila, že byl z mnohem dřívější doby. Než se mohla zeptat, otevřely se dveře jedné z Tardis.

„Já vím, že jsme dlouho nebyli někde, kde by sis mohl koupit své oblíbené sendviče,“ oba se otočili za ženským hlasem, kterých vycházel z otevřených dveří, „ale opravdu musíš...“

Snědá holka, která se právě vynořila z Tardis následovaná postarším chlapem, najednou ztichla. Překvapeně se rozhlédla po nehybných figurách.

„Doktoro?“ oslovil chlapík ženskou inkarnaci. „Udělal jsem si sendvič z nějakých podezřelých věcí v jedné z kuchyní. Dobře, nebyl úplně špatný, ale musíme si popovídat o zásobování. Já chci pořádný anglický jídlo.“

Pak si kousnul do rozjedeného sendviče a pokračoval s plnou pusou: „Co to vlastně je?“

Opatrně rozložil svou svačinu a na něco ukázal. Zjevně mu vůbec nepřišlo divné, že je tu třináct naprosto nehybných postav. A že jeho Doktor vůbec nereaguje. Chlapík polknul, přiklopil si sendvič a znovu se zakousl. Pak se konečně rozhlédl. Holka, co stála vedle něj, mezitím zamávala rukama před obličejem svého Doktora. „Své Doktora? Své Doktory?“ probliklo Ace hlavou.

„Je v nějakém tranzu,“ řekla ta holka nervózně.

„Děje se něco?“ třetí postava vyšla z otevřených dveří. Černoch se rozhlédl a zamračil: „Co se tu děje?“

V tu chvíli se s vrzáním otevřely dveře další Tardis. Vyšel z ní klasický kravaťák, který by zapadl mezi učitele na její škole v Perivale. Rozhlédl se a široce se usmál, když uviděl chlapíka svačinu a jeho společníky.

Celá scéna byla najednou úplně absurdní. Ace se neudržela a vyprskla smíchy.

Ten zvuk přilákal pozornost jak Skota, tak těch tří a kravaťáka.

Kravaťák k ní přistoupil a s úsměvem se zeptal: „Vy mi pravděpodobně můžete říct, co se tu děje?“

Ace vesele odvětila s jistotou, že tenhle člověk, co se až moc podobal učiteli, nepochopí o nic více než Skot: „Mají telepatickou konferenci.“

K jejímu překvapení učitel nevypadal zmateně.

„Komunikují beze slov?“ řekl nevzrušeně. „Něco jako Sensorité. Zajímavé. Nevěděl jsem, že to Doktor dokáže.“

Pak se otočil zpátky k Ace a vřele napřáhl ruku: „Jmenuju se Ian.“

Ace nejistě rukou zatřásla a odpověděla: „Ace.“

Jestli to učiteli přišlo zvláštní, nedal nic najevo. Jenom odvětil, jak ho těšilo, že jí poznal a otočil se k trojici, která se taky přiblížila.

„Grahame, další sendvič?“ zeptal se vesele učitel.

„Kamaráde,“ odvětil Graham s plnou pusou, „pravidelná strava je v mém věku důležitá.“

Dál se nedostali, protože ze stínu na druhé straně haly se vynořila postava: „Ty nejsi tak hloupý, jak vypadáš.“

Doktor stojící vedle Ace se otočil k nově příchozímu.

„Takže Koba je jenom tvoje další persona?“ zeptal se temným hlasem, který Ace jasně říkal: „Problém, ke kterému jí Doktor nepustí s termoskou nitro-9.“

„Mám tady šachovnici,“ pokračoval její Doktor a šáhnul do kapsy.

„Ááá,“ odpověděl Koba slastně. „Je čas na další tah? Nebo rovnou na novou hru?“

Ace přeběhl mráz po zádech, když si vzpomněla na Fenrica, zlou entitu, která mohla za to časovou bouři, co Ace odnesla ze Země. A za další zásahy do života Doktora a lidí kolem něj. Fenrica taky porazil porazil pomocí šachů. Takže tohle celé je zase jeden z Doktorových plánů, o kterém jí nic neřekl? Něco, co obsahovalo bohy, entity z počátku času a jiné rádoby všemocné postavy.