39. část

Sotva dozněla salva z dvojčete, kotoulem jsem se přenesl k reaktivní pušce, volnou rukou ji chytil a dalším kotoulem jsem se schoval za další auto. To už vrtulník s burácením udělal další otočku a přeletěl nade mnou na druhou stranu silnice, takže jsem si nového krytu moc neužil. Naštěstí jsem ani nemusel. Z lehu jsem srovnal hledí reaktivní pušky s trajektorií vrtulníku a zmáčkl spoušť. Nic.
Do prdele!
Puška byla jen na jednu střelu a další nemám. Rozhlédl jsem se po hromadách mrtvol a uvažoval, která by mohla ukrývat rezervní střely. Ale to už jsem byl na nohou a běžel. Na přemýšlení nebyl zrovna čas, protože hned za mnou vrtulník proudem olova páral asfalt. Zachránila mě opět náhoda. Neodběhl jsem daleko, když jsem na krví zborcené vozovce uklouzl. Hodil jsem parádního placáka mezi všelijaké kousky útočníků. Vrtulník setrvačností pokračoval dál a já si zrovna koupil pár sekund, které bude potřebovat k otočení.
Vtom mi zrak padl na otevřené dveře dodávky, kterou přijeli chlapci v černém. Hned na kraji nákladového prostoru ležela bedýnka označená výstražným symbolem pro výbušniny. Během vteřiny jsem byl u ní a ládoval jsem maličkatou reaktivní střelu do komory pušky. Nikdy jsem nic takového v ruce nedržel, takže mi to chvíli trvalo ale nakonec jsem to zvládl. A právě v čas. Když jsem se otočil s nabitou puškou v ruce, vrtulník si to už na mě šinul a dvojčata řvala. Deset kroků přede mnou se opět začala párat vozovka. Pět kroků.
Zmáčkl jsem spoušť.
Na zlomek sekundy se zastavil čas.
A vrtulník vykvetl v ohnivou kouli.