41. kapitola

Doktor překvapením poskočil, když jeho krásným modrým pianem prošla elektrická rána do Tardis toho trouby v zeleném saku. Instinktivně přeleštil svůj dokonalý bílý kočičí odznak. Pak se podíval na svého posluchače a povzdechl si: „Ten trouba mi to už stejně zkazil.“

Co tak tragického se mu stane, že z něj vyroste někdo jako tento neumětel? Žádný vkus to nemá (Doktor si upravil svůj úžasný patchworkový kabát); kam to přiletí, to neví (Doktor samozřejmě věděl, kam mířil; že, jakmile vykročil z Tardis, vyhodil oběd, byla pouze náhoda). Na druhou stranu, záchodová sauna mu scházet nebude. Přece jenom to bylo nepříjemnější prostředí, než si představoval.

„Hej,“ oslovil odpadního vojáka svým klidným hlasem, který by probudil mrtvého. „Pamatuj, co jsem ti říkal, jasné?“

Pak se rychle vytratil do své lodě. Než se jeho alter ego vzpamatovalo ze šoku (jak bylo možné, že takový drobný výboj ho překvapil; to by se jemu nestalo), Doktor dematerializoval svou Tardis.

Jakmile se na obrazovce objevil nádherný časový vír, Doktor se uvelebil do křesla a sledoval hypnotickou změť barev. Co by měl ale dělat teď? Plán splnil - našel Ceriliana, který své soukmenovce přesvědčí, že skuteční Daleci se blíží, takže se zvládnou připravit. Dobrá, to druhé já mu jeho geniální proslov pokazilo, ale i tak si byl jistý, že Cerilian byl Doktorovými argumenty úplně přesvědčen. Koneckonců, kdo by odolal jeho šarmu? Pravděpodobně mu část šarmu zůstane, i když vkus zcela ztratí. Jak jinak by ten kašpar v hloupých brýlích (kdo je tak senilní, že nosí černé brýle uvnitř? a kdo se podívá na brýle a řekne si: „ty by mohly být trochu soničtější“?) a s okopírovanou kytarou na krku (i Tony Iommi ji občas odložil - a tomu teprve scházel vkus) přesvědčil Kobovi podřízené na jeho vlastní lodi, že celá bitva bylo nahraná? Nicméně nepřesvědčil každého - to on by si všechny obtočil kolem prstu.

„Hmm,“ Doktor se zamračil, když si připomněl své další já. Nedávno je potkal všechny - dvanáct senilních, hloupých nebo sebestředných inkarnací (někdy všechno v jedné) bez vkusu a on, jediný rozumný Doktor. Občas se divil, že se dožil své vlastní inkarnace. A teď se divil, že se dožil i své třinácté inkarnace. Navíc se některá z jeho já domnívala, že tam všichni nejsou - kdo kdy slyšel o více než třinácti inkarnacích Time Lorda? Samozřejmě kromě Mastera.

„Hmm,“ Doktor se zamračil ještě více. Když to zvládnul Master, Doktor by měl novou sadu regenerací získat extrémně snadno. Jediné, co mu bránilo, aby propadl žalu, byla vzdálená možnost, že jedna z nových inkarnací bude mít alespoň náznak vkusu.

Doktor si povzdechl a zaostřil zpátky na vkusný časový vír.

Celé to bylo únavné. Musel poslouchat a pomýšlet tolik sebe sama, že se mu z těch sobeckých hlupáků dělalo skoro špatně. Nicméně byl Doktor (možná ne ten jediný a originální, ale ten vkusný, rozumný a skromný) a trocha nepohody ho nemohla rozházet.

„Tss,“ odpověděl bělovlasý stařík; jeho první, nejmladší a skoro nejotravnější verze. „To věcem určitě pomůže. Když nemáš nic inteligentního, možná bys měl pomlčet!“
Doktor se několikrát zhluboka nadechl a prudce vydechl. Takhle to bylo pořád. Sotva udělal jakoukoli přínosnou poznámku (jako třeba teď, když poznamenal, jak „chytré“ bylo, že jeho zelenosaké zablácené já poslalo Daleky i Kyberlidi do tohoto kouta vesmíru), někdo ho nevybíravě seřval.

„Jenom jsem chtěl říct,“ vyslal do myšlenkového éteru s ledovým klidem, který by slabší mysl zmrazil k absolutní nule a pak rozdrtil na nespočet střepů, „že kdyby trochu přemýšlel, mohl by přijít s něčím rozumným. Nemusel nás všechny vystavit takovému nebezpečí. Vždyť mohl zničit celý mnohovesmír!“

Ještě chvíli vysílal podobné myšlenky a když přestal, rozhostilo se kolem něj telepatické ticho. Ticho, které se na Doktora valilo ze všech stran. Skoro to vypadalo, jako by jeho ostatní já neoceňovali Doktorův příspěvek. Doktor se ostentativně odtáhl z chumlu myslí. Uvidíme, co si počnou bez něho!

Na chvíli zaváhal, ale nakonec jim tam nechal svou úžasnou mnohobarevnou myšlenkovou mapu s hromadou barevných šipek a políčak, která přesn
ě popisovala celý příběh. Bez ní by byly už určitě úplně ztracení. Bez jeho vhledu by si mohli myslet, že celé dobrodružství je jenom zamotan
á nekonzistentní změť.

Než se vrátil do svého krásně tvarovaného a vkusně oblečeného těla z masa a kostí, ještě zaregistroval, jak se jeho zbylá já s gustem vrhla do diskuze.

„Tss,“ zamumlal napůl v mysli a napůl nahlas, „takový chaos. Není se co divit, že pořád ničeho nedosáhli.“

„Ááh,“ Doktor slastně protáhle své ztuhlé tělo.

Pak se rozhlédl po nehybných postavách ostatních inkarnací. Vypadali jako voskové figuríny ve více či méně nudných oblecích - s výjimkou mr
ňouse; jeho hromada otazníků vypadala prostě hloupě. Najednou mezi postavami zahlédl pohyb. Doktor se postavil do střehu. Hned se ale uvolnil. Jamie stál vedle uváleného Doktora a právě do něj nervózně šťouchal. Jamie měl alespoň náznak vkusu - vlastně nejenom Jamie, ale celý klan, který nosil tak pěkně barevný kilt.

„Jo, Jamie,“ zasnil se Doktor. „To byla ta správná společnost. Pořádný chlap, co dokázal ocenit dobrou radu.“

Hlavně proto, že býval trochu pomalejší. Zato ale dokázal svého Doktora udržet nad vodou, kdykoli šlo do tuhého. Jenom škoda, že neměl možnost si s Jamiem promluvit.

Doktor fascinovaně sledoval časový vír a přemýšlel, o čem asi telepaticky diskutovali, když se vytratil. Měl v plánu se vrátit do oné vřavy pomalejších myslí, které se považovali za chytré, ba přímo geniální (Jamie alespoň věděl, že neví všechno). Bohužel se pak věci seběhly příliš rychle.

Nejdříve se z jedné Tardis vynořilo komické trio, které doprovázelo ženskou Doktora (nebylo se co divit, že zrovna tihle nesahali Jamiemu ani po kotníky; copak by si jako ženská dokázal správně vybrat?), pak se objevil Ian (který vždycky byl na učitele ze 60. let dvacátého stolet
í docela pohotový; bez něj by ten mladý stařík sotva přežil, aby se nakonec proměnil v tuhle prakticky dokonalou verzi Doktora) a než Doktor zareagoval, vtrhl na scénu Koba v ceremoniálním hávu prezidenta Cerilie (jemně upraveném, aby ukazoval i jeho generálskou funkci - i když to možná jen byla sada fleků od jeho posledního jídla; u odpadních uniform se to občas špatně poznávalo).

„Ty nejsi tak hloupý, jak vypadáš,“ pronesl Koba teatrálně (něco, co by Doktor nikdy neudělal, protože k teatrálnímu projevu, nemluvě o hlasitém, se obrací jen ti, kteří nemají, co říct).

Jeden za druhým se jeho ostatní inkarnace probraly z telepatického tranzu. K Doktorovu překvapení se všichni dívali na Kobu s podezřením. Inkarnace, které přijdou po Doktorovi, vypadaly obzvláště nervózně.

„Takže Koba je jenom tvoje další persona?“ zeptal se temně otazníkový mrňous.

Doktor se zamračil.

To málo, co věděl o své následující regeneraci, naznačovalo, že nedělala hlouposti jen tak pro nic za nic - většinou byly součástí nějakého překombinovaného plánu. Doktor litoval, že jeho obrovská trpělivost měla meze, které dokázaly překonat urážky jeho dalších já, a opustil bezhlasou konferenci příliš brzo.

Doktor zavřel oči a zhluboka nadechl. S množstvím telepatické komunikace, která se tu právě odehrála, bylo pravděpodobné, že nějaké ozvěny a dozvuky se ještě zachovaly. Doktor se soustředil, ale byl trochu ze cviku (ale pořád na tom musel být lépe než ti ostatní kašpaři - jak by nemohl být?), takže zachytil jen pár útržků. Všechny se týkaly Koby. Některé se ho nejen týkaly, ale byly to nezpochybnitelné otisky silné mysli; otisky vícecestné mysli, která dokázala řešit více záležitostí najednou i než on sám.

Doktor otevřel oči a zhluboka vydechl. Rozhlédl se po scéně se stejně nervózním výrazem, jaký viděl u svých dalších já. Zatímco sondoval telepatický éter, otazník odněkud vytáhl šachovnici a zdánlivě náhodně na ní rozestavil několik figurek. Koba na ní hleděl s náznakem nerozhodnosti. Doktor se mu nedivil - vypadalo to jako variace na téma „udělej jeden tah a vyhraj“. Jenomže v tomhle případě to bylo nemožné, pokud se člověk držel pravidel. Doktor se pomalu usmál - kdo se držel pravidel? Možná tak břídil nebo bůh; ani jeden neměl dost představivosti, aby pravidla porušil.

Doktor se najednou podíval na Kobu ve zcela novém světle. Koba nemohl být břídil, když zařídil všechno to, co zařídil. Respektive všechno to, co jeho ostatní já věřila, že zařídil. Doktor u toho sám nebyl a svým emocionálním já mohl sotva důvěřovat. Stejně to ale vypadalo, že byl i na nadprůměrného Ceriliana trochu moc schopný.

Doktor se usmál na vír světla. Nakonec to pro něj dopadlo dobře, protože se nemusel starat o nějakého boha (nebo cokoliv to ovládlo Kobu pro vlastní tajuplné účely). Doktor věděl, co musí udělat, aby zachránil Cerilii a to taky teď udělal. Možná by se měl inspirovat jednou z mála rozumných myšlenek, kterou sdílely všechny jeho regenerace. Zasloužil si trochu odpočinku na Oku Orionu.