Po bitvě

Kde stával mlýn, je skála. Pevná žula, tvrdá jako místní kraj. Anděla klesne na zem námahou. Vedle ní štká Stázi, mleči se rozhlíží, jakoby nemohli uvěřit, že jsou volní.

Jen mlynář běhá, jak ovádem bodnutý, ze dvora ke skále. Rukama lomí, bezradně je rozhazuje, do kamene kope, jako káča se točí. Dopotácí se k Anděle, rudý jako rak, v odulé tváři krvavé šrámy od nehtů. Prasečí očka se zabodnou do jejích.

„To je tvoje vina! Vo mlejn si mě připravila, špíno čarodějná,“ zasípe.

„Že vám huba neupadne, pane otče,“ zaburácí stárek, „on by se tu těžko roztahoval, kdyby nebyl vítán.“