V tavícím kelímku

Tupá bolest pomalu ustupovala, kolem byla taková zima, že mu nohy ztuhly a okovy skoro necítil. Meditací nad odpornými koňskými kopyty už také nechal. Začal mít dojem, že nachází rovnováhu. Pomalu, v minutách mrazivých nocí nacházel své pevné jádro. A když pak přišla, něco v něm se nezlomilo, protože tahle pouta nebyla její trest, byla to jeho volba, tohle vězení byl doklad jeho svobody a ta zloba, co na něj z jejích očí sršela, důkaz její bezmoci. Z konce její hůlky na něj mrkala smrt, měl veliký strach a byl hluboce šťastný, protože teď věděl, že není hanbou svého rodu.