Polední

"...musíš tam být přesně, jinak ti nic neukážu!" mámil na ní desetiletý Peregrin slib.
"No, ale když já nevím..." Laureen se nejistě houpala na bříškách nohou, oči zabodnuté do země.
"Tak chceš ji vidět, nebo ne?" naoko se urazil
"...to víš, že chci. Budu tam," kývla rychle a odběhla.
Druhý den na ni čekal na smluveném místě; obrázek malého gentlemana - v ruce kytičku prvních sněženek, kterou ji chtěl potěšit.
Hodiny na věži kostela začaly odbíjet.
Nepřišla.
Malá Laureen polykala slzy. Kdo mohl tušit, že dnes přijede na oběd babička a ona bude muset celou dobu sedět u stolu jako dáma...