Ať se nenatřásají

Stojím na hřbitově u našeho rodinného urnového hrobu. V jeho hlubinách se ukrývají urny s popelem mých blízkých, na které mi už zbyly jen pouhé vzpomínky.
Vím, že nevstanou z popela jako bájný Fénix. Stejně jako jiní tvorové. Ani ti molové, s kterými v našem bytě donekonečna bojujeme, neožívají. Pouze se množí. Stejně jako moji předkové, kteří mi tak umožnili stát zde teď. A tím, že figurují v mých vzpomínkách, existují nadále takříkajíc virtuálně.
A mně nezbývá, než nadále žít tak, aby se moji blízcí v těch urnách nenatřásali. Což je pro ty zpopelněné jejich forma obracení se v hrobě.