3. V předpeklí. Pardon, v předsálí

Když se konečně odhodlám vylézt, v předsálí na mě čeká mamka. Sestra evidentně zůstala v sále. Odtrhnout ji od filmu bývá nemožné. Zvlášť když je to něco, co sama vybrala.

"Chceš se vrátit dovnitř?" ptá se mě máma. Dobře ví, kdy mě nechat na pokoji, jako když za mnou nešla na záchod, ale taky dobře ví, že je třeba mě občas postrčit. Vyhýbavé chování a tak. Vím, že to dělám.

Chvíli na ni koukám, zvažuji. Když s touhle kondicí chcete něco zvládnout, musíte si umět přečíst vlastní tělo do detailů. Tep, dech, napětí ve svalech. Jako vrcholový sportovec, jen většinou běžíte závod jen sám se sebou. Nejsem si jistý. Očima přejíždím přes zdi a jejich výzdobu, plakáty, stánek s občerstvením a přemýšlím. Máma zatím trpělivě čeká na moje vyjádření. Dneska nedoběhnu, cítím to. A navíc mám mokré tričko, jak jsem si na obličej ve snaze o uklidnění šplouchal mraky ledové vody. V sále je, narozdíl od předsálí, klimatizace puštěná na plné pecky.

"Příště?" napůl se zeptám, napůl odpovím. Usměje se na mě a kývne.

"Vrátím se do sálu, už by to nemělo dlouho trvat. Kdyby něco..."

"Sejdeme se tady." Tady, kde teď téměř nikdo není. Tady, kde si mě nikdo nebude všímat, až bude odcházet, protože budou všichni plní dojmů z filmu. Tady, kde sice nemůžu polevit v pozornosti a sebekontrole, ale kde mám aspoň na okamžik zdánlivý klid.

Otočí se a vrátí se do sálu. To je prostě moje máma, nemá tendence mě přehnaně opečovávat, nikdy neměla. Ale vždycky mi pomůže.

Chvíli se poflakuju kolem, pak znovu zapadnu na záchody. Znovu si zalezu do kabinky. Malé prostory mě uklidňují. Znovu si pak umyju obličej studenou vodou. Opakování činností mě taky uklidňuje.

Jakmile vylezu, v sále se ozve ruch. Film skončil. Jsem zvědavý... Máma se ségrou vyjdou ven mezi prvními, ale nikdy neodcházíme v největším návalu. Sestra jde do šatny, máma si stoupne vedle mě ke zdi a čeká. Přiznám se, že dnes výjimečně neklopím zrak, ale prohlížím si návštěvníky kina. Protože mezi nimi musí být i ten člověk, který mi pod dveřmi záchodu podstrčil svoje číslo...

Moje libido stojí díky lékům za hovno, ale když ho zmerčím, a jsem si poměrně jistý, že je to on, protože nikdo jiný z návštěvníků filmu to evidentně být nemohl - většina jsou holky a kluci tak do dvaceti a pár rodinek s většími dětmi a nikdo z nich mi nevěnuje pozornost, jen on se mi podívá přímo do očí - polije mě horko. Protože páni, ten by stál za hřích!