4. Duchařina - deprese

Po noční konverzaci s Lídou jsem sice na chvilku nabyl trochu pocitu, že se věci nějak zvládnou, ale další den mne zase uvrhl zpátky do deprese.
Ráno po té nehodě jsem se byl kouknout na soudním. Pitvu mých tělesných pozůstatků dělal kamarád ze soudního a byl z toho pěkně rozhozenej. Nečekal jsem to. Sice jsme občas zašli na pivo, ale spíš jsme měli vztah dost pracovní, teď fakt vypadal, že mu na mně záleželo a že ho to dost štve, že se mu z té pitvy nedaří dostat tolik informací, kolik by byl rád. Bylo mi z toho divně. Byl to skouknout můj šéf osobně. Ten vypadal spíš naštvaně, na doktora byl skoro až jízlivej, jak kdyby si vylejval zlost. On má vůbec občas dost divný vztahy se spolupracovníkama. No, každopádně byl ten nález divnej, spíš to vypadalo jako úraz elektrickým proudem, nedalo se tam moc najít nějaké cizí zavinění. (Teda ale, jestli to fakt byl proud, tak tomu ty moje promáchaný boty asi musely dát korunu).
Šéf se pak přesouval za Pavlem, tak jsem se tam přesunul taky. Jak jsem nepřemejšlel, tak jsem vyrazil rovnou na JIPku, kde už v tu chvíli nebyl Pavel, ale nějaká stará babička, která se mne děsně lekla – chudákovi jí pak dávali sedativa, že je zmatená. (Lída mne taky pěkně sprdla a měla pravdu, kdybych se trochu zasoustředil, tak jsem věděl, kde Pavel je… Na tohle si budu muset dávat pozor.) No ale zpět k Pavlovi a šéfovi. Oni dva se nikdy rádi neměli a teď to tedy fakt mělo grády (aspoň jsem se ujistil, že je Pavel pomalu zpátky ve formě), ječeli na sebe, až na ně přišel někdo z personálu. Šéf byl vzteklej, proč mě tam Pavel tahal, a Pavel mu to vysvětloval jen s polovinou informací, než o Vářovi říkal původně mně. Nechápal jsem, jak to zvládá selektovat, když byl v šoku (až v tu chvíli se dozvěděl, že jsem mrtvej). Musel mít tu učesanou verzi připravenou dopředu. Nicméně i jeho verze událostí seděla na ten úraz elektrickým proudem. Že jsem chtěl přelejzat plot do areálu těch starejch kasáren, chyt se oběma rukama železnejch šprušlí a dostal pecku a nemohl se pustit. Pavel se mne snažil sundat za bundu, ale byla pořád mokrá (zmoknul jsem před tou sledovačkou), tak dostal ránu taky, naštěstí asi menší. (Ptal jsem se pak na to Lídy, která říkala, že ho asi zachránil ten jeho kardiostimulátor, že má nějakej speciální, co ho v případě arytmie sám od sebe odbouchne.) Co mne překvapilo, bylo, že jen se Pavel trochu otřepal z toho zjištění, co se se mnou stalo, tak okamžitě zaúkoloval šéfa, ať kouká nějak zajistit péči o mámu, když už má v tom spešl pečovateláku známý. Tak to se mi aspoň v tomto směru trochu ulevilo...
Jen mi to celý nedávalo smysl. Ten úraz elektrickým proudem to byl určitě, to sedělo. A velmi pravděpodobně to nebyl jen proud ze zásuvky, ale nějakej „plnotučnější“ (něco na velký mašiny na tý stavbě?) Mohla to celý být jen náhoda? Zrovna na tomhle místě? Ale jako opatření na odrazení případnejch zvědavců by bylo cílené napíchnutí proudu do plotu fakt moc, to by snad nikdo rozumnej nenaplánoval. Prostě to celý nějak nesedí.
Potřeboval bych to probrat s Pavlem, ale veškeré moje snahy o navázání kontaktu skončily neúspěchem. Když mne u toho nachytala Lída, tak jen povzdechla: „Tohle mne taky pořád frustruje – když se chceš s někým živým domluvit, tak tě nevnímá, a pak tě najednou někdo zmerčí, ani nevíš proč, a je z toho vystresovanej. Radu, jak zrovna s tímhle zacházet, ti bohužel moc dát nemůžu. Lidi, který jsi znal za života většinou tyhle stresový reakce nemívaj, zvlášť pokud jsi s nima měl dobrý vztahy.“ Chápal jsem, že Lída, jak do té nemocnice patří, přijde asi většině živejch, co ji uvidí náhodou, prostě jen jako někdo další divnej z personálu. Já jsem tam jako pěst na oko. A Pavel po tom výstupu se šéfem úplně odpadnul a usnul jako špalek, tak jsem těch pokusů se s nim bavit nechal.
Překvapil mě rozsah Pavlovy nedůvěry mýmu šéfovi. Šéf - Michal Krízl byl věkově spíš blíž ke mně než k Pavlovi. Bylo mu jen o sedm let víc než mně, ale vlastně byl ode mne generačně o dost jinde. Tyhle lidi, co těsně nestihli v osmdesátkách vlízt do strany, zvládali kariéru v postkomunistickým období mílovejma krokama. Nikdy mi to nepřišlo divný, byl fakt inteligentní a schopnej a měl všude známý, tak mi nějak ta jeho ambicióznost ani nepřišla moc nepatřičná. Ke spolupracovníkům se choval spíš korektně než přátelsky, ale to taky tak nějak patřilo k věci. Navíc většinu doby to nebyl můj přímý nadřízený, to až teď v posledních pár letech, když už byl Pavel dobu v důchodu. A dovedl si lidi zavázat vděčností, to byl zdroj všech jeho kamarádíčků na magistrátu a jiných vyšších místech. V tom měl vlastně asi taky Pavel pravdu, že jeho starost o mou mámu nebyla úplně nezjištná, asi bych teď měl větší problém se nechovat úplně loajálně (to byla věc, se kterou jsem si většinou moc hlavu nedělal). Vždycky mi ten vztah Pavla se šéfem přišel spíš jen jako prostá osobní antipatie (některý lidi si holt nesednou), prostě se neměli rádi, ale nedělali si naschvály. Ale když o tom teď přemejšlim, tak vlastně nevim. Pavel naschvály nedělal nikdy a nikomu. A šéf? Většinou uměl ovlivňovat údálosti taháním za nitky a sám zůstat v pozadí… Stejně je divný, že tohle obíhá všechno osobně. Úmrtí policajta vždycky trochu rozvíří hladinu, ale že by to měl řešit šéf osobně, zvlášť pokud to spíš vypadá na nehodu… To je fakt divný.
K Pavlovi přistěhovali na pokoj někoho dalšího, tak abych se radši zvedl. Pomalu jsem si začínal připouštět, že jsem opravdu duch. Na to, že jsem pro někoho strašidlo, jsem ještě fakt myslet nechtěl, tak jsem radši zmizel.