10. Dobrodružství

„Dědo?“ protáhne Standa.
„Copak?“
„Dědo, zažil jsi nějaké dobrodružství, když jsi byl ještě kluk?“
„No jasně.“
„Prosím, vyprávěj mi, co to bylo.“
„Tak dobře. U zámku stával domeček. Páni mu říkali ledárna. Ukládali dovnitř zvěřinu a jiné maso, aby se nezkazilo. Tenkrát nebyly ledničky, víš?“
„Hm.“
"Páni už tam nebyli, ale domek pořád stál těsně u stráně, tak nebylo obtížné dostat se na jeho střechu. V ní byly dva vikýře. Starší kluci jeden z nich otevřeli a naše parta jednou dovnitř tajně vlezla.“
„To kdyby vás chytili, tak by si mohli myslet, že jim něco chcete ukrást, viď.“
„No to ne, protože my jsme se dostali jenom na půdu.
„Co v ní bylo?“
„Nic, jen plno plev. Víš, co jsou to plevy?“
„Nevím. Snad nějaký plevel?“
„Ne, každé zrnko obilí je obaleno ochrannou slupkou. A právě těm slupkám, které zůstanou z vymláceného obilí, se říká plevy.“
„A ty plevy se jí?“
„Ne, ty se nejí, proto se oddělují od zrn.“
„Když se nejí, tak proč si je schovávali?
„Dali je tam, protože dobře izolují. Bránily teplému vzduchu, aby tak snadno nepronikal k potravinám ve spodní části domku.“
„Aha.“
„Tak si to představ. Bylo tam ticho a tajemné přítmí.“
„To jste se nebáli, že vás tam majitelé najdou a budou se zlobit?“
„Trochu jsme se báli, protože jsme tam neměli co dělat. Nejlepší na tom bylo, že vůbec nikdo nevěděl, že tam jsme. To bylo dobrodružné. Byl to náš tajný úkryt a mohli jsme v něm být, i když pršelo.“

„Teda…“ Staník zatoužil mít taky nějaký tajný úkryt. Obhlédl zahradu. Kdepak, tady jsou jen stromy, trávník a garáž. Pak se procházel po dvoře a najednou dostal nápad. Na zápraží naproti stodole, byl o zeď opřený starý dřevěný žebřík. Nad ním byla malá vrátka. Neměla zámek, zavírala se na petlici. Standa je otevřel. Před ním byla místnost. Vlezl do ní. Byla tak maličká, že v ní mohl udělat jen pár kroků a tak nízká, že v ní nemohl stát. Musel se přikrčit. To mu ale vůbec nevadilo. Teď má svůj tajný úkryt.

„Musím si tu udělat pořádek a trochu si to zařídit.“ Obezřetně se rozhlédl, zda ho někdo nepozoruje. Kája si četla na zahradě, babička vařila a děda šel na nákup. Začal zametat nepořádek. Hned se zvedl obrovský oblak prachu. Standa se rozkašlal a se zametáním raději přestal. Pak si přinesl bedničku na ovoce a otočil ji dnem vzhůru. „Tu budu mít jako stolek,“ pomyslil si. Položil si na ni časopis a dalekohled. Ještě si přinesl malou skládací rybářskou židličku. Sedl si na ni, přivřel vrátka a chtěl si číst. Ale skoro na čtení neviděl a tak si ještě došel pro baterku. Pohodlně se usadil a když si přečetl jeden článek, začala babička volat: „Oběd. Pojďte jíst. Kde jste kdo?“
„Už jdu,“ ozvala se Kája.
„Já taky,“ přidal se děda.
„Teď nemůžu jít, prozradil bych svou tajnou skrýš,“ řekl si Standa a vyčkával, až všichni budou doma.
Právě, když chtěl vylézt, vyběhla Kája. „Stando, pojď k obědu, babička se zlobí, že vystydne polévka.“
„Teď teprve nemůžu vyjít. Ještě musím počkat. Tak už jdi domů, Kájo,“ šeptá si pro sebe Standa. Ale Kája pobíhá po dvoře a usilovně ho hledá. Volá: „Stando, je oběd, slyšíš? Stando, ozvi se! Standulo, kde jsi?“
Po chvíli se k ní přidá i babička a děda.
„Stando, jsi v pořádku?“ volá babička a hlas se jí třese obavou.
„Teď není čas, hrát si na schovávanou. Stando, okamžitě vylez, jinak si mne nepřej!“ křičí děda.
„Stan-dóó!!“ Babičce nejdřív obavou selže hlas a pak zesílí hysterií, až se Staník lekne. „Ach jo, těžko odtud nepozorovaně proklouznu. Děda se opravdu zlobí. Budu muset jít. Škoda. Všichni se dozvědí o mém tajemství,“ uvažuje.
„Stando, kurník, kam jsi se schoval?“ začíná děda klít.
„Jejda, děda už zjistil, kde jsem. Nedá se nic dělat,“ povzdechne si Standa, sebere odvahu a otevře dvířka."Už jdu," vystrčí hlavu z kurníku.