13. Chůdy

Fandom

Povídka

Kapitola

„Dědečku, zahraješ si se mnou šachy?“
„Šachy nehraju.“
„Ty je neumíš?“
„Umím.“
„Tak si pojď zahrát, prosííím, prosííím.“
„Nebudu hrát.“
„Proč ne?“
„Protože nerad prohrávám. Když nebudu hrát, mám jistotu, že neprohraju a nezkazím si tak náladu.“

„Ach, tak co mám dělat? Já se nudím.“
„Nesnáším, když někdo říká, že se nudí. Vytáhni chůdy z půdy a bude konec nudy.“
„Jupííí.“ Standa se hned žene na půdu.
Hodinu o něm děda neví.
„Celou půdu jsem prohledal, ale chůdy jsem nenašel,“ říká zklamaně a trochu vyčítavě.
„No, tak co budeš dělat? Sedneš si a budeš brečet? Nebylo by lepší si je vyrobit?“
„Jasně, že jo, ale nemám na ně materiál.“

„Musíš být podnikavý. Já připravím dvě tyče a špalíky a ty zatím dojdeš do železářství koupit hřebíky. Ale musí být dlouhé. Dobře deset centimetrů. Na, tady na ně máš peníze.“
Standa popadne koloběžku a za chvíli je zpátky.
„Nejdřív musíš bidla obrousit smirkovým papírem, aby sis nezadřel třísku. Pak k nim přibiješ ve stejné výšce špalíky. Až budeš hotov, tak mi řekni,“ zívne děda. Dá si židličku na zahrádku, natáhne nohy, přivře oči a slastně se nechává prohřívat slunečními paprsky. Jeho břicho se majestátně klene. Standa zatím v garáži u ponku zápolí s kladívkem.

„Tak, už to mám!“ prohlásí hrdě a vzbudí tak dědu.
„Hm, ukaž. Provedu zatěžkávací zkoušku. Děda stoupne na chůdy. „Vidíš, takhle se drží. Co já se s nimi jako kluk nachodil.“
Děda se vrátil o desítky let zpět. Na chůdách brázdí posekaný trávník.
„Dědo, půjč mi je, chci to taky zkusit.“
Ale kdepak děda Pepa. Radostně se pochechtává.
„Dědo, prosím,“ žadoní Staník.“ Ale on dál, křepčí na chůdách.
„Juchachá.“ Jeho smích začíná znít škodolibě.
„Dědo…“
„Nepleť se mi pod nohy, nebo spadnu.“

Standa si sedne na bobek. Otráveně si podepře bradu a sleduje dědu. Ten celý rozjařený se nemůže nabažit. Vypadá to, že mu chůdy jen tak nepůjčí. V tom ze dveří vyjde babička. „Svačina,“ volá.
Děda okamžitě zapomene na chůdy. Standa se jich rychle zmocní. Zkouší na ně nastoupit. Když se na chůdách proháněl děda, vypadalo to tak snadně. Ale jednoduché to vůbec není. Standa to zkouší znovu a znovu. K večeru, mu to už jde. Děda se k němu přitočí a prosí: „Staníku, půjč mi je ještě na chvíli.“
„Až dojdu k vratům, tak ti je půjčím. Teď se mi, prosím, nepleť pod nohy, nebo spadnu.“