Splněno osmé překvapení.
Venku prší. Staník sedí v křesle a prohlíží si dědovy staré fotografie. Na jedné je miminko v zavinovačce. Vykukuje z ní jenom hlavička. Na další fotce je děda se svým bráškou.
„Jé, dědo, co to máte za legrační kalhoty? Ty nohavice vypadají trochu jako nafukovací balonky,“ směje se Standa.
„Ukaž,“ nahlíží mu děda přes rameno. „To jsou pumpky. Takové se dřív nosily. Podívej, tady jsem s dětmi z mateřské školky.“
„Kde jsi? Nemohu tě najít.
„Tak hádej, můžeš třikrát.“
„Tady jsi.“
„Kdepak, to je Lojza.“
„Tak tady.“
„Ne, to je Franta Dvořák.“
„Tohle jsi ty.“
„Ale kdepak, to je Pavel Nováček.
„Tak se dám podat.“
„Tohle jsem já,“ ukáže děda na malého chlapečka v první řadě.
Standa nevěřícně vrtí hlavou. Potom otáčí jednu fotku za druhou.
„Tady jdeme s klukama z čundru a tady jsem v tanečních,“ komentuje snímky děda. „No, tak si je prohlížej, já se jdu napít.“
„Dědo, proč máš tady tuhle fotku? Ta sem nepatří.“
„Proč myslíš?“
„Jsou na ní úplně cizí lidi.“
„Co na ní vidíš?“ volá děda z kuchyně.
„Dům a na něm cedule PSYCHIATRICKÁ LÉČEBNA. Ve vratech stojí tři pacienti. Jeden hrozně šilhá. Dívá se každým okem jinam a divně se šklebí. Druhý má vytřeštěné oči, jakoby se hrozně něčeho bál a třetí má pusu dokořán a kulicha naraženého až k očím.“
Děda se jde na snímek podívat a místo odpovědi se rozesměje.
„Ale dědo,“ napomíná ho pohoršeným hlasem Staník. „To se nedělá, vysmívat se bláznům. Oni za to nemohou, že jsou nemocní.“
Ale místo toho, aby se děda uklidnil, chechtá se ještě víc, až smíchy slzí.
„No tak, dědo, přestaň,“ domlouvá mu Stáňa. „To opravdu není hezké.“
„Já se směju, he, he,“ vyráží děda slova mezi smíchem, „protože to, chacha, nejsou blázni, ale moji kamarádi a já.“
„Vážně?“ nevěří Standa a pozorně si prohlíží černobílou fotku. „No jo, tady jsi, já tě nepoznal!“ plácne se do čela. „Aha, tak někdo nevyfotografoval blázny, ale jen ty, co měli bláznivý nápad.“
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit