„Ukážu vám, poklad.“
„Opravdový poklad?“ ptá se nedůvěřivě vnouček.
„Opravdový,“ přikývne děda.
„A co je to za poklad?“
„Voda.“
„Voda? To přece není žádný poklad. Voda není drahá a můžeš si jí koupit, nebo otočíš kohoutkem a natočíš si ji, kolik chceš.“
„Ukážu vám, kde jsou studánky. Můžeme hned vyrazit.“
Jdou proti proudu potoka. Děda zatočí uličkou, která končí strání. „Tak jsme tady,“ bezradně se rozhlíží. „Tady býval pramínek a malá studánka. Ale už tu není. Ach tak. Voda je svedená tady do té trubky. No nevadí. Půjdeme do kopce, na samotu směrem k lesu. Tam byla daleko větší studánka.“
Tak se plahočí k vesničce o třech chalupách, ale po studánce ani památka.
„No, je pravda, že jsem tu dlouho nebyl, ale nenapadlo mne, že už tu nebude. No nic, ještě byla jedna v modřínové aleji.“
A tak jdou do modřínové aleje.
„Já mám žízeň.“
„Já taky.“
„Napijete se ze studánky.“
„Dědo, mně už bolí nohy,“ vzdychá Standa.
„A víš, že mě bolí nohy pořád?“
„Opravdu?“
„Vážně.“
„Tak to je mi tě líto.“
„Mě nemusíš litovat, mě stačí, když nebudeš fňukat.“
Standa sevře rty a odhodlaně šlape dál.
„Je to daleko, dědo?“ ptá se Kája.
„Řekl bych dobré tři nebo čtyři kilometry. Budeme si povídat a cesta nám bude lépe utíkat.“
Děda měl pravdu. Povídá jednu napínavou příhodu. Než ji dovypráví, už jsou u cíle.
„Tak děti, zhruba uprostřed aleje je studánka.“
„Už se mi lepí jazyk na patro. Konečně se napiju,“ rozběhne se k ní Standa.
„To nééé! Studánka je úplně vyschlá. Není v ní ani kapka,“ říká zklamaně.
„Dovedete si, děti, představit, že by nikde nebyla ani kapka vody?“
„To by bylo hrozné. Učili jsme se ve škole, že člověk vydrží bez vody maximálně tři dny.“
„Hm, ono se to nezdá, ale voda je vzácnější, než jakýkoliv poklad.“
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit