7. Vraní oko

„Dědo, proč jste mě nevzali do skalního městečka,“ ptá se Kája vyčítavě. „Moc ráda bych taky lezla po skalách.“
„Tak, dobře. Zítra to napravíme a vezmeme tam i babičku. Tentokrát tam ale pojedeme autem.“

Druhý den všichni vyrazili.
„Teda, nevím, na kterou se vydat nejdřív,“ obhlíží Kája skály.
„Já s vámi nikam nepolezu,“ rozhodne babička. „Z výšek mám závrať. Zatím se podívám po okolí, jestli tu nerostou borůvky nebo houby.“
„Dobře, dobře, ale dávej, prosím, pozor, ať se neztratíš,“ nabádá starostlivě děda. Babička se totiž na houbách často ztrácí a pak ji ostatní musí hledat místo hub.
„Máš mobil?“ ujišťuje se děda.
„Mám.“
„A je dost nabitý?“
„Na 90 procent.“
„Tak kdyby něco, volej.“

Ještě než se vydali do skal, volá na ně babička: „Jé, Kájo, Stáňo, pojďte sem. Tady roste vraní oko. Ne abyste ho jedli, je jedovaté! Občas si ho děti spletou s borůvkou. Pořádně si ho prohlédněte. Kdo ví, v čem se od borůvky liší?“
„Ta modrá kulička je o dost větší.“
„No to je pravda, Staníku, ale někdy i borůvky mohou být velké. V čem ještě je jiné?“
„Na stonku má jen jednu bobuli.“
„Správně, Kájo. A kolik má listů?“ vyzvídá dál babička.
„Jen čtyři.“
„ Proto se jmenuje vraní oko čtyřlisté,“ vysvětluje babi.
„Taky má ty listy docela velké.“
„No jo, borůvčí má daleko menší lístečky,“ pokyvuje hlavou Standa.
„Pozor, je jedovaté!“ zdvihne varovně prst babička.

„Mám dobrou metodu, aby si to děti zapamatovaly.“ Děda se sehne a jen tak mimochodem utrhne jednu bobuli.
„Dědo, zahoď ji,“ zlobí se babi. „Teď říkám, že je vraní oko jedovaté.“
Ale děda místo toho ji strčí rychle do pusy.
„Dědo, máš rozum? Hned to vyplivni!“
Děda odmítá poslechnout a mlčky převaluje jazyk v ústech.
„Pepo, prosím,“ babička si už zoufá. „Dáváš dětem špatný příklad. Můžou si myslet, že bobule jsou jedlé.“
„Dědečku, prosím, poslechni babičku, vyplivni to, nechci, aby ses otrávil,“ začíná Stáňa natahovat.

Děda otevře pusu dokořán, ale bobule nikde.
„To snad NE“ Tys to spolkl?“ otře si babička zpocené čelo. „Děti, nikdy to po dědovi neopakujte!“
„Vidíte děti, jak je babička vyděšená?“
„I já mám o tebe strach.“
„Já taky.“

„Nemáte postřeh. Nevšimli jste si mého kouzelnického triku,“ zasměje se děda a rozevře dlaň s vraním okem.
„Od teď si jistě budete pamatovat, že vraní oko je jedovaté a ani se ho nedotknete,“ děda významně zdvihne obočí a jde si k potoku umýt ruce.