75. kapitola – K službám

75. kapitola – K službám

Poslední dobou nabral život obrátky. Během několika dní, které střídavě trvaly celou věčnost a pak se divoce míhaly, přišly o domov, iluze, bezpečí i o hlavu (zatím naštěstí jen tu jednu) a přišly k výpravám, hrdinským činům, k hlavě (opět k jedné) a teď ke všemu k práci.
Šárka se ocitla v chumlu služebnictva, kuchařstva a všemožného pomocnictva. Většinu času měla ruce ve vodě a drhla nádobí.
Tolik se soustředila na udržení kouzla, kterým kryla Klářin vzhled, že se prodřela skrz talíř. Hlavní kuchař na ni užasle zíral skrz díru, kterou v nádobě zanechala, a byl z toho tak nesvůj, že jen podotkl: „Tak tohle jsme tu ještě neměli.“ Na to, že na ně podle vlastních slov čekal, se tvářil dost překvapeně.
Potom jí chvíli chodily jen samé tácy, dřevěné mísy a vesměs pevnější matérie.
Klára se občas ukázala a vyklopila v kuchyni zeleninu ze zahrady, kam ji poslali potom, co při úklidu stájí splašila koně a jeden poník v důchodovém věku zapomněl na pokročilé roky, přeskočil stání a chytali ho až do večera.
Nechali je spát v komůrce, což byl dost nadnesený název zapadlého skladu látek, papírů a vůbec hořlavých věcí, takže zapálit večer svíci se rovnalo dalšímu vzrušujícímu nebezpečí.
Výhodou bylo to, že se musely dělit o jedinou postel, takže si Šárka mohla být jistá, že jí sestra v noci neuteče, aby vyla na hradbách nebo se vydala žít řádným zvlčilým životem.
Šárčin vztah ke cti a cizímu majetku už během jejich putování dostal povážlivé trhliny, proto v komoře prozkoumala skříně plné starého oblečení.
Našla mírně zažloutlý babičkovský čepec a nabídla bludnému kořenu nový háv.
Bludný kořen ji ignoroval.
„Páni, podívej se na tohle!“ rozplývala se u jedné obzvlášť nacpané skříně a vytáhla medvědí kůži, ze které se vyklubal kostým. Potom ho s provinilým „promiň“ zase vrátila zpátky, když k ní Klára vzhlédla unaveným očima.
Truhlice u jejich postele byla nejdivnější. Když do ní nahlédly, uviděly hromadu střevíců. Musely být krásné, než je majitelky prošoupaly. I ty nejpůvabnější se na princezny šklebily s dračí vervou. Stohlavá saň, možná dvousethlavá. Jako by truhlice neměla dno. Celé pluky a generace střevíců.
Až na to, že…
„Nemají dost podobnou velikost?“ nadhodila Šárka.
Klára přikývla a několik párů zkušeně očichala. Pak zvedla prst.
„Co se děje? Na co mám dát pozor?“
Klára chvíli předváděla cosi jako němou parodii na jejich chůvu. Pak jí přestala hrozit a vrhla se k jejich rancům. Vytáhla papír a krátce na něj naškrábala: „Jedna osoba.“

Klářiny rozmanité úkoly ovšem přinesly ovoce, jak úspěšně vygestikulovala. V zahradě potkala princeznu. Nebo ji spíš zahlédla, jak spí na houpačce.
Tu houpačku Šárka uhodla napoprvé a byla na sebe právem pyšná.
Byla pyšná i na Kláru, která princezně uvila věnec a položila jí ho k nohám. Zahradník ji u toho viděl a místo, aby jí vynadal, obdivoval její práci. A Klára povýšila. Teď měla kromě rybízu a trhat i květiny pro princeznu.
„Kdysi by mě možná naštvalo, že jí všechno tak vychází,“ říkala si Šárka, když na druhý den drhla podnos, do kterého zbytky masa od královského stolu snad zapustily kořeny. „Ale už jsem to překonala.“ To, že ono kdysi mohlo být klidně před měsícem, velkomyslně přešla. Stejně tak to, že když vám někdo nasadí psí hlavu, rozhodně nejste žádné štístko.
Ruce měla napůl uvařené a dočista unavené, ale cídění, drhnutí, máčení a utírání ji dokázalo dovést od provinilých myšlenek a vzpomínek na domov. Nekonečný seznam kuchyňského náčiní, které se na ni hrnulo, vytlačoval další seznamy.
Když byla hodně unavená udržováním kouzla, které posilovala pokaždé, když na sebe s Klárou narazily, hrozilo, že jí hlava klesne do škopku.
Jednou takhle napůl klímala a do toho myla jakýsi památeční měděný talíř, když na ni hlavní kuchař houkl: „Už máš studenou vodu. Ohřej novou.“
„Ne, kdepak,“ bránila se, a aby víc zapadla, rychle dodala: „Jestlivá mi nevěříte, tak se přesvědčte sám.“ Pak na svou obranu zvedla z vody památeční talíř, ze kterého stoupala pára.
Hlavní kuchař mále ztratil čepici, když se poškrábal na hlavě. „Ale vždyť…“
Šárka si předsevzala, že to nebude s kouzelným ohřevem přehánět. Lidi to znepokojovalo.
V ten okamžik z talíře sklouzla pěna a vyleštěný kov vrhl odlesk kuchaři do očí. Ten vykřikl a přidal se k němu zbytek kuchyně – všichni, kdo se otočili, aby zjistili, proč jejich velitel ječí.
„Aha, tohle bych taky neměla přehánět,“ usoudila Šárka.

„To… bylo… oslnivé?“ řekl hlavní kuchař a utíral si oči. „Uznávám, že odvádíš důkladnou práci, ovšem má to i své komáry.“
Šárka se rozhlédla po bzučících padouších. Od pobytu v lese s nimi měla nevyřízené účty.
„To se u vás v pohraničí asi neříká,“ usoudil hlavní kuchař.
„U nás jsou to mouchy,“ řekla Šárka a ráda by přihodila nějaký nevegladský výraz, aby podpořila zástěrku, se kterou se v paláci s Klárou představily. Jako Anna a Bořek.
„Jestlivá“ se jí sem zrovna nehodilo, a než z paměti vylovila jinou jazykovou pozoruhodnost, hlavní kuchař ukázal na kupu nádobí. „Tak ještě dodělej tohle, ale bude stačit běžná svítivost. Ať ti ještě zbydou síly na zítra.“
Šárka se podívala na hromadu práce, která ji čekala, a na kuchtíky, kteří se pomalu trousili pryč. Všude byla předpřipravená jídla na zítřejší oslavu princových narozenin, takže mohla počítat s ještě šílenějším nášupem.
Otočila se ke škopku. Z kuchyně se vytráceli lidé, venku se už vytrácelo světlo.
Vážně by to s tím cíděním neměla tolik přehánět.