79. kapitola – V podzemí

79. kapitola – V podzemí

Sivek spěchal pro další zarážku a Šárka se dlouze nadechla vzduchu plného napůl pachu, napůl vůně rozkládajících se rostlin. „Budu si představovat, že jsme na podzimní procházce. V jeskyni.“
Klára ukázala na tunel před nimi protkaný šlahouny a kořeny, které ovíjely krápníky.
Šárka vykouzlila tlumené světlo. Máchla rukou, ale nepřinutila ho zářit o nic jasněji. Taky mu z toho bylo úzko. „Dobře, tak jdeme.“
Klára ji pustila, zvedla sukni, způsobnost sama, a vydala se vpřed.
„Počkej,“ zabručela Šárka. „Můžeš aspoň předstírat, že mě potřebuješ.“
Klára se ale ponořila do vlastního světa plné elegance v nepříznivých situacích i pachů a zvuků, které Šárce unikaly.
Po dvaceti krocích se ukázalo, jaké je štěstí, že jde Klára s ní. Chodba se dělila na dvě úplně stejné.
Klára bez váhání zamířila vlevo.
Šárka se jí pokoušela aspoň symbolicky svítit.
Další křižovatka, tentokrát tři chodby a Klára opět nezaváhala. Prostřední chodba je provedla pod síní, i když to nedávalo smysl. Skrz skálu se k nim nesla slabá ozvěna hudby, krápníky odkapávaly do rytmu.
Klára si dávala pozor, aby se moc neotírala o stěny a rostlinstvo, ovšem místy neměla na vybranou.
Třetí chodba, doleva, čtvrtá, doprava. Teď se musely točit v kruhu někde pod kuchyní podle zařinčení a vzdáleného lání. „Páni, to zas bude nádobí,“ pomyslela si Šárka.
Ve světle, které se jí líně linulo z dlaně, si všimla lesklých kamenů, které prosvítaly mezi kořeny, a barevných žil, jež se táhly kolem nich.
Buď už si zvykla na přítmí a dokázala je lépe rozpoznat, nebo… „Přibývá jich, těch blyštivých kamenů.“ Neměla čas zkoumat, o jaké krystaly křemene jde nebo jestli mají co do činění s hematity. Klára si jich nevšímala, ať šlo o draho-, polo- nebo jen o obyčejné kamy.
Nakonec Klára zaškubala ušima a zvedla prst.
Šárka poslouchala.
Sestra se k ní otočila a její oči znovu zachytily světlo vycházející z Šárčiny ruky.
Šárka poslouchala, větřila, snažila se vnímat nenápadné otřesy kamenného podkladu.
Nic. Zavrtěla hlavou.
Nezbylo jí než následovat sestru, která zula střevíce a našlapovala neslyšně jako kočka.

Zprvu měla Šárka dojem, že se skutečně vrátily v kruhu pod síň, kde probíhala oslava princových narozenin.
Jenže pak tóny v jejích podivně otupělých uších začaly získávat jinou podobu. Nástroje zněly jinak, a i když melodie stále zvala k tanci, její pozvání pronikalo pod kůži. Šárka se zarazila, aby necukala prsty.
Jak se přibližovaly ke zdroji hudby, bylo čím dál těžší rytmus ignorovat. Šárka zarputile našlapovala mimo tempo, které jí diktoval.
Klára, která měla tance a písně odmalička k malíčku a teď navíc slyšela všechno pronikavěji a silněji, si musela rukou zadržet uši, které jí začaly samy od sebe křepčit.

Jeden ples nestačil. Zpoza sloupů, které mohly být podivnými kmeny podzemního lesa nebo stalagnáty porostlými řasami a velice úpornými rostlinami, sledovaly postavy pohybující se v kruhovém prostranství.
Podzemní slavnost působila jako parodie té, která se odehrávala kdesi nahoře. Jen zahrnovala víc paroží, křídel, zubů, kostí. Někteří tanečníci se ještě nerozhodli, jestli budou zvíře, člověk nebo strom, ovšem nedali s tím odradit od usilovného rejdění. Před princeznami se prohnal jelen obdařený lidskýma rukama a lesním rohem. Byly tam i bytosti podobné lidem, kterým jen občas ovinul nohy ocas nebo se jim při smíchu o něco víc protáhla ústa.
Zahlédla dvě mátohy podobné tomu zjevovi ze mlýna.
Šárka měla poprvé po šíleně dlouhé době pocit, že někam dokonale zapadají.
Část tanečníků by klidně mohla patřit ke smrtelníkům jako Linda, která vlála ve středu parketu s tanečníkem tak šarmantním, až z toho Šárce naskočil tik ve tváři.
Muž měl vlnité vlasy po ramena, odhadem tmavě hnědé, ale záře krystalů a drahokamů všechno zkreslovala.
První úniková strategie, která Šárku napadla, byla přitočit se k Lindě a odvířit s ní zpátky do bezpečí.
Muž Lindě něco krátce pošeptal. Linda se zarazila, pak zavrtěla hlavou a přiměl zastavit i svého společníka.
Když od ní muž ustoupil, na okamžik se zdálo, že zavrávorala. Klára sebou trhla. Nejraději by se za princeznou vydala.
Muž pokynul téměř lidskému tanečníkovi, který byl až podivně vysoký a hubený, a zatleskal. Hudba zesílila a zrychlila.
Hudební nástroje zahlédly dřív než hudebníky. Důvodem, jak se ukázalo, bylo to, že si na tomhle dvoře vystačili jen s rukama. Zbytek hudebníků chyběl. Ruce se vznášely a poskakovaly, drnkaly a zvučely úplně. Dost to vysvětlovalo nepřítomnost žesťů.
„Dokázala bys pro ni dojít? Mezi ně? A odvést ji sem?“ zašeptala Šárka.
Lindin první tanečník se odvrátil a zamířil k trůnu, který tvořila síť kořenů. Ihned se k němu rozběhl malý bobrovitý sluha s podnosem, na kterém nebezpečně poskakoval pohár vína.
Šárka si předsevzala, že pokud odtud vyváznou, sežene si pohotovostní zásobu jedů a omamných látek. V tomto směru jako temná princezna trestuhodně selhávala.
Klára si ve stínu sloupu vyzkoušela kroky místního rejdováku, pak se napřímila a vyrazila do boje.
Šárka sledovala hlavního tanečníka, který měl tu drzost dopřávat si pauzu a oďobávat podezřelé bobule z talíře, který mu podržel ještěrčí služebník v roztomilém čepečku. Tím se však Šárka nesměla nechat rozptýlit.
Tajemný muž se na chvilku vytratil mezi sloupy. „Správně, určitě už máš močový měchýř k prasknutí,“ pochválila ho Šárka.
Klára mezitím s líbezností a ohleduplností sobě vlastní vklouzla doprostřed výměny tanečních partnerů a neméně líbezně a ohleduplně unesla Lindu. Princezna na ni pomrkávala, jako by Kláru ani pořádně neviděla nebo nevnímala.
Ale pokoušela se to změnit, a o to šlo.
Šárka měla pocit, že jí směs hudby a víření vycpává hlavu protivnou bolavou vatou. Doufala, že ti podivuhodní lidé v sále, neslyší údery jejího srdce.
A pak se před ní zjevila Klára s Lindou. Zvolnila krok a zdálo se, že Lindu zpola podpírá. Když ji odvedla mimo dosah světel, už ji podpírala doopravdy.