8. Spící panna

„Tady tu prolézačku jsem postavil pro tvou mámu a pro strejdu Patrika. Co se na ní, jako děti vyřádily. Babička sice chtěla, abych jim udělal ze dřeva auto, ale tohle je lepší. Kovový žebřík, tyč na šplhání, tyč na ručkování, hrazda. Auto by za tu dobu dávno shnilo, ale tady můžeš cvičit ještě i ty s Kájou. Pojď ji ozkoušet. Schválně, kolik uděláš shybů?“

„Tak já to zkusím,“ zavěsil se Standa na tyč. „Á,“ vydechnul, když se poprvé přitáhl.
„Jeden,“ začal počítat děda. „Druhý, třetí, čtvrtý. A dost?“
„Už nemůžu.“
„Tak zkus výmyk.“
„Co to je?“
„Kájo, ukaž mu výmyk.“
Kája neochotně zanechala čtení, předvedla mu ho a zase se vrátila k četbě.
Standa to po ní zopakoval. Pak se zavěsil v podkolení, pustil ruce a hlavou dolů se rozhoupal.
„Dědo, koukej, co umím.“
„No, to nic není mít tyč pod koleny. To my jako kluci jsme udělali na nohách fajfky tak, že jsme pořádně přitáhli prsty k holeni a drželi jsme se v ohbí nártů. Tomu jsme říkali spící panna.“

Standa to hned zkouší.
„To nechápu, jak jste se tam mohli udržet, to snad ani nejde.“
„Ale jde,“ trvá na svém děda.
„Mě to nejde.“
„Počkej, ukážu ti to.“
Děda se s obtížemi vysouká na hrazdu a s hekáním se zavěsí v podkolení. V tom jde kolem babička.
„Pepo, ty si snad ztratil rozum. Co toho kluka učíš za nebezpečné kousky? Přestaň s tím,“ chytá se za hlavu.
Děda se nerad vzdává a tak pokračuje a zavěsí se za nárty, rukama pustí tyč. Ale zapomněl, že od mladých let přibral na váze. Nohy se mu sesmeknou. Děda vzápětí letí střemhlav. Jen taktak, že nespadne rovnou na hlavu. Žuch. V mžiku leží na zádech pod hrazdou a nehýbe se. Země zlověstně zaduněla.