Realita

Stáli jsme před plotem s ostnatým drátem a funěli. Cesta, na kterou nás navedla mapa, byla přehrazená mřížemi. Svetr se mi lepil ke kůži. Kudy teď?
"Nerad to říkám, Majáčku, ale budeme se muset vrátit."
Zpropadené kytky.
Odevzdaně jsme vycouvali zpátky po klamné příjezdové cestě a vydali se po obvodu zahrady hledat jinou bránu.
Konečně.
Na pivoňkové louce kvetly magnolie – růžově a bíle a dokonce žlutě. V lesíku mezi sazenicemi korejských stromů visel xylofon z ozvučných dřívek. V japonské zahradě některé sakury ještě nestačily nasadit květy, ale jedna už trousila po větru růžové okvětní lístky.
Jeden mi přistál v dlani.

"Jsem tvoje největší fanynka," zašeptala mu horkým dechem do ucha, až se mu z toho zježily chloupky na krku. Po zádech mu přejel mráz a dech se mu zrychlil.
"Copak bys teď po mně chtěl?" zeptala se svůdně a jemně ho kousla do ušního lalůčku.
"Já?" zeptal se přerývavě. Musel se nadechnout. A znovu. Pomalu se mu přestávalo dostávat dechu.
"Jen se neboj, řekni si, o co chceš," pronesla dívka a uvelebila se mu na klíně. "Cokoli," dodala.
"Já bych chtěl..." začal.
"No? Co? Copak?"
"Hlavně bych chtěl, aby ses ze mě zvedla," vydechl. Opravdu to byla jeho "největší" fanynka.

Ta hranice mezi šílenstvím a příčetností je někdy opravdu tenká. Tak tenká, že přemýšlíte, jestli ještě balancujete na špičce jehly, nebo jste již přepadli na druhou stranu a nenávratně se řítíte vstříc krásnému temnému nic. Cesta zpátky je totiž skoro nemožná. Je to jako snažit se vylézt zpět po skleněné hoře na její vrchol. Když se s vypětím všech sil vydrápete až skoro nahoru, uklouzne vám o ostré výčnělky do krve rozřezaná ruka a vy se zřítíte zpátky do tmy. Jednodušší je prostě nechat se zahalit do těch měkkých, černých záhybů a celý se tím nechat pohltit. A tak zůstat.

Sedět na sedačce v autobuse s vymklým kotníkem bylo o to nepříjemnější, že autobus stál na srbské hranici už víc než deset hodin. Nemohl jsem si však stěžovat. Manželka celou cestu přes nejvyšší hory Balkánu absolvovala se mnou, a to s otřesem mozku získaným během druhého dne. Já jsem si kotník vymknul až poslední den, a i přesto, že jsem s ním musel běžet na lanovku, nebylo to tak hrozné, jak se to mohlo zdát. Naštvání ve mně překonalo bolest a vydal jsem se skrz zácpu srbských autobusů, abych mohl seřvat maďarskou policii za její nečinnost. Byla to dlouhá cesta.

"Chápeš to? Říkám, chápeš to? Chápeš vůbec co se stalo?" křičela rozčíleně žena. Při každé otázce jí hlas stoupl o oktávu výše.
"Závažnost situace mi poněkud uniká," zmateně odpověděl tázaný.
"Chápeš, že to mohl přitáhnout domů a všichni jsme to už mohli chytit? Polovina z nás už mohla být po smrti!" pokračovala rozčilená žena dál v triádě. Pro zdůraznění svých slov si dala ruce v bok a pořádně se předklonila. Začínala z ní jít hrůza.
"Jestli to chápu dobře. Vadí ti, že Sudiprav přišel ze školky v roušce Evině? Však mohl taky přijít v jejím rouše!" zlehčoval situaci muž. Marně.

Vrátila jsem se ze svého rande už o půl osmé. Mé žhavé rande nebylo vůbec tak žhavé, jak jsem si myslela. Z Adama se vyklubal prosťáček bez názoru. Tedy vlastně - on má názor. Názor svého otce. Na všechno. Jako kdyby nedokázal myslet a nechal se ovládat svým tatíčkem jako nějaká dřevěná loutka.

Celý večer jsem poslouchala jen "Taťka si myslí, že bych měl hrát fotbal, že na to mám postavu. Tak jsem se loni přihlásil do týmu." nebo "Taťka říká, ať jdu po střední na vysokou."

Taťka sem, taťka tam. A ségra se ještě nevrátila. A to už je půlnoc!

Otevřela oko, zatím jen jedno, a rychle propátrala nejbližší okolí. Nic. Zaposlouchala se do ranního ticha. Všude klid. Opatrně se protáhla jako kočka, když tu chodidlem narazila na odpor. Ztuhla uprostřed pohybu. Celé její tělo se napjalo. Pootočila se a otevřela i druhé oko, aby prozkoumala situaci. U jejích nohou leželo zkroucené tělíčko. Úplně nahé batole. „Proč leží až tam?“ pomyslela si. Uvolnila se a protáhla si lopatky. Mozek zatím běžel na volnoběh. Protáhla si nohy, pak levou ruku natáhla trochu do strany, když ji zarazilo vlhko. Mozek se dobral k myšlence, která ho trápila: „Kde má to dítě plínu?“

Jednou za čas chodím s naším čtyřnohým kamarádem ven. Vždy jsem litoval psů, ať už jakéhokoliv vzezření či rasy, že musí bydlet se svými paničkami a páníčky v bytě, nic zlého netuše, že se jednoho dne, ne vlastní vinou, mezi tyto osoby začnu počítat taky. Občas ale musíte ve svých názorech holt chtě nechtě ustoupit. Momentálně mi je líto více těch mravenců, kteří již od brzkého jara kousek za naším bytem, pod jedním stromem, začali pracovat na svém novém krásném mraveništi. Vím, že nebude trvat dlouho, a o své nové bydlení přijdou. Stačí, až městské služby přijdou shrabat podzimní listí.

Zatím co se snažím jemně rozmotat chloupek po chloupku jeden zacuchánek za druhým, dvoukilový jorkšírek dělá všechno pro to, aby mi to znemožnil. Škube sebou, utíká, snaží se kousat…
„My ho nečešeme. On to strašně nesnáší,“ hlásí jeho majitelka téměř hrdě.
„Vůbec? Dovedete si představit představit, že by jste se vy nečesala?“ ptám se nevěřícně, ale vím, co mi odpoví.
„My jsme to párkrát zkusili, ale on nechtěl, nešlo ho udržet, tak jsme ho dál netrápili,“ zní nejčastější odpověď.
Málokdo má trpělivost zvykat pejska pomalu, po chvilkách na česání. A tak trpělivě rozplétám, prostříhávám a rozčesávám nešťastné zacuchané tvorečky já.

Ozvalo se hlasité Klepání. Vědomí se dočasně vynořilo ze spánku, ale rychle se vrátilo zpátky. Klepání se opakovalo zase a tentokrát stačilo na to, aby se vědomí udrželo v pozoru a dočkalo se třetího zaklepání. Oči se otevřely a udivený pohled hledal zdroj hluku. Čtvrté zaklepání se ozvalo zvenčí. Ve druhém patře vás to docela překvapí. Vedle spala manželka. Otevřít okno bude nemožné. Další zaklepání se ozvalo během cesty do vedlejšího pokoje. Otevřené okno odhalilo i zdroj hluku. Mezi okny seděl datel a důležitě si zařizoval živobytí ve fasádě.
„Červi tam nejsou! Není to strom! Vypadni, už je to podruhé!“

Míval pocit, že ustrnul na místě. Přestával si být jist, že jeho život má nějaký smysl. Synové rostli jako z vody, ale často měl dojem, že trochu jako dříví v lese. Je to moje vina? hlodal v něm červíček pochybnosti. Jablko nepadá daleko od stromu.
Prudce a nečekaně narušila jeho existenciální marasmus bouře. Zdálo se, že běsnící hrůza snad vyrve všechno i s kořeny. Zkoušel bojovat, ale brzy pochopil, že jestli se bude dál stavět na odpor, zlomí se. Neochotně a nešťastně se dub vyvrátil z kořenů, padl do řeky a tam zachránil nešťastníka, který by se byl jinak utopil.

Výběr jména pro psa je nesmírně odpovědný úkol. Musí pejskovi sedět, vyjadřovat náš dobrý vkus a rozhodně musí být originálnější (nebo vtipnější) než sousedovic Alík. Mimochodem, s Alíkem, Bobíkem nebo Fifinkou jsem se ještě nesetkala. Zato s Bellou potkáváme Gucciho, Diora a Chanelku. Pokud máme chovatelskou stanici, musí navíc jména všech štěňat z vrhu začínat na stejné písmeno. Zdá se to jednoduché, ale zkuste vymyslet dvanáct jmen na Q nebo X. Roztomilé je kouzlo protikladů. Znám jorkšírky jménem Rocky, Rambo i Xena. A zatím největší dojem, vedle dogy Růženky, ve mně zanechal obrovský vlkodav, kterého paní oslovovala „moje malá Bublinko“.

„Miláčku, když jsem byl malý, svět byl jiný. Když jsi potřebovala něco vědět, tak jsi šla do knihovny a hledala knížky, kde to bylo. Jedna nestačila. Pak sis musela vyprosit encyklopedii. To bylo hodně knih, kde bylo trošku informací o nejdůležitějších věcech. Když sis potřebovala zavolat, musela jsi stát u telefonu, který byl doma, a ten, komu jsi volala, taky musel být doma. Když se zavedl internet, tak se doma pověsil modem, který zněl, jako by mučili robota, a pak člověk nemohl telefonovat, když používal internet. Mohla jsi použít jenom několik megabytů měsíčně.“
„Tati, bylo to před dinosaury, nebo po?“

"Profesoreee..." Kapitán frustrovaně protáhl poslední slabiku. Jeho zrak ulpěl na zhruba stejně starém mladém muži, který seděl na druhé straně stolu, velmi elegantní stran postoje, etikety, chování a vyjadřování.

Detektivova frustrace byla způsobená tím, že v rámci vyšetřování - nyní již sériových vražd se opakovaně setkal s tímto profesorem, který se zdál zapletený do každé z nich, ovšem detektiv byl i tak přesvědčen, že vrahem není. Ale co skrývá?

"Tak znovu. Kdy jste vyšel z domu?"

"Kolem osmé."

"Kam jste šel?"

"...Projít se."

"Odkud znáte oběť?"

"Navštěvovala můj seminář."

"Stejně jako předešlá oběť. A proč jsem vás našel skloněného nad mrtvolou?"

Mým životem je průzkum, objevovat nové, dosud nepoznané území či objekty. Kdykoli hlídač povolí v ostražitosti, vyrážím vpřed. Hbitě střídám první a třetí s druhou a čtvrtou, abych co nejrychleji dosáhl cíle a mohl ho podrobit analýze.

Zkoumaný objekt mi připadal povědomý, čtyři tyče na nich deska. Nejprve jsem použil čichový detektor. Výsledek mě uspokojil, nic znepokojivého jsem necítil.
Následovala chuťová čidla, ta potvrdila známost materiálu. Podobně chutnalo i mé prvotní útočiště po mém vyskytnutí v neznámém vesmíru. Nastal čas k použití nových zařízení, která nedávno a bolestivě, doplnila chuťové zařízení.

„NEJEZ TU ŽIDLI!“

Smůla! Popaden! Odvlečen! Ponížen výměnou pleny.