Profesor Pasr se pohodlně opřel. Zavřel oči.
Kávu? Tvarohový! Sedím tady. Na rybách? Vynikající červené. Zaklínadla? Propadá!
Ze šumu hlasů se vynořovala slova, jako když rybky připlouvají k hladině.
To děvče? Známé firmy! Tady? V žádném případě. Nebezpečná! Co víme?
Bude chvíli trvat, než se dostane ke slovu.
Dospělá? Sotva třináct, ačkoliv tvrdí… Magie? Nic neumí. Síla. Klidnější? Možná. V Budči...
„V Budči,“ navázal plynule, „se staráme o děti s magickým potenciálem. Obzvláště když se o ně nestará nikdo jiný. Je to povinnost. Není o čem diskutovat.“
„Jestli o to vůbec stojí,“ poznamenala školní léčitelka.
To mu také dělalo starosti.