DMD č. 16. pro 16. 4. 2015. Téma: Mozky

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či na televízor nehľadíš?
- Jáj, to ja až večer hľadím, keď správy na STV dávajú.
- Héj? A dozvedel si sa tam niečo zaujímavô?
- Starý môj, dozvedel. Že vraj Slovensko má problém s únikom mozgov.
- Slovensko hovoríš? A to ako aj my?
- A čo ti ja viem? Ale predseda sem zasa mieri, jeho sa spýtame. Dobrýho zdravia predseda. Aj nám unikajú mozgy?
- Jaké mozgy, kua kua? Nech si unikajú, to tu aj tak nikomu netreba. Radšej sa starajte, aby vám ovečky neunikali.

"... no, jak je Doctor, ten seriál, cestování v čase, víš...," mávám rukama.
"No?"
"Tak tam jsou takový... daleci se to jmenuje. Dalek."
"No..."
"No, tak ti vždycky spáchaj někam invazi a říkaj akorát 'exterminate, exterminate!'" měním hlas.
"A když jsou v Německu, říkají 'exterminieren!' A zabíjejí lidi paprskem. Maj takhle voko, záchodovej zvon a kvedlačku a tou střílej paprsek," zabředávám do výkladu.
"Víš, jak mám v autě to točicí černý..."
"Jo."
"Tak to je dalek. Teda spíš obal. Dalek je vevnitř, vypadá jako rozkydlej mozek s chapadlama. To venku je takovej krunýř."
"Takovej by se mi někdy hodil," praví maminka.

Média otázku zamořenosti Stresem a jeho dopad na lidi měla ráda. Člověku v bezpečnostním obleku, který se s ním vypořádává pravidelně, to akorát přijde k smíchu. Naštěstí už Stres jako pohonnou látku zakázali. Zbylo po ní jen uklidit.
Největším nebezpečím však není Stres. Ale lidé, které ovlivnil.
Dřív se tak stávalo kvůli nasráženému Stresu na potrubí, kudy byl veden. Vytvářely se tím tzv. emoční mraky. Často bývají připodobňované radiaci. Napadají však tělo úplně jinak. Jejich hlavní zájmem jsou mozky. Ničí buňku po buňce. Člověk se přitom zblázní a je hrozbou okolí. Dokud se mu nerozpadnou i nervová spojení a znehybní.

Rozšafín Ctibum samozřejmě věděl, že co se týče pracovních pohovorů, tak nervozita se předpokládá spíš na straně žadatele o práci, ale musel si přiznat, že z tohoto uchazeče byl hodně nervózní.
"Shlyšel sem, zhe sháníte čherstvé mozhky," oznámil mu muž* který se představil jako Igor.
"Ha, ha," zasmál se nejistě Rozšafín, "to byl jen takový obrat. Hledáme mladé a nadané asistenty pro vědeckou práci."
"Dhedecek uz nenhí throvna nhejmladší, ale mhá vhelké zkhušenosti s vhědeckým bhádáním."
"Vy sháníte toto místo pro svého dědečka?" zeptal se dychtivě Rozašafín.
"Nho, pro jheho nhejdhůležithejší část." odpověděl Igor, a vytáhl z tašky velkou láhev.

Opatrně vyhlédnul rozbitým oknem na ulici. Chvílí pozoroval, jak se vítr prohání prázdnou ulicí a potom vyskočil oknem ven. Opatrně se vydal podél řady aut u chodníku. V dálce zahlédnul něco, co kdysi muselo být krámkem s potravinami a zamířil k němu. Před rozmlácenými dveřmi vytáhnul pistoli a vešel do setmělého krámu. Přímo před ním na podlaze párek mrtváků vyškraboval šedou kůru z nebohé oběti. Jednomu z nich stačil prohnat kulku hlavou, ale druhý po něm skočil a začal se sápat shnilými spáry. Chvíle přetahování a druhý mrtvák spolknul kulku.
V krámku našel konzervy, které mu vystačí na několik dní.

Rychle! Co když už mi zalezly pod kůži? Ty zatracené bakterie jsou všude! Nikdy už se nebudu schopná vydrhnout do čista!
Jsi k ničemu. Nikdy jsi nebyl k ničemu dobrý. Všichni tě nesnáší a mají proč! Hloupý, tlustý a ošklivý člověk jako ty by se měl stydět vůbec vylézt mezi lidi!
Myslím, že je se mnou něco špatně. Všechny holky už mají kluka, ale mě kluci nezajímají. Přesto se však toužím s někým líbat. S Jitkou.
Dneska jsem si dal k obědu jen jablko. Ale když se na sebe dívám do zrcadla, pořád to nestačí. Ty špeky jsou prostě všude!

"Tohle jim neprojde, všivákům!" hromoval Robert Moore.
V rukou svíral cylindr, v němž zela potrhaná díra. Třásl jím vztek, ale byl rád, že už sedí ve svém křesle v účtárně. Citelná a slyšitelná blízkost smrti ho zastihla velmi nepřipraveného. Krev mu vřela a zároveň mu tuhla v žilách.
Vděčně přijal sklenku grogu.
Jeho společník se matně usmál, než mu rysy opět zkameněly. I jím cloumal hněv, ovšem chladný jako nejledovější kov.
"Uklidněte se, Roberte. Víte dobře, že bych se nejraději hned vrátil na vřesoviště a postřílel je jako bažanty. Jenže právě to oni jsou! My potřebujeme dostat mozky téhle vzpoury."

Šero, všude kolem kouřová clona, štiplavý ale přesto příjemně poddajný kouř. Vše má jakýsi rudý nádech. Slyším hluboké hrdelní hlasy: hámbum humhum, hunhá humhmm… Zpěv prolíná dunivé znění rozkmitaného kovu, které se zarývá do každé buňky mého těla, až nevím, zdali vibruje ten kov, či já. Tiché cinkání malých zvonečků a rolniček. To vše mě vynáší až do nebeských výšin, stoupám vzhůru. Zahlédnu lámy jak chodí ve svých hábitech dokola a zpívají.
Pak nejednou mě něco vytrhne z toho vidění. "Vidíte toto je ve vás." říká mám vedoucí meditace po té co ji ukončila, "To vše je ve vašich mozcích."

"Mozky, mozky, mozky..."
"To je nějaká nová mantra?"
"Snažím se vymyslet nový film. Ve skladu nám zůstalo třicet želé mozků a produkce trvá na tom, že je musíme brzo spotřebovat. V mé hlavně se teď prohánějí houfy zombií, chtějí mozky a mám podezření, že ten můj už dostali. Musím vymyslet něco originálního!" zaúpěl scénárista a praštil hlavou o stůl.
"Nemusíš."
"Co třeba drama o neurochirurzích? Jednorožci hledající své mozky? Skladiště mozků pod gymplem? To taky ne!" mlel dál scénárista, který kolegu neposlouchal.
"Přinejhorším zfilmujeme tu naši návštěvu biologického muzea. To bude úspěch. Lidé milují výbuchy a odporný sliz." uklidňoval ho.

Bojím se. Vypadá to, že proběhla invaze a já si jí nevšimla.
Kolik z mých kamarádů, sousedů a lidí, které náhodně míjím na ulicích už dostali?
Nevím.
Dneska ráno mi stará paní v zelené vestě podala noviny a řekla: “Dobré ráno.”
Pokladní v supermarketu přede mne položila paragon a popřála: “Hezký den.”
Prodavač mi podal požadovaný pár bot.
A já jsem se vyděsila.
Pořád ještě doufám, že to není invaze, že si jen mozky spouštějí až doma, ale když jsem se jim dnes podívala do očí, nebyl tam nezájem ani zájem, nadšení ani rutina. V očích si všichni nesli prázdno.