V.O.L.D.E.M.O.R.T.

Svatební stan praskal ve švech. Slunce smažilo a hosté se pražili jako škvarky. Oddávající úředník koktal a každou větu zopakoval třikrát. Uprostřed obřadu vtrhnul dovnitř čísi potomek a zvrhl sedmipatrový malinový dort na nevěstiny šaty. Burácení smíchu ženichových přátel musel Snape utnout Silenciem. Poté, co Ginny vyřkla kýžené ano, Blaise kýchnul. Na vestě mu přistála nudle o délce špagety. Prý alergie na trávu. Když došlo na výměnu prstenů, Neville přiznal, že je čmajznul Ronův hrabák. Do večera je ale určitě vrátí!
„Fraška!“ zaječela Muriel. „Trvám na opakování ceremoniálu!“
„Nic opakovat nebudu!“ zahřměl úředník. „Nic opakovat nebudu! Nebudu! Du! Jsou svoji!“

Ten první se ještě cukal. Z obličeje mu nezůstalo nic než holé maso, ale mozek byl nedotčený. Eutanázii provedli hned po prvotní prohlídce, cokoli jiného by bylo nelidské.
Ten druhý řval a plakal a prosil o záchranu. Kletba ho zasáhla periferně, ale už si prošlapávala cestičku dál. Černé skrumáže hemžících se masožravých teček mu visely na nohou a levé paži. Rozpouštěly kůži, rvaly svaly a šlachy, drobnými kousnutími chroupaly kosti.
Zkoušeli amputovat – kletba se vrátila do nepostižené tkáně jako plíseň.
Zkoušeli tišit bolest – křik pacienta dokazoval, že ani to mu nemohou dopřát.
Nebylo záchrany. Nakonec z Luciuse Malfoye nezbyde nic.

Když Blaise Zabini přišel žádat o Ginnyinu ruku, neobešlo se to bez komplikací.
Dvorek se proměnil v bažinu, přízemí domu někdo vyplavil, Ron zapomněl zavřít do klece svého hrabáka a Charliemu, který právě trávil dovolenou v rodné hroudě, se splašilo mládě ukrajinského železnobřichého draka a odneslo střechu až na náměstí Vydrníku sv. Drába.
Nic z toho však Blaise nezastavilo.
Nakonec dospěl až do Arturovy pracovny ve třetím patře.
„Já nemám nejmenších námitek, Blaisi. Jsi velmi rozumný mladý – moment.“ Artur se při výhledu z okna zarazil. „Á, budeme muset sundat Muriel ze střechy stodoly. Zřejmě jí spadnul žebřík, když nás šmírovala.“

Bradavická knihovna má oddělení s omezeným přístupem. To vědí všichni.
Že má navíc tajnou skříň v kanceláři knihovnice, to ví momentálně pouze Hermiona Grangerová. Irma svá tajemství pečlivě střeží a nesvěří je hned tak někomu.
Pokud byste měli to štěstí a mohli do řečeného kusu nábytku nahlédnout, našli byste tam sebrané spisy Adalberta Wafflinga a další dokumenty umístěné na policích podle jejich pořadí na indexu. Byla by to kompletní sbírka, kdyby se index neustále nerozrůstal.
Přechovávat zakázané knihy je trestné, zpřístupňovat je mládeži nemyslitelné. A zabránit knihovnici v tom, aby zprostředkovala žíznivé Hermioně přístup k informačním pramenům, je naprosto nemožné.

Leželi spolu na dece v ovocném sadu.
„Myslíš, že mě přijmou?“
Ginny byla přitulená k jeho boku.
„Já tě přijímám.“
Hleděli na obláčky připomínající cukrovou vatu.
„Jsem z jiného těsta než vy.“
Ginny se usmála.
„Proto tě miluju.“
Poslouchali bzučení včel.
„Mám na sobě spoustu rodových zatížení.“
Ginny pohladila prsten s hadem na své ruce.
„Jasně, tvoje matka byla travička. A co? Já mám zase po tátovi plochý nohy.“
Blaise jí jemně nadzvedl bradu a významně se na ni podíval.
„Tobě nevadí představa, že nemáme děti?“
„Jseš jako kolovrátek, sklapni už. Máš snad dojem, že bude mít táta málo vnoučat?“

Minerva vyšla ze třídy rovnou do plného poledne. Oči zamžouraly, ruka vyletěla vzhůru, aby je ochránila před nemilosrdnými paprsky afrického slunce. Mimo období dešťů bylo ještě více než obvykle jasné, že není v Británii. Už skoro rok.
S úlevným nádechem se proměnila do své kočičí podoby a posadila se do stínu. Být malým zvířetem mělo mnoho prostorových výhod.
„Můžu si přisednout?“
Na okamžik naježila srst. Instinkt. Vzpomínka. Pak místo přikývnutí jako souhlas přivřela víčka.
Aisha, kolegyně a za tu krátkou dobu, co se znaly, snad také přítelkyně, se usmála a v podobě zlatavé lvice ulehla vedle Minervy. Stíny se prodloužily.

V malém, temném pokoji vrže postel. Vedle ní sedí žena v laboratorním plášti a pozoruje snažení dvojice na posteli.

„Úspěch není pravděpodobný, a to ještě buďte rádi. Při tomhle stupni příbuznosti se vám nemůže narodit nic životaschopného. Vážně, nechcete toho nechat?“

Je ignorována, a tak se rozhodne omrknout další pokoje. A sklep.

Tam probíhá „výzkum“. Kotlíky bublají téměř nepřetržitě a jede se stylem pokus omyl. Nějaká ta nepřizpůsobivá laboratorní krysa, na které by vyzkoušeli nejnovější lektvar, se najde vždycky.

Seriózní věda nemá proti fanatickým zastáncům eugeniky šanci.

Georgina Moodyová popadne Genetiku za límec a vyhodí ji z budovy Pramene ven.

Začalo to romanticky. Postavil se mu, už když si jí poprvé všiml. Hrála si na netýkavku, pak z ní vypadlo, že je lesba. Každej ale ví, že lesba jenom čeká na pořádnýho chlapa.

Příležitost přišla o pár let později. Byl zástupce ředitele azkabanské věznice a Marlene zavřeli za pokus o atentát. Bránila se mu, ale tak dlouho na ni posílal mozkomory, až řekla ano.

Šukal ji pět let – věděl, že teď už se jí to líbí. Prasák se zamiloval a doporučil významnou vězenkyni do programu Pramen. Těšil se, že za ní bude chodit do hezčího. Přepočítal se. Dostali ji jiní.

Když se poprvé dotkl její dlaně, zábla jako sníh. Držel ji tak dlouho, až se zahřála.
Rozdmýchal oheň a sledoval, jak taje.
Oheň a led.
Když poprvé spojil jejich rty, byly chladné jako ocel. Líbal je tak dlouho, až hořely touhou.
Zažehl hranici a cítil, jak plane.
Plamen a dýka.
Když poprvé řekl, že ji chce, její oči studily jako dva brilianty. Díval se do nich tak dlouho, až vzplály stejnou vášní.
Rozpálil kámen a pozoroval, jak se mění v srdce.
Drak a diamant.
Když se James Potter probudil vedle Narcissy Malfoyové, chtěl věřit, že to není jen fyzická láska.

Účel cesty: populační census jezerních tvorů, prověření možností regulace
Cíl cesty: Loch Morar, nejhlubší jezero Britských ostrovů, Skotsko
Cestu vykonala: Dolores Jane Umbridgeová, náměstkyně ministra

Dolores se vynořila z průzračných vod jezera Morar a ukončila bublinové kouzlo, které pod hladinou obklopovalo celé její tělo.
Přece se kvůli těm příšerám neurousá.

Z kabelky vytáhla roličku pergamenu a pozorně si ji prohlížela. Rty se jí pohybovaly nehlasným počítáním.
Výsledek byl příliš vysoký.

Dolores pokrčila rameny. Pergamen v její ruce nahradil vzácný magický minerál, rychloabsorbent kyslíku. Hodila ho do jezera a přemístila se pryč.

Mnohohlasý výkřik umírajícího jezera už slyšely jen okolní kopce.

„Koupíme si domek u jezera,“ řekla Dorcas do ticha a Marlene se musela usmát. Myslet na budoucnost, když ještě neví, jestli nějaká bude, to byla celá ona. Proto ji tak milovala.
„A psa.“
„No a třeba jednou...“
Uvnitř protipřemisťovacího pole se zjevila postava. „Sakra.“
Neměli mít společnost – Raddle přišel sám. Prewettovi byli v domě a teď jim do týla mířil někdo Raddlem zvaný. Vyplížily se za ním, když se z domu ozvaly zvuky svědčící o boji. Neznámý vyběhl. Marlene a Dorcas za ním.
„Mdloby na...“
Otočil se a vypálil smrtící kletbu. Zelený záblesk. Pak dopad těla do trávy. Budoucnost skončila.