DMD č. 13. pro 13. 4. 2012. Téma: Gloria

Můj skutečný život se vejde do patnácti dnů.
Doba, před kterou jsem utekl z Chrámu.
Tam jsem nebyl nikdo.
Tady...
Uctívají mě. Provolávají mi slávu.
Hlásám konec světa. Věří mi. V Chrámu jsem se naučil jak mluvit, aby mi věřili.
Opustili kvůli mně své životy. Dělají všechno, co po nich chci. Mé stádo.
To je ten správný život.
Jenže právě končí. Zatmění začíná.
A jestli se konec světa nekoná...
Ta drobná ženuška mi vyškrábe oči. Ten kolohnát nejspíš přerazí hřbet.
Za to, že jsem jim lhal.
Ale stálo to za to.
Dokud neotevřu oči, zatmění neskončí...
Stálo to za to?

Noc na čtrnáctého dubna byla vlahá.
Jabloně začínaly právě kvést.
Naposled zazněly půlnoční zvony.
Než je umlčeli na čtyřicet let.
Zdi klášterního dvora pokřižovaly světlomety.
Ticho ambitů roztříštil křik.
Poprvé po staletích šeptaného ticha.
Lámal se ozvěnou.
Bratři se tísní v refektáři. Modlitbu beze slov na rtech.
Než je odvezou na korbě náklaďáku.
Chodbami zní staccato bagančat.
Mladíček s rudou páskou típne cigáro o kancionál.
Knihy jsou také třídní nepřátelé. Na hranici s nimi!
Rozbitá okna drnčí v průvanu.
Meluzína kvílí své Gloria.
Nebeský globus se točí a točí.
Za úsvitu zůstal klášter prázdný a ztichlý.
Akce K proběhla úspěšně.
V noci z 13. na 14. dubna 1951 proběhla na celém území Československé republiky tajná akce StB s krycím názvem K (jako kláštery). Během této jediné noci ozbrojení příslušníci StB, SnB a lidových milic obsadili okolo půlnoci 219 klášterů a řeholních zařízení, přinutili mnichy vstát a odvezli je do tzv. internačních klášterů s vězeňským režimem. Celkem bylo v rámci akce K internováno 2376 řeholníků. Podobná akce později postihla také ženské kláštery.

Lišil se od ostatních chlapců, kteří byli vylosováni. Nejspíš to byl nějaký náboženský fanatik. Slova jako hosana, aleluja, nebo gloria, používal tak často, jako jiní sprostá slova.
„Pošuk,“ uchechtl se jeden z ostatních.
Na padesáté míli podepřel kluka se dvěma varování, který padnul na zem a dál ho podpíral. Chlapci zacloumala vlna obdivu a nepochopení.
Když se dostal do čela pochodu, jejich pohled na něj se změnil. Cítili k němu jistý druh posvátné úcty. On, podpírající toho hocha, je teď vedl.
„Pojďte se mnou bratři. Spolu se zbavíme tohoto utrpení a dojdeme království nebeského.“
Na osmdesáté míli je oba zastřelili.

Poznámka: Tak tohle mě pekelně potrápilo. Napsala jsem asi tři drabble, než jsem objevila to pravé. Zdá se, že van Gogh dokáže zachránit celkem cokoliv. Dnešní drabble je inspirováno van Goghovou 'verzí' slavného obrazu od Francesca Goyi.
___
Sledoval křivky nahého těla na Goyově obraze. Svůdná maja se na něm natahovala a nabízela svou nahotu. Bylo to vulgární, ale přesto začal malovat i on svou verzi slavného obrazu.
Gloria. Konečně byl osvobozen od nešťastných lásek. Ženy ho přitahovaly, ale žádná pro něj nenašla pochopení.
Jenom ty na obrazech. Myslely si to, co chtěl on. Vypadaly tak, jak do nich viděl. Obvykle nebývaly tak krásné, jako ve skutečnosti. Ale nemohl si pomoci.
I ta svůdná maja měla v sobě něco zlověstného. Ženy byly nevyzpytatelné.
Gloria. Už ho nebudou trápit.
Nanášel tahy tělové barvy a těšil se, až přijede Gauguin.

Spíše než aby měl cíl, jen tak bloumal ulicemi.
Přemýšlel, koho by si mohl zakousnout. Jestli dnes zvolit křehkou krasotinku, kterou okouzlí svojí krásou či zvolit muže, kterého by přemohl svojí nadlidskou silou.
„Gloria in excelsis Deo
et in terra pax hominibus bonae voluntatis…“
Zarazil se v půli kroku. Naklonil hlavu na stranu naslouchaje mužskému monotónnímu hlasu, který se linul z kostela.
„Laudamus te. Benedicimus te.
Adoramus te. Glorificamus te…“ zanotoval tlumeně s jistou veselostí v hlase.
Na tváři se mu objevil přímo ďábelský úsměv, oči nabraly barvu síry a mezi rty se zaleskly špičáky.
Už věděl, koho dnes navštíví.

Já vím. Nejsem dobrý člověk.
Ty to víš také. To ty jsi mě tak stvořil. Sláva ti.
Dal jsi mi rozum, ale nedal jsi mi moudrost. Sláva ti.
Dal jsi mi talent, ale nedal jsi mi píli. Sláva ti.
Dal jsi mi srdce, ale nedal jsi mi lásku. Sláva ti.
Dal jsi mi moc, ale nedal jsi mi soucit. Sláva ti.
Dal jsi mi dary, ale nedal jsi mi návod. Sláva ti.
Dal jsi mi všechno, ale nedaroval pranic. Sláva ti.
Nejsem dobrý člověk. Všechny tvé skvostné dary jsem obrátila v prach.
Co na to dodat.
Snad jen.
Hanba mi.

odehrává se někdy v budoucnosti
Dave se na večírku bavil, tedy až do té doby, než se za dveřmi objevila policistka.
„Kde je majitel? Tohle je rušení nočního bytu.“
Sakra.
„Tady, David Karofsky.“
„Těší mě. Glorie. Pusťe to!“
Někdo zapnul hudbu a policistka se začala vlnit okolo něj a rozepínat si košili. Aha, takže striptérka na rozlučku se svobodou, originální. Jenže... Nepřišlo jim divné najmout ženu? Protože si zítra bere muže.
Očima vyhledal Azimia. A ano, podle jeho výrazu byla striptérka zcela v jeho režii. A očividně mu „ta chyba“ nedocházela.
Co teď?
„Rozjeť to, kotě!“ přikáže David Glórii a rozhodne si tu absurditu užít.

Většinu času si svou práci užívá. Ale pak jsou chvíle jako tato. Kdy má ze všeho nejvíc chuť něco rozbít.
Holčičce může být tak dvanáct. Zcuchané vlasy, podvýživa, oči plné vzdoru.
„Jak ti říkají, malá?“
„Gloria,“ odpoví. „A vy tady nemáte co dělat. Do labyrintu smí jenom Vyvolený a to jsem já,“ dodá nepřátelsky. „Jinak přijde Minos a všechny nás zničí.“
Tiše dodá: „každý rok musí někdo do labyrintu, jinak…“
Daniel si přes její hlavu vymění s Jackem výmluvný pohled.
„Víš co, Glorio?“ dřepne si Jack k holčičce, „co kdysme šli s tebou a trochu se s tím Minosem seznámili?“
Těžké BJB a kroužení kolem tématu širokým obloukem, já vím...

Když chtěl ráno vylézt z pelechu, zamotal se do deky a ošklivě sebou plácl.
Když si chtěl udělat ranní vzpružovací kafe, zjistil, že došlo.
Když si chtěl odskočit, ukouzl po slupce od banánu a skončil hlavou zapasovaný v záchodě.
Aby toho nebylo málo, do misky se žrádlem mu přistál slintající letící Odie, takže všude na sobě měl svůj oběd.
Celé to už jen podtrhoval fakt, že se Jon celý den tvářil optimisticky a ještě k tomu se mu to snažil vnutit.
Na pondělkách měl Garfield rád snad jen to, když si na konci dne mohl říct…
“Sláva, přežil jsem to!“

Smrt a násilí - Ano, dokonce i v tomto fandomu. Ne, nevím, čím to je.
Mladičká vévodkyně oslňovala půvabem, drahokamy a naivitou. Když se s ní král procházel zahradou, připadal si, jako by se připravoval na úlohu otce, nikoli snoubence.
Vévodkyně štěbetala o tatínkovi, o drzém králi, který ji odmítl, o ložiscích vzácných kamenů, přičemž veškeré informace podávala dle zvyku své země ve verších.
Znenadání vyskočil zpoza keře zakuklenec s dýkou a rozběhl se ke králi.
Zločincovy oči však oslepilo pronikavé světlo následované zlatou jehlicí.
Vévodkyně svěsila ruku se zářivým náramkem, podívala se na jehlici trčící z oka zmírajícího lotra a začala ječet, velmi prozaicky.
Král ji rozechvěle objal a konejšil: „O mia cara Gloria.“