DMD č. 24. pro 24. 4. 2020. Téma: Zakopaný pes

„Rozhodl jsem se, budu podnikat!“ prohlásil Ťapka.
„Podnikat? A kde na to seženeš peníze?“ ptal se ho Kotvička.
„Půjčím si je, třeba v bance.“
„V bance budou chtít vědět, jestli ty peníze vrátíš a jestli máš čím ručit. A ty máš jedině pušku a foťák. To ti nepůjčí.“
„Tak si půjčím od kamarádů. Třeba od Pecínka.“
„Ten ti taky nic nedá. Šetří si na moped.“
„Mohl by mi půjčit někdo jiný. Třeba ti chlapi s velkými řetězy, co vypadají jako buldoci, by mi mohli půjčit. Ti prý půjčují.“
„Těm když peníze nevrátíš, tak z tebe bude zakopaný pes!“ vyštěkl kocour.

Zhluboka se nadechl. Ve vzduchu cítil nedávný déšť.

Byl tak rád, že je naživu! Svět venku byl tak pestrobarevný, tak intenzivní, tolik voněl! Vjemy neustále útočily na jeho smysly, jeden střídal druhý. Myslel, že se z toho zblázní, a přitom si přál, aby to nikdy neskončilo. Jak mi tohle všechno mohlo někdy zevšednět?

Poslední roky strávil přemítáním o minulosti. Neustálé pochyby, neustálé výčitky, bolest a strach. Vždyť ho taky pohřbili zaživa, připravili o to nejvzácnější, co v životě měl!

Ale teď tu stál - čistý, volný, živý.

Je toho hodně, co musím napravit, pomyslel si Sirius a vydal se na cestu.

Stanice byla nedaleko. Policisté, mající plné ruce práce s prázdnou čekárnou, mne přijali za půl hodiny.
"Descending Monte Mario, I was bitten by two dogs..."
???
Ukazuji proděravělou nohu.
Pochopili. Dostala jsem formulář "ztratili jste / ukradli vám", škrtám, připisuji italsky "Dva psi mi sežrali nohu". Vnucuji papír, na který jsem vše anglicky sepsala (včetně mapy), kdyby se to přihodilo někomu dalšímu, nemusel by přežít. Vysvětluji lámanou italštinou, ale mám nezvratné tušení, že moje hlášení bude zakopáno do hromady jiných.
Ale jedno nevědí - ten incident mne změnil. Dvě malá kousnutí, a v Římě bude se dvěma psodlaky v řadách policie mnohem bezpečněji ...

Zajtra pôjdem konečne na svoju prvú vraždu.
Trochu zvrátené, ja viem.
Hold je to moja práca.

„... keď tam prídeme, najprv ti ukážem, kde je zakopaný pes.“
Major zdvihol od volantu výstražne prst.
„Nie že mi budeš robiť hanbu a dogrciaš sa, zelené ucho!“ žmurkol.
Kvôli psovi? A vôbec, odkedy vyšetrujú vraždári psov?
Sklamanie...

Po príchode sme obhliadli mŕtvolu.
Bol to malý chlapček. Alebo dievčatko? To nešlo poznať.
Takú hrôzu som nikdy necítil.
Kým som si uvedomil, čo sa deje, ťahal ma parťák do kríkov.
Začal 10 minútový telefonát do Číny.

„Vraždarina je hrôza, zelenáč. Zvykneš si...“ súcitil so mnou major.

Někdy za nocí přicházejí matky churavých dětí do pustých lesů u řeky Chalaronny.
Tam, kde před dávnými lety stával hrad, je hrob nespravedlivě zabitého chrta. Páni ho jednoho dne přistihli potřísněného krví u převržené kolébky svého dítěte. Byl zabit dřív, než rodiče spatřili živé a zdravé dítě a opodál roztrhaného hada.
Po tomto neštěstí rodina odešla a hrad zanikl. Venkované však nikdy nezapomněli na věrného psa a uctívají ho jako svatého mučedníka.
Matky zanechávají děti pod stromy vyrostlými na hrobě a vzývají tajemné síly. Poté noří děti do ledové řeky. Věří, že tak získají požehnání a zdraví pro své potomky.

Sousedka zatím urputně přemýšlela, zda a v čem je zakopán pes. (Nebo možná kočka či krysa soudě podle jejího výrazu.)
„Chtěl jsem vlastně jen říct, že jste hodná, že jste se přišla zeptat. Překvapilo mě to, protože sám jsem spíš sobec, který si hledí svého. Tak... kdybyste třeba někdy něco potřebovala, klidně dejte vědět, rád vám to nějak oplatím,“ zkusil to rezignovaně a vlastně upřímně ještě jednou. Do třetice všeho trapného.
„Dobře, děkuji vám,“ řekla rychle a k jeho úlevě se pousmála, „jsem Markéta Veselá, abych vám nedlužila jméno.“
„Těšilo mě, paní Veselá,“ vděčně se vrátil k bezpečné formální konverzaci.

„Ne, pane,“ klečel zplnomocněnec před kardinálem.
„Žádný úředník?“ ujišťoval se Richelieu.
Zplnomocněnec tiše odpověděl: „V přístavech nesídlí žádní přístavní úředníci. Z doků v Brestu zbyla obvodová zeď, v Cassiu zbyl jeden podnájemník, na obranu přístavu má dvě děla, z nichž jedno je prasklé. V Toulonu zůstal jen velitel a ten prý nedostal od vlastníka úřadu plat ani nepamatuje… Situace je katastrofální.“
„A výběrčí daní?“
„V Bordeaux jsme našli dva… ovšem ti vůbec nevěděli, jaké daně jsou nyní v platnosti. Vybírají podle šedesát let starých pravidel…“
Richelieu se zamračil. Prodej úřadů těm, kdo si víc zaplatí, zřejmě nebyl ten nejlepší nápad.

Cestou jednoho ze strážných karavany bodl štír. Byl původem z kmene, kde muž nesmí dát najevo slabost a tak na jeho zranění přišli až ve chvíli, kdy se neudržel na nohou a padl do písku. Karavana se však nezastavila.

„Přeci ho tu nenechají chcípnout jak prašivého psa!“ vykřikl naštvaně Robin.

„Péče o něj by je stála mnoho sil,“ vysvětloval Brett. „Navíc, jemu už není pomoci. Můžeme mu maximálně podat jed a ukrátit mu trápení a bolestivou smrt.“

„A taky ho pohřbíme do písku,“ pronesl Sandrik, který by dříve byl proti. Nyní však sundal batoh a hledal bylinky na přípravu jedu.

Yaran vždycky poznal, když něco nebylo v pořádku, a neváhal se zeptat.
„Gormlaith, co se děje?“
Dlouze se odmlčela. „Asi jsem přišla na to, jak zastavit Běsy,“ řekla nakonec.
„A proto ses chtěla jít projít a zavzpomínat na staré časy?“ zamračil se podezíravě. „Tak jednoduché to není. V čem je zakopaný pes?“
Nedokázala mu přiznat celou pravdu, ale nedokázala lhát. „Vsázím všechno na jednu kartu a vůbec se to nemusí podařit. Našla jsem klíč k poražení Běsů, ale nevím, jestli ten klíč najde správný zámek.“
„Už zase mluvíš v hádankách.“
„Vždyť mě znáš,“ sklopila oči. „Nikdy jsem neodolala dobré hádance.“

Milý deníčku,
dnes by mi to ve škole přišlo poprvé trochu zábavné, jen kdyby to nezkazila
učitelka. Ode dneška vím, čím budu, hledačem pejsků, co zakopaly škodolibé
výtvarkářky.
Přišel jsem do školy a podíval se na rozvrh dne, bylo zvláštní, vidět pod průsvitným
papírem přeškrtaná slova, místo nich tam byl nápis: CELODENNÍ VÝTVARNÁ VÝCHOVA...
Odšoural jsem se do třídy.

„Dětičky, dnes nakreslete obrázek na téma: Kde je zakopaný pes."
Všichni vytáhly barvy. Mně v takové krizové situaci ani
nenapadlo malovat, vyšel jsem ven pejska najít a vykopat...
„Joele, to byl jen slovní obrat!!!" učitelka vykoukla z okna.

Nevěřil jsem jí.

Byli ostřílení bojovníci, mnohokrát hleděli smrti do tváře, zvykli si. Mnohokrát také viděli své spolubojovníky a přátele umírat, na to si nezvykli nikdy. Navíc… smrt Bouřňáka a Geslera byla výjimečná. Proto se sešli. Před skromnou mohylou obsahující dvě těla. Žádné dary, žádné ozdoby. Věděli, že ti dva, být živí, by se jako první vysmáli zbytečné sentimentalitě a hrobku vykradli.

„Co s tím psem?“ zeptal se kdosi. „Pohřbíme ho s nimi?“
„Není mrtvý, nevidíš?“ vyjel Šumař. „Snažil se jim zachránit život. A Gesler, jak jsem slyšel, potom zemřel, aby zachránil život toho psa…“
„Právě… vypadá, že by chtěl zůstat s nimi.“

Huf huf huf... z té díry už mi kouká jenom hlava. Začalo to myšičkou (dobrá byla) a jak jsem se rozmáchl. Jsem tady zakopaný jak v zákopu. Ale když jsem si tu tak hezky zahrabal, tak si to uhájím...
"Jendo, co to děláš?"
"Montuji Šarikovi do toho jeho zákopu samopal. Kulomet bych tam neměl jak připevnit. Úplná obsluha samopalného hnízda. Škoda, že nemám fotoaparát."
"Co když z toho opravdu vystřelí? Samopal dětem do ručiček a domácím mazlíčkům do tlapek nepatří! Každoročně takto u pluku docházím ke třem úrazům, z nichž je každý čtvrtý smrtelný!"
"Se slepýma stejně moc škody nenadělá."

"Pepíku, co to tam Tom počítá?" ptá se Honzík.
"Náklady na bydlení pro nás."
"Je to drahé. A to počítám dobře. A taky nevím, kam dám klec. Do obýváku. A vybavení.
Ty peníze snad rostou na stromě?"
"Do obýváku dvanáct andulek nepůjde," říká maminka.
"Tak je rozdělíme. K vám půjdou čtyři, k nám půjdou čtyři a do obýváku půjdou zbylé.
Ale ještě je tu jeden zakopaný pes. Problém. Které kam. Já vím. Pepíček, Coco, Béďa a Izzy půjdou k vám. Honzík, Kiki, Ferda a Čiko půjdou k nám. Pepinka, Bonnie, Karlík a Monclík půjdou do obýváku. A je po problému."

V té oblasti nebylo nic zajímavého. Možná se tam vydal jenom proto, že potřeboval pauzu, protože o nich nikdo neměl vědět.
To se dařilo, dokud se nezjevila ona.
Nejdřív ji jen slyšeli za sebou.
Když to přestalo být snesitelné, přiměli ho se zastavit a otočit.
Nazval ji psem.
Ať už si sami mysleli, co chtěli, od něj je to překvapilo.
Daleko víc je šokovalo, když tu urážku přijala a obrátila ve vyznání.
Přitakal její víře. S laskavým úsměvem, který předchozí povýšené odmítnutí usvědčil ze lži.
Splnil její prosbu a obrátil se k odchodu.
To ona byla účelem celé jejich cesty.

Procházíme prázdnou ulicí.
“Udělej to rychle. Jednou ranou. Miř na hlavu,” opakuje Igor.
Nechci to udělat. Tajně doufám, že puška, kterou mě vybavili ve výstrojním skladu kdesi v poli u Pripjati, selže. Koneckonců je sovětská.
“Co bude pak?” zeptám se.
“Pak?”
Nechci Igorovi vyprávět, jak jsme kdysi doma se sestrou a otcem pochovali fenku Mašku pod jabloň. Důstojně. Jako členku rodiny. Jenže Maška zemřela stářím na pohovce, nikdo jí nemusel mířit na hlavu.
“Normálně, náklaďák, kafilerka,” řekne Igor. A pak: “Dávej pozor, támhle jednoho máš!”
U vchodu do opuštěného paneláku sedí voříšek. S vodítkem. Když nás uvidí, začne vrtět ocasem.