Originální

“Tak tu jsme, máme oheň a tak... Co teď?”
“No, nějaký ten zpěv, přece - vždyť jsi to viděl taky.”
“Glory, glory aleluja...,” začal Škrmtl.
“Radši mlč a něco... přilož, tak to je, že?”
Škrmtl přikývl, natáhl se pro kus dřeva na oheň. Chvíli oheň sledovali.
“Ale já si pamatuju žlutý oheň,” řekl Mrklšt. “Ne fialový.”
“Rejpale,” odtušil Škrmtl. “Ještě mám... jak to bylo, buřty.” Z tašky vytáhli dva kusy čehosi modrého a podlouhlého.
“Hele, já myslím, že bychom s tím měli přestat - takhle se o těch... lidech nic nedozvíme.” řekl Mrklšt a zvedl se k odchodu na svých mnohých nohou.

Zdroj inspirace (přímo na fandom to není): Brány Skeldalu

Soutěsku halila jemná mlha, ale to družině hrdinů nebránilo v postupu. Mezi skalami se necítili úplně v bezpečí, těšili se, až ji konečně nechají za zády. Přesto, nebo možná proto, se neustále rozhlíželi po skalách v okolí.
Jeden z kamenů je zaujal. Měl trochu jinou barvu než většina ostatních. Minimálně z dálky se zdál mnohem hladší než ostatní kameny. A hlavně – odshora dolů se přesně středem táhla velká puklina.
Najednou se kámen zvedl vysoko do vzduchu a během okamžiku ho vystřídaly dva sloupy.
Hrdiny napadlo, že téhle soutěsce se možná Soutěska s trollem neříká jen tak pro nic za nic.

Probudil se se střepem v hlavě a pocitem, že co nevidět vrhne. Z druhého konce místnosti na něj křičel mobil.
„WTF?“ zakňoural, spadl z matrace, rozkašlal se, nahmatal něčí zadek, vstal a odpotácel se do koupelny netuše, půjde-li to vrchem, či spodem.
Nic nikudy nešlo, po včerejším večeru měl prázdnou nejen lebku, ale i dutinu břišní.
Rychle, ale nejistě se přesunul zpět do sklepa.
Do sklepa? Co tam?
Kouř tam. Hodně kouře. A ještě víc prázdného skla, rozkutáleného do všech stran.
Uprostřed té spouště seděla na matraci zelená víla, znalecky tahala z vodnice a vypouštěla kolečka.
„Volala matka,“ řekla líbezně.

Téhle noci nezpívá andělský chór. Jen vichřice tiše pláče, vítr naříká ve škvírách v neutěsněných oknech. Dveře jsou nedovřené, takže dovnitř vytrvale padá sníh. Vločka za vločkou zakrývá stopy po nedávném neštěstí. Jediná upomínka, která ještě zůstala, je chladný kov s štiplavou chutí krve. Dvouruční meč.
Těžko se jí vracelo, milostivé Marii. Celou cestu chránila hořící svíci. Vstupuje váhavě, není pověrčivá, ale kdyby přece jen narazila na zoufalé duše... Rychle se křižuje. Prochází kostelem, až k místu, kde se to stalo. Srdce buší, na zemi jsou zaschlé kapky krve. Zůstala skvrna ve tvaru srdce.
Qui tollis peccata mundi, miserere nobis.

A/N Čistě ze zvědavosti, kdo pozná fandom?

Poznámka: Je to blbé, zoufale blbé, ale když mně se ten nápad tak líbil.;-)
---

Hajný František se kráčel nočním lesem po boku svého koně Tondy. Měl poněkud nakoupeno, protože se bratrovi narodil syn. Kluk po třech holkách, to se přeciž musí zapít, aby byl prcek zdravej.
Chlapi zapíjeli dlouho. Malej už se v peřince pokakal, když se František konečně ubíral přes les k hájovně.
Byla mlha. Parádní pentle v koňské hřívě zplihly vlhkým vzduchem. Hajného bujný vous zdobily kapky mlhy.
Noc se dala krájet. Muž, ani kůň neviděli dál než na špičku svých nosů. Zvíře však mělo výhodu výborného čichu a nevědomé paměti, hajný proto kráčel s rukou položenou na zadku svého nejlepšího přítele.

BJB
-----------------------

Úředník se rozpačitě podrbal. Za celou svou kariéru na patentovém úřadu Jazykového ministerstva se s něčím tak – zdráhal se použít slovo 'divným' – nesetkal.
Párkrát už se mu na stole zjevily různé neobvyklé návrhy. Některé uznal, například přirovnání „padne jako prdel na hrnec“, slovesa seslonit a roztentovat, přídavné jméno hustokrutopřísný.
Jiné, třeba přídavné jméno letmosmutný nebo palivový ve významu barvy zamítl. Směrnice jsou směrnice.
Nemohl se ale rozhodnout, co se zadkem v mlze. Žádost byla vyplněna špatně, tudíž ani nevěděl, jak by se toto slovní spojení mělo používat.
„Chm.“ Znechuceně ohrnul ret, zvedl umolousané papíry a ladně je odhodil v dál.

Je krásná, mladá a do hlavy jí není vidět. Jede tvůj film. Jako do aut a do melounu. A k tomu dlouhý zrzavý vlasy jí na zádech čechrá vítr. Její kroky značkují vysoký martensky a jasná černá. Dup dup! Po krajnici. Vlastně celá černá. Jak je typický celý její generaci. Jenom ta zrzavá palice ruší tu černou a svítí na dálku. Čumíš přes volant. Jakoby tě zavřely do bílý plastový mlíkový flašky z Lídla. A sníš. O zadku. O mlze. O černým zadek v mlze. A vidíš úplný hovno. A při tom vedle na sedadle máš zrzavou paruku a martensky.

Poznámka: Chtěla jsem napsat protestní drasťák, ale včera se jich objevilo tolik a tak dobrých, že jsem to vzdala a místo toho vyrobila protestní slaďák. Mlha tam je, zadek taky, tak snad mi to projde.
Doporučuju ukázku fada poslouchat zároveň se čtením.
http://www.youtube.com/watch?v=OzrUs08-SWs

Sladkobolný pocit vyjádřený nepřeložitelným
portugalským slovem saudade vystihují písně fado.
Plynou zvolna i vznosně jako temně zelené mořské vlny,
tesklivé jako křivolaké bílé uličky za závojem deště,
tajemné jako zádě lodí zakotvených v ranní mlze,
nostalgické jako modrozlaté přítmí kostelů,
žíznivé jako olivovníky sežehlé sluncem,
důstojné jako zadumané korkovníky,
hluboké jako inkoustová obloha,
smířené jako vůně rozmarýnu,
něžné a křehké jako majolika,
hebké jako bělostná krajka,
palčivé jako mořská pěna,
hrdé jako ostré útesy,
opojně sladké jako
rudé portské víno.
Prodchnuté věčným, nekonečným smutkem a steskem.
Saudade za všechny a všechno, co pohltily neúprosné vody chladného oceánu.
Saudade de Portugal.

Poznámka: Tohle je mé soutěžní drabble. Napsala jsem ještě jedno, jen jsem ho omylem zveřejnila jako první, pardon. Ale mám u toho napsaný, že to nemáte počítat, tak díky za pochopení.
________________________________________
Byl na konci svých sil. Zabořený ve sněhu, kolem jen prázdno a do tváří ho štípal mráz. Nohy ho neposlouchaly a svaly necítil. Myslel na krb, horkou vanu a na svého milovaného přítele. Všechno to bylo na hony vzdálené, a přesto ho ty představy vnitřně zahřívaly.
Postupoval dál a cesta byla čím dál horší, ale nemohl zastavit. Zemřel by.

A pak najednou se něco stalo. Sníh začal mizet a Paul s ním. Padal.

Propadl se do jeskyně.
Udiveně se rozhlížel, ale všude byla jen tma.

Bloudil jeskyní a zoufale hledal východ. Někde četl, že ucítí vítr, když bude blízko. Místo toho však zahlédl světlo na konci tunelu. Většinou se doporučuje za ním nechodit, ale doufal, že tohle nebude ten případ.

Východ tam nebyl. Jen průzračné jezírko. Světlo jakoby vycházelo přímo z něj.
Přišel blíž a kleknul si. Neviděl nic, co by mohlo vydávat zář. Snad… nějaký kámen?
Do dlaně si nabral trochu vody. Byla ledová, ale chuť měla příjemnou.

Po chvíli ucítil teplo. Jakoby držel ruce nad ohněm.
Napil se znovu.
Měl pocit, že se právě ponořil do horké vany. Dokonce cítil vůni šamponu.
Další loknutí.
Zjistil, že ho objímají silné paže. Otevřel oči a uviděl svého přítele. Byl doma.

„Brzy dostanete dárek,“ stará dáma otočila další kartu, „přinese vám jen samé neštěstí.“
Markéta se polekala. Nikdy nevěřila kartářkám, ale tahle působila až příliš věrohodně.
Věděla toho tolik…
***
„Všechno nejlepší!“
„Děkuju,“ Markéta se usmála a roztrhla ozdobný papír.
V krabičce ležel krásný medailon se zeleným kamenem.
„Zelená znamená štěstí,“ usmála se Kristýna.
***
Následující dny Markétě všechno padalo z rukou. Spálila se o žehličku, ztratila peněženku a nakonec ji srazilo auto.
Přežila to, ale měla na mále.

„Měla pravdu,“ posteskla si.
Štěstí se jí opravdu začalo vyhýbat.

Bylo to skutečně tím medailonem, nebo jen hloupou předpovědí?

A znamená přežít opravdu neštěstí?

„Tak ti pěkně děkuju.“
„Co se stalo? Vypadáš příšerně.“
„Ten tvůj dárek mi byl čert dlužen.“
„Počkej, dárkové balení všech dílů Harryho Pottera jsem ti pořídila s těmi nejlepšími úmysly. Ty jsi to přece ještě nečetla a člověka to celkem pohltí.“
„No právě. Z práce mě vyhodili, když jsem tam nepřišla a omluvenka, že jsem nemohla přestat číst, nějak nestačila. Přítel mě opustil, když se dozvěděl, že miluju jen Severuse Snapea. Z bytu mě vystěhovali po mém hysterickém záchvatu, když umřel Brumbál. A navíc mi sebrali řidičák, protože jsem četla za volantem.
„Jaj… Sorry. Takže příště jen křížovky nebo anekdoty.“

S nesmírným zadostiučiněním udělal tečku za poslední větou.
Usmál se. Nervozita brzy vymizí. Jen co naťuká pár průvodních slov a pošle jim výsledek své osmiměsíční práce.
Tak tady to máte. Otázkou třiadvacet si nejsem úplně jistý, ale jinak jsem si dal záležet! K.
Nadechl se; stiskl tlačítko.
Šest let ponižování a šikany. Pětadvacet chybně zpracovaných otázek z dějepisu je příliš malou náplastí na to všechno...
Toto se líbí uživateli Miki Šámal a další (9).

A pak přišlo to červnové ráno.
Zahnul za roh a zastavil se. Osm čerstvých propadlíků na konci ulice nevypadalo, že by ho bez boje pustili dál.

Poznámka: Podle skutečného příběhu z naší školy; starého asi dva roky. Snad je vidět Danajský dar v tom ukrytý... napsáno prakticky jen kvůli tomu, že by mě Tall zaškrtil, kdybych nic nenapsala; a já letos taky maturuju :)

Varování: hormony! A bjb. Je mi to líto...

Povězme si to na rovinu. Nemáte moc zbraní. Ne proti tomuhle... Skutečně nezáleží na tom, jak moc jste dospělí, zodpovědní a profesionální.
Hormony jsou totiž pěkné svinstvo.
Jistě, můžete se na TO snažit nemyslet. Předstírat, že TO neexistuje. Jenže...
Pak usnete.

„Nemůžeme to udělat. Pracujeme spolu, a...“
„Zmlkni.“
Impulsivní chňapnutí jedněch rtů po druhých. Vzdálená hořkost italského espressa, jehož síla by normálnímu člověku urvala srdce, ale jeho s úspěchem drží při životě. Šlachovité ruce na mém opasku. Zrychlený dech. Studená deska stolu v mrňavé kuchyňce taneční školy. Strach z přistižení.
Intenzivní pocit, že něco tak zatraceně zábavnýho a zakázanýho by spolu tanečníci nejspíš dělat neměli. Zvlášť, když spolu pracují na něčem důležitém.

Jak říkám. Proti některým věcem je těžké se bránit. Ale úplně bezbranní nejste, to zas ne. Vždycky jsou tu staré dobré triky, jak se zbavit tenze, když už ne podvratných myšlenek.
Za půl hodiny odcházím do zkušebny.
Dnes tu choreografii vybrousíme k naprosté dokonalosti. Jsme profesionálové. Žádní cucáci z prvního ročníku.
Takže teď za sebou pěkně zatáhnu závěs a pevně zavřu oči. Cítím, jak se mi páteř podvědomě narovnává. Ještě se pořádně nadechnout. A stisknout zuby. Víc. Víc! Ach bože můj...
Do hajzlu, ta voda je ale ledová!

Varování: Násilí
Poznámka: Tohle drabble je k mé vlastní povídce, která ještě není dopsaná a zatím ani není zveřejněná, dokonce má jen pracovní název. Chtěla bych nejdřív napsat dostatek kapitol, aby bylo co uveřejňovat. Tak to berte jako takovou upoutávku :))
______________________________________
„Jessico, ty jsi ale vyrostla. Ty vlasy máš určitě po mamince, viď?“
„A ty oči! Celý tatínek.“
„Jsi tak krásné děvče.“
Jessica jen sykla, když ucítila bolest. Na krční tepně stále cítila ostří nože.
„Copak máš asi po dědečkovi? Tyhle nožičky? Bříško? Nebo snad zadeček?“
Jessica se málem pozvracela. Cítila jeho pot, ruce… chlupy.
Vyčkávala.

Teprve, když se udělal, čepel zmizela. Jessica neváhala a zakousla se mu do krku.
Popadla nůž a plnou silou několikrát bodla. Nevěděla kam. Teprve když ucítila horkou krev na stehnech, usmála se.
Prudce odhodila nůž na podlahu a tiše zašeptala: „Tohle mám po tobě, dědečku.“

Zpráva budoucím věkům o lítém souboji dvou mistrů umění svého, jejž jsem na vlastní oči viděla a zachovati o něm zprávu se povinna cítila.
---
I stalo se jednoho dne, že vedle vietnamců krámku skromného otevřen byl krámek větší velikosti, názvem Žabka oplývající. A toho dne, páni milí časů budoucích, započal onen dlouhý boj.
Prvního týdne toho velkého klání, zdály se síly vyrovnané. Vietnamci, sic krámkem bíle vykachličkovaným a obsluhou česky hovořící neoplývaje, usmívali se na zákazníky i očima, což jim nutno připočítat k dobru. Některým však lidem oči jejich s výskytem očí vhodnějších začali vadit a tak i lidé z útrob zelené příšery si přišli na své.
Naši vietnamští přátelé však nasadili zbraň, která přinesla zisky nemalé a přitáhla na jejich stranu nejednoho příznivce. Nechť je pro příští generace psáno, že tou zbraní prodej látek všech omamných bez přihlédnutí k věku byl, jakožto i jejich široký výběr, čehož se žabákům nepodařilo docíliti ani po měsících práce usilovné.
Doufá-li snad ctěný čtenář, v rozřešení sporu odvěkého a určení vítěze, bude zklamán, neb nakonec vyhrála voda ledová, nahrnuvší se do krámků při každoročních záplavách. Budiž mu však útěchou, že do týdne zde byl otevřen krámek nový, pod záštitou žabí s trhovci vietnamskými.

A slovo na závěr - doufám, že ctěný čtenář bude schovívavý, k tomuto textu a jeho autorce. Nejsem příliš zběhlá v užívání přechodníků a podobných jazykových libůstek a tak, pokud najdete chybu, upozorněte mě na ní prosím.