Originální

Milá Juliette,

nemůžu uvěřit, že toto už je dvacátý dopis. Všechno nejlepší k dvacátým narozeninám. Jestli máš nějakého hodného muže?

Pamatuješ si mě vůbec? Nejspíš ne, protože jsi většinu genů převzala po matce. Ani nevíš, jak lituji, že jsem od vás odešel. Kéž bych věděl, že už za pár let tě i má matka opustí. Tvá tvář mi ji na každé fotce připomíná. Ta rodinná podoba se v tobě nezapře.

Vím, že se o sebe dobře postaráš.

S láskou, tvůj špatný otec.

* * * * * * * * * * * * * * *

Tento dopis ležel na opuštěné rohožce za dveřmi a osamělý muž odmítal pochopit, že i ji ztratil navždy.

Mimo soutěž pro Danae, která si přála něco víc na podobné téma.
Inspirováno písní Habaneras de Cádiz od Carlose Cana.
http://www.youtube.com/watch?v=1LeCHAYk1NQ

Nelze být v jednom městě a nemyslet na to druhé.
Večerní větřík rozčísne vějíře palmových listů a rozvíří růžovou vůni oleandrů. Rozložité věže jako vyšňořené panny zachytí bronzový záblesk západu jako pozdrav sestry, jež se na opačném břehu vyhřívá v poledním žáru. Chvíli poté, co se slunce ponořilo do vln oceánu, se ve stříbrně modravém oparu rozehraje vláčný a smyslný tanec barokní katedrály. Bílé stavební kvádry už dávno zaoblila sůl moře, něžné barvy slíbalo slunce. Nad sladce vinutou křivkou pobřeží mohutná pevnost v nostalgickém zadumání stále bedlivě střeží přístav.
Omšelé líbezné město vhání slzy do očí steskem po tom druhém.

Poznámka nad čarou: dá se na tohle téma vůbec napsat něco normálního??

Příručka pro nezvedené mladé sviště, kapitola pět: pomáhejte potřebným! Jistě se i ve vašem okolí vyskytují osaměle žijící starší lidé, kteří ocení vaši společnost a pomoc. Buďte zdvořilí, ochotní a přátelští a uvidíte, jak vás váš dobrý skutek zahřeje.

Darek přemýšlel, kde udělali nezvedení mladí svišti chybu. Ta stará paní žila osaměle a ocenila jejich společnost a pomoc. Přesto se nemohl zbavit dojmu, že je něco strašně špatně. I když na druhou stranu, bylo zcela zřejmé, že nejmladšího a nejtučnějšího nezvedeného malého sviště - kterého drobná stařenka s radostným chichotáním právě otáčela na rožni – teď jeho dobré skutky zahřívají opravdu skvěle.

Prázdná láhev od piva se pomalu skutálela a cinkla o okraj tramvajové zastávky. Z kouta se ozvalo zachrápání. Další dva muži stáli opodál. Jeden si mezi prsty pohrával s pomlázkou. Druhý spustil oči z oblohy a zašlápl vykouřenou cigaretu. Pomalu se rozednívalo. Na zastávce zastavila první sváteční tramvaj, po chvíli zase prázdná odjela.
„Hele…“ Silná ruka sevřela jeho nadloktí.
„Jseš blbej? Teď už na mě nešahej,“ okřikl ho. Spícího naštěstí nevzbudil.
Následovalo pár ran pomlázkou. „Hody, hody, doprovody – “
„Nejsi na to už moc starej?“ Otrávený úšklebek.
„Jsem tak mladej, jak se cítím! Dej mi –“
„Nejsem žádná tvoje děvka,“ zasyčel.
„Naštěstí.“

A/N Neurčitý kouzelnický svět.

„Ahoj Andreo.“
„Jé, ahoj Marku.“ Hlavně se tvářit normálně, aby nepoznal, že se mi líbí.
„Koukám, že máš nové tričko.“
„Jo, je očarované.“
„No já měl dojem, že se ta zvířata pohybují.“
„Mám ho od Lisy. Ti svišti jí pěkně lezli na nervy. Říkala, že občas mluvili za ní.“ Zaculila se. „Já takový problém nemám. Myslím, že jsou roztomilí.“
„Nejen oni,“ mrkl na ni. Její tvář zrudla.
„Musím jít, máme hůlkologii,“ vyhrkla.
„Uvidíme se na obědě,“ řekl. Přikývla a otočila se k odchodu. Všichni svišti na jejím tričku přeběhli na záda a poskládali se do tvaru srdce. Marek se usmál.

"Šel bych za tebou až na konec světa, víš." Pronesl jednou zasněně.

Usmála se na něj uznale a podala mu ruku. "Tak pojď," pronesla s potutelným úsměvem a povytáhla obočí. "Jestli si tedy troufáš."

Zaváhal, ale nakonec její ruku přijal a odešli. Jenže ani jeden z nich si v onu chvíli neuvědomil, že věčnost málokdy opravdu trvá věčně.

A tak zanedlouho kráčela jen ona. S věčným slibem v sobě, že dokud živa bude, tak utíkat nepřestane.

Ačkoliv patřila k těm, kteří problém s porušováním slibů nemají, zařekla se, že tomuto se nic podobného nestane.

A také se to nikdy nestalo.

Varování: brutální smrt několika dětí
--------------------------------------
… k nám už míří. Auta …

Dveře se roztříštily ve stovky úlomků, jeden z nich se zaryl hluboko do masa chlapce na kanapi.

Příběhy píše, z téhleté výše ...

Dovnitř vpochodovali tři gumoví medvídci.
„Zaplatíte za smrt našich bratří.“

Už k vám, děti, z dálky letí …

Chlapci se z ramene řinula hustá marmeláda. Holčička zaječela. Jeden z velkých ji zvedl z pohovky a jediným umným pohybem jí zlomil vaz. Znělo to jako křupnutí sušenky.

… když tě úzkost ze sna vzbouzí …

Druhý dívence urafl nohu. Pokoj se zbarvil rudě. Medvídci odešli a na podlaze nechali uzlíčky krve, nervů, masa a rozdrcených kostí.

Vůhů!

--------------------------------------------
Poznámka: Omlouvám se všem otřeseným, jen jsem si chtěla zkusit napsat něco nového. A vyšlo z toho... tu toto hnusné.

Bolavou lásku vkládáme do srdce jako přijímání,
s ostychem prověřujeme svoji bázeň
a s křížem k neunesení těžkým, klesáme na zem.
Zimničně se třeseme, čekáme na léto,
přes srdce nepřeneseme, co v nás je zaseto.
A teprve když utichne v nás i svědomí
Chcem´ nazpět to, čeho jsme se sami dobrovolně vzdali
a na co jsme i v koutku svého já zapomněli.
Pro své touhy a sny až za zenit, až na kraj světa chceme jít.
Přes veškerou naši snahu ho však nemůžeme najít.
Přeme se, kde může být, kde je jenom hádáme
a zcela marně, zbytečně konec světa hledáme.

„Nezvedení mladí svišti
si to sviští po strništi.
Svobodně se dostanou
všude, kam si zamanou…“

„Zmlkněte,“ okřikla své potomky paní svišťová. „Víte přece dobře, že ta písnička je zakázaná.“
„A proč?“ otázal se celkem logicky její nejmladší.
„Nevím,“ připustila paní svišťová. „Prostě je zakázaná a tak si ji nezpívejte!“
„Ale nám se líbí,“protestoval ten prostřední.
„Tak si ji pískej.“
„Pořád jenom pískat! To je otrava, my se chceme normálně bavit a zpívat si,“ vypísknul nejmladší.
„Jo, to je pořád tohle se nesmí říkat a tam o tom se nesmí mluvit…“
„Správně. A proto u nás u svišťů pořád jenom pískáme.“

------------------------------------------------------------
Poznámka: inspirováno forbínou V+W "Být či nebýt"

A/N: Příběh je zcela fiktivní. Jakákoliv podobnost s žijícími osobami či existujícími místy je čistě náhodná.

„Ale ty ho miluješ, ne?“
„No jasně, že ho miluju, jen…“
„Důležité je přece, že jsi s ním. Víš, trochu se to dalo čekat, přece jenom není to žádný Bill Gates.“
„Já vím, já vím, ale kdybys to tam viděla. Největší koncentrace hospod čtvrté cenové kategorie. Etnicky rozmanité místo, sem tam ozdobené nějakou skládkou či parkem s bezdomovci, o rozjívených studentech nemluvě. Prostě ráj.“
„Ale zase tam máš svého prince.“
„No jo... Když jsem říkala, že s ním půjdu až na konec světa, znělo to dost romanticky. Ale kdo mohl tušit, že to vezme doslova a odstěhuje se na Žižkov?!“

Zleva. Ánfas. Zprava. Dobrý!
Než mě čapli, fotil jsem nahotinky.
Zleva. Ánfas. Zprava. Dobrý!
Sypalo to, ale hlavně mě to bavilo.
Zleva. Ánfas. Zprava. Dobrý!
Pak mi řekli, že buď pudu sedět, nebo budu dělat pro ně.
Zleva. Ánfas. Zprava. Dobrý!
Taky mohli říct oč jde.
Zleva. Ánfas. Zprava. Dobrý!
Dřiv krásný kočenky a teď… škoda mluvit.
Zleva. Ánfas. Zprava. Dobrý!
Grázlové, padouši, zločinci. Nic kloudnýho ke koukání.
Zleva. Ánfas. Zprava. Dobrý!
Ale jo, měl jsem tu i nějaký holky z ulice, co jsem fotil tehdá.
Zleva. Ánfas. Zprava. Dobrý!
Aspoň že tady zůstala ta otáčivá židle po starým Bertillonovi.

„Jej!“
„Copak?“ ohlédla se po něm.
„Zvíře, asi hraboš,“ vysvětloval. „Už ale zmizel.“
„Aha,“ usmála se.

Kráčeli polní cestou dál. Počasí výletníkům přálo a svět kolem byl přímo nádherný.
Začal k nim doléhat občasný hukot aut.

„Chceme pak jít po silnici?“ zeptala se nedůvěřivě.
„Ne, ale musíme ji přejít, pak pokračuje žlutá,“ objasňoval.

Napadlo ho, jak moc si zvykl na všechno, co ta holka umí a dokáže.

Kousek za místem, kde chtěli přejít, se silnice stáčela.
Sledoval zatáčku. „Zprava dobrý?“ zeptal se automaticky.
Významně si odkašlala.
„Co?“ zmateně se po ní podíval.
Poklepala bílou holí o asfalt.

Oba se rozesmáli.

Totální ptákovina, která mě tuhle napadla a která na tohle téma sedla docela dobře. Věnováno všem drabblistům nad třicet let. Jestli se vůbec nikdo nechytnete, dodám nějaké vysvětlení :)

---
Pověřovací rozkaz agenta GRU

Soudruhu! Pro svou osvědčenost jsi byl pověřen úkolem zásadní důležitosti pro vlast i celosvětový proletariát. Je nezbytné, abys v jeho průběhu postupoval nesmírně opatrně a zabránil dekonspiraci.

Lokace: Tvé pokrytí bude celosvětové, věnuj se však především společenstvím v agrikulturních a lesních aglomeracích.
Mise: V zásadě se bude jednat o první kontaktáž se sondáží možné další spolupráce. Ty, kteří projeví zájem, prozatím veď jako agenty - kandidáty.
Kontaktované osoby: Oslovuj výhradně nezletilé subjekty. Klademe velký důraz na to, aby byly pokryty veškeré etnické skupiny.

Podpis pověřeného agenta: Golub Bjelyj - Smjelyj

Toto pověření je přísně tajné! Po přečtení sezobni!

---

Básnička Golub bjelyj, golub smjelyj byla první a poslední ruská báseň, kterou jsem se kdy naučila nazpaměť. Do paměti se mi vepsala nesmazatelně :)

Poznámka: Pokračování drabble Pomíjivost, ale není přímé, patří sem ještě jedna stoslůvka. Stejně tak je možné pokračování.
Poznámka 2: V textu jsou použity citace z knihy Kazatel (Kaz 4,7 a Kaz 7,8)

Varování: Nasládlé až běda

---

Cesta mezi rybníky je temná. Nejbližší lampa svítí až za rozlehlou vodní hladinou. Noc útočí na naše smysly křikem žab, šustěním rákosu, vrzáním kobylek v trávě podél stezky. Kráčíme tím vším bez jediného slova.
***
„A znovu jsem pohleděl, jak všechno pod sluncem je pomíjivé,“ pronáší můj společník, když docházíme k autu pod pouliční lucernou a pohlédne na mě.
„Možná. Avšak lepší je zakončení věci než její počátek, lepší je trpělivost nežli povýšenost,“ zareaguji s úšklebkem.
Cesta do města je krátká a tichá. V zajetí vlastních myšlenek zaregistruji až poslední křižovatku.
„Zprava dobrý,“ říkám automaticky a on se na mne usměje.

„Tak jo chlapi, hlaste situaci, ať víme, kdy zastavit.“
„Východ dobrý.“
„Západ taky.“
„Jihovýchod! Pěší pluk!“
„Ještě o jedno! Teď?“
„Zprava dobrý!“
„Západ taky.“
„Taky.“
„Čisto, šéfe!“
Kapitán se s úlevou opřel o nejbližší výstupek a s upřímným úsměvem se rozhlédl kolem.
„Jsem na vás hrdý, chlapi! Zvládli jsme to.“
Na věži zavládla uvolněná atmosféra, plná přátelského poplácávání po zádech. Západní hlídka nabídla kolegům cigarety. Přijali všichni. Východní hlídka se s uspokojením obrátila svým směrem a po krátkém prohledávání kapes vytáhla mosazný zapalovač. Následně jí vypadl z ruky.
„Jezdectvóóó!“
„Sakra!“
„Kde se tam vzalo?! Pohotovost!“

Garri Kašparov spokojeně odklepnul stopky.