DMD č. 30. pro 30. 4. 2020. Téma: Nejposlednější z posledních

Obzor se zakulatil. Galileo Galilei měl pravdu.

Mnich, ztěžka oddychuje. Stoupání ho zmáhá. Už nedokáže spěchat. Kamenitá půda mu připomíná Boží kletbu, že půda bude prokletá, plná trní a bodláčí.
Vybavují se mu slova: V potu tváře chléb svůj dobývat budeš… On teď nic nedobývá a přece se zapotil.
Zpytuje svědomí.

Černý panter jako nejposlednější z posledních hříchů je mu v patách.
Za chvíli bude u cíle. Těší se. Starobylost dolmenu v něm vyvolává představu, že jeho modlitby tam budou upřímnější a snadněji doputují k nebesům.

Má pocit, že roky v klášteře ho tolik nepřiblížily ke Stvořiteli, jako tato pouť.

Na Havaji se pořád něco děje, lidského, různé soutěže v běhu, veslice národní
památeční nebo jen zpívání pro lidi z domovů pro důchodce. Ale stejně to zvířátkům
malým i velkým přijde krásné, proto tam mají v domech občas nadbytek jedovatých hadů
či roztomilých pavoučků.

Zvířata se k nim stěhují jen z jednoho důvodu,
lidé dělají veselí a oni můžou z koutu přihlížet a radovat se taky. Kdyby si
zvířata mohla udělat taky takové veselí, bydlela by v lese, ale nejde to. Copak by
se slušelo, kdyby se soutěžící navzájem pojídali??? To by pak zůstalo jeden druh
nejposlednější z posledních, člověk...

Tři páry očí se navzájem ostražitě sledují. Tři těla, přikrčená, napružená. Tři mrskající se ocásky.
Vypukla krize!
V misce na dně trčí jedna jediná, poslední, ta úplně nejposlednější ze všech. Poslední granulka.
Přežije jen ten, kdo tuhle dobrotu získá.
Pružná těla vyrazí. Nad miskou zuří lítý boj. Uši, ocásky, tlapky, vše víří v jednom černobílozrzavém chumlu.

„Co tu blbnete?“ vejde domácí. „Jestli zas vylejete vodu, dostanete za uši.“ Sebere misku, vrchovatě ji nasype. „Tady máte, hladovci. Hele, kam jdete? Máte tu čerstvé granule!“
Pcha. Kdo ti o ně stojí? Tohle přece není žádná zábava, když si můžeme nabrat, kolik chceme…

"Tak odjíždíme! Dnes se fasuje munice a my to nestihneme!"
"Hele, tamhle z bunkru, jak jsme ho srovnali se zemí, čouhá něčí pozadí!"
"To je naše, nebo německé? Je od hlíny! A hejbe se!"
Čichám, že naše, ale jak to zjistí oni?
"Tak do toho kopnem a počkáme, jakou řečí to zařve."
"Au!"
"Z toho moudrý nejsem."
Ze suti se vyškrábal zaprášený Polák.
"Konečně jsem ho našel! Hrrr na ně!"
"Má granát! Pryč!"
Všichni jsme naskákali za vyřazeného tygra.
"Nech toho! Už jsme vyhráli!"
"To jsem tu zůstal zase poslední? Ještěže ten granát není odjištěný, schovám si ho na příště."

Slunce se pomalu klonilo k západu, z řeky stoupala mlha (pravděpodobně). Nastával večer. Závodníci odcházeli domů. Vyhlášení proběhlo, ceny byly rozdány (v několika případech ukradeny), tak co tady.
Na tribuně seděl arcikancléř Výsměšek.
"Ctibume!"
Rozšafín Ctibum rezignovaně přetřel omniskop.
"Pane?"
"Máte něco?"
"Ne, pane, ale jsem si jistý, že Hlídka se o to postará."
Na obzoru zahoukal vlak.
"Osmička z Quirmu. Mohl by být...?"
"Uvidíme."
Ctibum poklepal na omniskop. V zrcadle se objevila tvář velitele Elánia.
"Jo, máme ho," řekl velitel dřív, než Ctibum stačil vyslovit slovo.

"A na posledním místě, se ztrátou třinácti hodin a něco, se umisťuje Mrakoplaš."

V těch chvílích, kdy se odvážíš podívat na sebe bez toho lichotivého retušujícího pohledu, to vidíš jasně. Nepomohou ti žádné úhybné manévry ani rafinovaná mezilidská komparatistika. Za nekonečnými zástupy ubohých a ubožejších, úplně na konci světa (tenhle svět totiž konec má) stojíš, nebo spíš páchneš a hnisáš, ten nejsmutnější vřed na těle církve. A léčba by mohla být tak snadná, tak snadná, jen odstranit zhoubný nádor, ale pacient ji nezvolil. Celé tělo bojuje za tuhle odumírající část...
Ano, když víš, že jsi na cestě do Božího království úplně poslední, a přece je pro tebe spása, můžeš bojovat, protože můžeš vyhrát.

George vedle ní tiše pochrupoval, ale Lenka nemohla usnout. Pohrávala si se zásnubním prstenem, který od něj dostala. Nádherný horský křišťál, který v něm byl zasazený, chytal měsíční světlo a házel prasátka na strop ateliéru. Blížila se půlnoc. Zbývalo několik posledních minut poslední noci starého života. Zítra se bude vdávat.
Vzpomněla si na jinou noční chvíli, kdy také takhle bděle ležela, tehdy jako snoubenka Rolfa Scamandera, plná podivných myšlenek, nepříjemných pocitů a nejasných temných obav.
Vydechla úlevou. Je to pryč. Přitáhla si přikrývku a přitiskla se k hřejivému tělu muže, kterého miluje. Spokojeně zavřela oči. Všechno je, jak má být.

„Jsme tam!“ zavýskne Václav, jakmile projedou pod zabezpečovací závorou, „Dokázali jsme to, kucíí!“
„Porazili jsme komouše!“ řehní se Milan, „Svoboda, volové, i pro cikány!“
„Před námi je tank!“ vřískne Robert.
S prvními výstřely se všichni tři únosci vrhnou pod sedačky. Řidič sebou trhne a zhroutí se na volant. Autobus jede dál, proti proudu hvízdající řeky.
Prudký náraz do transportéru na okamžik zastaví štěkání samopalů.
Z pneumatik probodených hřebíky uniká vzduch, sype se sklo. Práskne výfuk.
Jako na povel spustí kanonáda, zběsile mačkají spouště, dokud není i ten poslední z nejposlednějších zásobníků prázdný. Přes tisíc nábojů.
Zákeřní teroristé nevypálí ani jednou.

Bětka na venkově odvykla rámusu. Nemůže usnout. Nejposlednější hodiny posledního dne prázdnin ji ruší pouliční hluk, z druhé strany pískání a hučení vlaků. Kdykoliv nějaký projíždí kolem, rodný dům se lehce otřásá. Má podmáčené základy. Prasklinu ve štítě drží několik kramlí připomínající jizvu.

Vzpomíná… Jednou, když byla nemocná, přijel doktor. Jakmile ucítil otřesy, pádil pryč. Ve zmatku nechal lékařskou brašnu u nich na stole. Myslel, že je zemětřesení.

Dřív to chvění nevnímala, byla na něj zvyklá. Teď jí připomíná, co dneska zažila. Taky se díky tomu chvěla.

Zítra ji do školy doprovodí maminka. Jako prvňáčka, aby se tak nebála vojáků.

Byl utahaný. Byl velmi utahaný. Plahočil se dlouhé kilometry. Sestoupil do údolí, vyškrábal se na kopce, přebrodil říčky a potoky. Nohy necítil, nesly ho jen setrvačností toho, kdo musí jít, i když mu už fyzické síly došly. Kraj vůbec nevnímal, rozlil se mu do jednotvárné směsice zeleně, hnědi a jiných odstínů.

Míjel kolemjdoucí bez povšimnutí, a i kdyby to byla nějaká známá tvář, tak by ji nebyl poznal, a ani lidé by nepoznávali jeho. Otrhané a obnošené oblečení mu na vyhublém těle jen viselo.

Jako ubohý vyděděnec tohoto světa utíkal před osudem, který chvátal za ním, aby ho nemilosrdně dostihl.

Nejspíš při něm stáli bohové štěstěny už od narození. Umírali jeho bratři, bratranci, strýcové a nakonec, jako náhodou v den jeho osmnáctých narozenin, i jeho otec. Měl být první mezi rovnými, ale chtěl být první nad prvními. Učence převyšoval výřečností, nepřátele bojovností, lid uchlácholil chlebem a hrami, stal se Herkulem. V oděvu ze lví kožešiny vystupoval v amfiteátru, porážel šelmy i zástupy gladiátorů.
Nakonec mu vaz zlomili milenka, komorník a praetorián. Svorně ho otrávili, uškrtili a vymazali z dějin.
První mezi prvními se tak stal nejposlednějším z posledních.*
-------

*A mohlo u toho i zůstat, kdyby ho býval nehrál Joachim Phoenix.

22.00 Dnes půjdu dřív spát, zítra toho mám hodně...
usínám

23.00 "Jsi mě vzbudil"...
usínám

24.00 Dobře, takže zítra musím poslat ty úkoly. Jo a zavolat doktorce...
usínám

01.00 Co to? Kočka? Aha kočka... další vířivý proud myšlenek...
svět je jako zatahující se clona objektivu... usínám

02.00 Co? Zapomněla jsem... hlava se probírá vším možným...
dech pomalu zvolňuje, jako když voda nahrnuje oblázky na břehu... usínám

03.00 Ale já bych... rozbouří stojatou hladinu...
"už můžeš spát" - poklidná myšlenka čeká v řadě jak nejposlednější z posledních, nenápadná, tichá, konejšivá... usínám, spím, konečně...

05.00
BUDÍK

Nejposlednější z posledních
Kristus unavených služebník
Denně čeká na ovečky svoje
Nejposlednější z posledních

Ovečky jsme Ty a já
Nezdárné a toulavé
Skály trní známe již
Ovečky jsme Ty a já

Ovečky jsme unavené
Bloudící ve tmách svých
I když lampy svítí nám
Ovečky jsme unavené

Neposlednější z posledních
Včely které květy opylují
Na jabloni za dne bzučí si
Nejposlednější z posledních

Tradice políbení káže nám
Pod třešní právě rozkvetlou
Bohužel odkvetly přesto
Tradice políbení káže nám

Tradice našich předků
Minulost k dnešku váží
Zlatou nití vyprávění
Tradice našich předků

Nejposlednější jsme z posledních

Ty

Já

Nejposlednější jsme z posledních

"A žili šťastně na věky věků," zakončila své diktování Múza.
"Konec," připsal na závěr mladý spisovatel.
"Ty musíš mít vždy poslední slovo!" šťouchla jej pohoršeně.
"To ty musíš mít poslední slovo," bránil se mladík s úsměvem.
"Ne, ty..."
"Ty!"
"Jak říkám," přikývla.
"Mám tě rád," pronesl a dal jí pusu.
"Já tebe víc," odpověděla a pusu mu vrátila.
"Já tebe nejvíc!" Další pusa.
"Vidíš, že musíš mít poslední slovo!" Pusa.
"Umhmmm..." Pusa. "Nejposlednější..." Pusa.
"Z posledních..." Pusa, pusa. "A co udělá mladý spisovatel, když napíše poslední slovo?" zeptala se Múza.
"To je jednoduché." Pusa na nos. "Začne psát nový příběh."

„Co je to?“ vyhekne Fanda, sotva ho Tabitha konečně pustí.
„Démon, magická stopa, nevím,“ odpoví ona. „Chce zpátky k Aleksandrovi. Sám nepřežije. Nesmí k němu bez souhlasu. Je to podmínka.“
„Co když bude Aleksandr souhlasit?“
„To se doufám nestane,“ vzdychne Tabitha.
Aleksandr stojí v kruhu a hledí na svou… démonickou část. Z koutku oka mu skápne kapka krve a razí si cestu po tváři.
„Ty ho znáš?“
Tabitha si otře slzy.
Přijde nějaký čaroděj. Vezme ji za ruku. Ona se unaveně usměje a opře o jeho paži.
Vzduch srší elektřinou.
Pak Aleksandr vystoupí z kruhu a špičkou boty naruší čáry.