Ze života

Sedím na posteli a je mi příšerně.
"Co se stalo?" zeptá se sestra.
"Můj život stojí za prd, dočetl jsem Pána prstenů!" odpovím.
"Neblbni, vždyť máš před sebou ještě spoustu krásných knih."
"Jaký třeba?"
"Například Volání divočiny, Pouští a pralesem, Ivanhoe, Dva divoši, Cesta kolem světa za osmdesát dní, Knihy džunglí, Hrabě Monte Christo, Ostrov pokladů, Tekumseh nebo Jezdci z pastvin..." dořekla sestra
"Přines mi nějaké!" poprosím.
Sestra přede mě položí hromádku knih... Nemůžu se rozhodnout. Když začnu třeba s Dvěma divochy, dočtu je jako první a bude mi to líto, ale když ne, budu muset začít s něčím jiným...

Sedím na pohodlné posteli.
Mohla bych napsat drabble.
Beru si telefon.
Já to nechci psát.
Zapínám mobil. Přemýšlím. Venku prší. Optimální.
Je smutný, že je tohle úplně poslední drabble. Sice jen pro letošek, ale i tak. Mně se to vážně nechce psát...
Než se mi načtou sosáci, vysvitne Slunce.
Nejhorší na tom je, že je to znovu až za rok.
Přihlašuji se.
Nejlepší na tom je, že je to znovu už za rok.
Opět přemýšlím.
O čem napíšu drabble? To poslední musí být něčím výjimečné...
Píšu drabble. Hlavou mi prolétají představy. Je to jako poslední klapka při natáčení. Definitivní konec.

Hop, hop, hop, hop, hop. Jupí! Povedlo se!
Raduju se z povedené žabičky a sleduju vlnky tančící po hladině starého zatopeného lomu. Mé dospělé já se cynicky ušklíbne, jak kdyby mi tu chvíli chtělo pokazit, ale vlna vzpomínek se rozeběhne stejně nekontrolovatelně, jako ty kruhy po hladině. Támhle v té prosluněné zátočince bejvaly žabky se žabákama v „batůžku“ a pak pulci, co jim tak legračně rostou nožičky. A semhle jsme chodili lovit buchanky, to jsou krasavice náramný, když se strčí pod mikroskop. Směju se.
Hladina už zase klidně zrcadlí stromy, beru další oblázek a jdu si přikouzlit další báječné vzpomínky.

... "Ahoj, bezpohlavní ukrajinská uklízečko. Vyčisti si obočí fénem na prsa, to tvoje zpívání se už nedá jíst!!"

"No nazdar, to jsme dlouho nezalejvaly. Pamatuji si, že padaly dost vostrý hlášky. Kdy si založíme tu besedu o kotnících se špeky?"

"Nososuchá šlapajzno, právě sedím v práci, když si ostatní hrabou v polštáři hlavu. To víš, to jsme byly ještě zralý a šťavnatý kóči. Ale slova nám z huby padají pořád. Jsem pro to, založit klub shnilých a bezpohlavních kotníků!"

"Nosohlubko, teď musím zabořit nos do čistopleného polštáře. Ať ti chodí co nejmíň cizoplochých prostoduchů a čas letí s papouškem o závod." ...

Yen, dánská koruna, se svou dírkou uprostřed, a mince neznámého původu.
Už několik let neplatná kartička, s fotkou o kus mladší holky, s adresou, která tak nějak napůl platí a napůl neplatí.
Stará jízdenka z první opravdu samostatné výpravy přes půl republiky.
Karta, zalaminovaný kus papíru v té velikosti, v jaké karty bývají, se srdcovým áčkem, s nakreslenou kostlivčí dámou. Nikdy nepoužitá v karetní hře, a přesto využitá v postupce.
Když se to nasčítá, je to spousta místa a hodnota žádná, jen návnada pro zloděje.
A přece je v peněžence pořád nosím s sebou, ty připomínky různých drobných krásných chvil.

Jako rodič si uvědomíte, jak je důležité, mít minimálně jedno eso v rukávu. Spoluhráči jsou sice mrňaví, ale vynalézaví, „pokerface“ na ně neplatí. Prokouknou Vaši hru dříve či později. Pokud nevynesete karty rovnou na stůl, vynesou oni ty svoje a přidají pár žolíků ve formě roztomilosti, fňukání nebo srdcervoucího pláče. Je to na Vás. Přebít pátým esem, ale ani tak nemáte jistotu výhry. Sice neumí do pěti počítat, ale spočítají Vám vždy všechno.
Úspěšný rodič nosí vždy v rukávu králíka, nejméně pět es a doporučuji dostatečný počet žolíků. Ať už jde o převlékání, jídelní návyky, nebo o chvíli ticha doma.

Bulánci poskakovali po polštářcích mlhoviny.
Hráli si na koníčky v louce plné pampelišek, na velbloudy jdoucí Saharou.
Stavěli sněhuláky z mlhovinových obláčků a koulovali se mlhovinovými koulemi.
"Ty máš ale krásný svět." volali na mě, když jsem usedala mezi ně.
"Ale řekni nám. Kdo je to s tebou?"
Ohlédla jsem se zpět.
Na polštáři v mé posteli vedle mne ležel náš kocourek. Malý černý Zachi - Zachary Quinto Spock, jak zní celé jeho jméno.
Od chvíle, kdy jsem se vrátila z nemocnice lehával každou noc vedle mne a vrněl, kdykoliv jsem se pohnula.
Můj malý strážce.
Tehdy jsem viděla Bulánky naposledy.

Šestá třída, září (první kontakt) – Hodní, tiší, trochu vyděšení. Vůbec nezlobí.

Šestá třída, listopad – Usměvaví, plní energie, občas hlasití. Používají taháky.

Sedmá třída, říjen – Z loňska si nic nepamatují. Opisují.

Sedmá třída, únor – První návštěva ředitelny. Poprali se.

Osmá třída, listopad – Opět si nic nepamatují. Do ředitelny trefím i poslepu.

Osmá třída, leden – Použili pepřák. Do ředitelny jsem došel poslepu.

Devátá třída, září – Informace se opět vykouřili pryč. Ještě že už jenom rok! Používají taháky, opisují, radí si.

Devátá třída, červen – Konečně konec. Čtyři roky utrpení skončili a příští rok mám zase šesťáky. To bude klid. Oni jsou tak hodní...

„Jako dnešní jazykové rozcvičení se zkuste zamyslet, jaký je rozdíl mezi slovy mazanec a mazanice,“ zahájil vyučující hodinu češtiny.

Zuzka se okamžitě přihlásila: „Mazaný se jmenuje tamhle Petr a Mazaná bude Katka, pokud ten blbeček sebere odvahu a konečně jí pozve na rande.“

„Zmlkni,“ ohradili se ve stejnou chvíli oba jmenovaní, pak se na sebe otočili a jako na povel zrudli.

„Mazanice je souhrnné označení vyšších mastných kyselin,“ snažil se David ukázat, že jako jediný pochopil včerejší hodinu chemie.

Další to zkusila Klára: „Není to nějaké nářečí?“

„Zvedněte se, půjdeme do kuchyně. Ukázka mezipředmětových vztahů se snad obejde bez katastrofy.“

Dá se říci, že jak jsem chytrá, tak na některé věci jsem prostě poleno.
Třeba karty.
Naši nás již v brzkém mládí zapojovali do večerního hraní žolíka.
A zde nastal ten pověstný kámen úrazu.
Tatíček mi, malé pětileté cácorce, podával ne-ná-pa-dně pod stolem chybějící obrázky do postupky.
Takže dnes umím tak trochu prší a již zmíněného žolíka.
Jak mě potěšilo, když mě kamarádka naučila hrát kradeného.
Prostě si berete, dokud něco nemáte v ruce, a pak vykládáte a kombinujete a překládáte, až vám nezbude v ruce nic.
Ovšem, už se mnou hrát nechce.
Poslední Eso je vždy moje a za-ví-rám .

Zírá před sebe jak v transu, oči kmitají, dech zatajený. Chvílemi se vrtí, nedokáže klidně sedět.
Honem, utíkej!
To si snad dělají srandu. Proč tam lezli?
Udělá silný čaj na uklidnění, najde spoustu dobré čokolády a šup se svačinkou zpátky do postele.
Ano! Ale pohni, nebo tě chytí!
Čaj na stolku tiše stydne. Čokoláda zastavila na půl cesty k ústům.
Zvládli to, no hurá.
Čokoláda dokoná svou cestu a utiší pocuchané nervy. Upíjí čaj, zavře knihu, chvíli na ni hledí a dumá. Má tohle zapotřebí? Takhle se nervovat a ukrajovat ze vzácných hodin noci?

Odloží čaj a nalistuje další kapitolu.

Vítej, příteli, a seznam se se mnou. Nebudu tě příliš trápit, nejsem z rodu vyjímečných, ale z rodu prostých, poctivých a čistých. Nechci tě omámit či omráčit, chci se jen seznámit s Tebou a Tvými čivy.
Nestyď se, nech mě vejít a piš.

Tmavě hnědorudá barva s rubínovými odlesky. Čiré. Vůně pryskyřice i karamelu. Drobné bublinky na jazyku. Nasládlost, karamel, pryskyřičná hořkost v ústech. Trocha kávy, jemná hořkost v závěru.
Vše dohromady tvoří ucelený příběh, s každým dalším seznámením srozumitelnější a zdomáčtělejší (existuje to slovo?).

Inu – můžete se seznámit sami. Mé jméno je Konrád Eso, jinak polotmavá jedenáctka z Vratislavic.

Jak jen mohl?
Vím, že je ta otázka zbytečná. Je mi z toho zle, ale nedokážu mu to sdělit. Nedokážu vyjádřit tu bolest, tu potupu… Dusím ji v sobě.
Jak mi to mohl udělat?
Musí přece vidět… každý si toho musí všimnout. To jen on dělá jakoby nic. Tváří se nezaujatě. Ignoruje signály. A ono je to přece tak očividné!
Jak NÁM to mohl udělat?
Kdyby potupil jen mě, tak snad… snad by se ta bolest a trýzeň a nepohoda dala překonat.
Nevydržím.
Jak mohl mě - červenou ponožku navléknout na levou nohu, zatímco na pravé má už nataženou ponožku modrou?

Sežral jsem něco zkaženého. Ale majonézový salát to nebyl. Pravděpodobně ani ruské vejce, americké brambory, francouzská paštika, anglická slanina, polský salám, dokonce ani arabská guma... Ne, tihle za to nemohou.
Spíš jsem měl něco od protivného řidiče autobusu, pak od sarkastického kolegy, následoval neúspěšný projekt, špatné zprávy v novinách a opravdový blbec, telefonicky nabízející zbohatnutí i zhubnutí zároveň - zoufale neodbytný, přestože „hovor je pro zvýšení spokojenosti zákazníků nahráván“.
Nebyl jsem spokojený. Moje nitro tolik šlichty najednou prostě nedokázalo strávit.
Odnesla to chudák nevinná paní na poště.
Kéž bych se jí mohl omluvit a očistit tak svět od jednoho putovního lejna.

Student, dobře si vědom výše dnešní zkouškové úmrtnosti, třesoucími prsty vytahuje otázku.
Ledvinová kolika.
„Tak povídejte.“ Zavrčí examinátor.
Student bledne, potí se a koktá: „Ledvinová kolika je… když pacient málo pije…“ Šeptá tiše.
„Příznaky?“ Zvyšuje hlas.
„No…“
„Takovýho pacienta poznáte už přes dveře do čekárny. Tak jaký jsou příznaky?! Já čekám!“
Student možná něco říká.
Examinátor řve: „Vy si vůbec nedovedete představit, jaký já mám bolesti! Já chci okamžitě k lékaři! Dejte mi okamžitě něco na bolest! Okamžitě!“
Vstoupí vyděšená sekretářka: „Stalo se vám něco, pane profesore?!“
„Jen tu studentovi předvádím ledvinovou koliku, aby ji na příštím termínu už uměl.“