DMD č. 19. pro 19. 4. 2022. Téma: Hlasy z hlubin

„Jestli nás někdo uvidí, bude to hrozný malér,“ šeptla Lydie, když spolu kráčeli šerou a až nepřirozeně tichou školní chodbou.
Neotočil se, měla však pocit, že se usmál. „Nebojte. Nikdo nás neuvidí.“
Teď mluvil pravdu. Ale jak si tím mohl být tak jistý? Neměla s touhle šíleností souhlasit!
„Odkud pocházíte?“ zeptala se nahlas.
„Z Pardubic.“
Zastavila se. „Zase lžete! Není vám dvaatřicet a nejste z Pardubic. Kdo ví, jestli se vůbec jmenujete Daniel Kostelecký.“
Neodpověděl.
„Přišli jsme sem, abychom hráli,“ připomněl. „Vyloudit něžné hlasy z hlubin tohoto ušlechtilého nástroje. Pojďte.“
Usedli bok po boku ke klavíru.
Vzápětí všechno pohltila hudba.

Zadívala se na okamžik oknem ve dveřích do pacientského pokoje. Dva přibuzní se skláněli nad pacientem oděni do zelených empírú. Celé oddělení čekalo, až zemře. Bylo jasné, že jí jako sloužícího lékaře za pár hodin nejspíš vzbudí, že má jít ohledat zemřelého, takže se do postele ještě nehnala.
Stejně ale pípla kartu u dveří a zamířila po schodech do suterénu, kde měla pokoj.
V mínus jedničce se ale zastavila a zírala po ztemnělých schodech dolů do dalšího poschodí, kterého si za poslední dva roky nevšimla. Byla už skoro půlnoc a v celé budově vládlo ticho. Nebo snad právě něco slyšela?

Střežená, zavřená...
"Hezky jsi mě sem vystrčil! Vzhůru ke světlu, ha!?" křičela ke schodišti.
Dvoje dveře zvuky nepustí? Pustí.
Slýchá je. Tam dole, v přízemí, v kuchyni, v hale, v sálech v patře. Ví o nich. Služební. Návštěvy. Společnost. Nájemci. Obchodníci. Dámy.
Smála se, plakala. Vztekala. Slyšela je. Copak ji neslyší!? Měli by!

Slýchala další. Ne z hloubek budovy, z hloubek času.
Vlny oceánu, palmy ve větru. Bratříček. Chůva.
Maminčin zvonivý hlas, smích, který se jen na okrajích trochu trhal.
Hudba večírků, cinkot skleniček. Tropický lijavec.
Žízeň. Obrovská žízeň.
Měla ji pořád. I tady, kde voda snad drží na stěnách.

“Mamí!” zajásala Drabblistka do telefonu. “Jak se máš? Zpátky v civilizaci?”
“Ano, džungle je nádherná, budu vyprávět. Co ty?”
“Emmm… No… Trochu jsem sousedovi rozbila zeď…”
“Prosím?”
“...a přivodila si otřes mozku…”
“Proboha!”
“...a teď jsem na chatě s ním a s jeho kamarády…”
“Cože? Anabelo!”
“...ale jsem v pořádku, slibuju. Opravdu nemusíš mít starost. Taky budu vyprávět. Teď pověz, zvládli jste navštívit ty posvátné stromy?”
“Zvládli,” připustila maminka neochotně změnu tématu. “Je to jako kdyby k člověku promlouvaly z hlubin-”
“Oi! Mami, promiň, promiň… Musím končit,” vyhrkla a rozeběhla se ke svému notebooku.
“Co se zase stalo?”
“Drabblí inspirace!”

Některé věci jsou lehce surreálné.
Když poprvé slyšíte na dopleru tlukot srdce, daleko zběsilejší, než váš vlastní, odkudsi z hloubi svého břicha.
Když vám poprvé ukážou na monitoru něco, co vypadá spíš jako burák, než jako lidské dítě.
A potom, když ještě rozhodně neumí mluvit, ani neví, k čemu má hlasivky, a přesto dokáže ještě uvnitř dělohy projevit *názor*.
Obě moje děti jsou zjevně rebelové a šprýmaři.
Hlavou dolů v posledních týdnech před porodem byly tak polovinu času.
Lvíče to zvládla tak, že jsme se procedurám (kromě vyvolávání) vyhnuly.
Dráče budeme muset zkusit otočit ručně.
Snad tak potom aspoň zůstane.

Do snu se mi vloudí nepříjemný zvuk budíku, nebe je potemnělé. Hlas mé matky mi říká, ať si odpočinu, není se za čím hnát. Zavírám oči, ale hlas mé babičky říká, ať jsem zodpovědná a netrávím čas nesmysly. Hlas její matky mi říká, že jen snaha a vytrvalost vedou k cíli. Hlas její matky se srdečně směje, bez radosti by nebylo života. Jsem tady už tisíc let. Všechny hlasy mých předků se poskládaly do nesourodých melodií, kterými si klestím svůj život. Tolik jich naplnilo svůj úděl, abych mohla naplnit já ten svůj. Břímě je dar. I můj hlas bude slyšen.

Trvalo to polovinu noci, než jim obchodník s hrnci řekl o úkrytu otrokářů v horách.
„V Ollienu je rádi kupují mladé, dokud si je můžou vychovat podle sebe,“ řekl a vyplivl krvavou slinu. Přes zlomený nos trochu huhňal. „Ten váš ale byl výjimka. Nikdy nechytáme v hlavním městě a nebereme je takhle malé. Je to moc práce.“
Esciel ta slova zněla v hlavě, když stála u tmavého vchodu do jeskyně a poslouchala hrubý mužský hlas, jak někde v hloubi hory křičí. Mnula si u toho sedřené klouby na ruce.
„Zůstaň tady,“ vybídl ji Gerián.
„Zbláznil ses?“ odvětila a tasila dýku.

"Milí žáci. Dnes si povíme, jak je důležité sledovat okolí, abychom předcházeli nenadálým ba přímo nezvratným událostem."
prsk, frrk, pche
"Fousku! Nepřevaluj se v lavici a nekrm břicho. Máš dávat pozor. Co uděláš v případě nebezpečí?"
"Éééhmmm. Nó, já jsem velkej, já se nebojím." vytahoval se Fousek.
Celá třída šuměla ututlávaným smíchem, jak to té staré kožešině natřel.
"Takže zítra, zítra budeme mít praktická cvičení. Nezapomeňte. Sraz v sedm u branky!" volala za rozuteklou třídou učitelka.

"Ták. Jsme tu všichni? Nó, Fousek zase poslední. Tak aspoň začneš."

Za kamenem se přikrčila kočka.
Skok!

"Vidíte miláčkové, nedával pozor a je chycený."

Hlasy se zdola ozývaly vlastně nepřetržitě. Byly slyšet hlavně v noci, při měsíčku. Ve dne - a to bylo docela otravné - je přehlušila posádka, která jednoduše neuměla držet hubu. Pan Buttons je měl všechny rád, o to nic. Ale stejně. Kdyby dokázali aspoň chvilku sklapnout, rozuměl by hlasům líp.
Říkaly zajímavé věci.
O pokladech.
Kouzlech.
Mořských pannách.
(Na ty samozřejmě nevěřil. Karl mu dávno vysvětlil, že na mořské panny věří leda blázni, děcka a vožralové. A nic z toho pan Buttons samozřejmě nebyl.)
Když se to tak vezme, byl by pan Buttons úplně nejšťastnějším členem posádky. Kdyby bylo aspoň chvíli ticho.

Co kdybych do těsta na chleba místo vody přidal limonádu?
Samozřejmě vím, že je to blbost. Nejsem hloupý, proboha! Racionálně si vždycky uvědomuju, že to, co mi právě prolétlo hlavou, je kolosální pitomost. Vždyť v jaké realitě je napsat maturitní sloh v morseovce rozumné?!
A přesto se ve mně vždycky ozve ten tichý hlásek. Ten, co šeptá udělej to.
Ano, jistě. Rozum je mnohem hlasitější a silně a dle vší logiky by měl ten hlásek překřičet, aniž by se mu na čele objevila jediná kapka potu.
Ale.
Všechny velké vynálezy vznikly náhodou, ne?
Nedá se nic dělat. Jdu koupit limonádu.

Nemůže se pohnout.
Prudký náraz syrové, surové, pokřivené magie ji srazil na spálenou zem. Vidí její stopu i přes zavřená víčka, zašmodrchané klubko rudých žhavých korálků. Měla by ho rozmotat, ale nemůže se pohnout.
Slyší hlasy mrtvých klasů, žalují svou ztrátu, slyší v hloubce pod sebou promlouvat zem, ten hlas rezonuje jako zvon. Mluví o ohni a ona cítí, jak hoří, v návalu hrůzy zdvihne hlavu, čeká, že uvidí vlastní škvařící maso, jak se odlupuje od žhnoucích kostí, ale je celá, neporušená, jen se nemůže pohnout.
Jediná slza skane spod zavřených víček.
Dopadne na poskvrněné žitné pole a slabě zasyčí.

Miloval moře odmala, za každého počasí. Jednou ho ta láska, pravda, málem stála život, a potom už se trochu bál plavby. Ale stále ho těšilo pohlížet na nekonečnou modrou hladinu a naslouchat hudbě vln.
Námořníci říkali, že někdy je slyšet i slabá ozvěna zpívajících hlasů odkudsi z hloubi oceánu. Prý jsou to mořské panny. Z nich však měli všichni hrůzu. Prý vždycky přivolávají bouři.
Přál si ty hlasy zaslechnout také, ale nedařilo se mu to. Navzdory všem neblahým zvěstem by rád nějakou mořskou pannu spatřil. I když... tohle přání poněkud zesláblo poté, co potkal poprvé na pobřeží svou krásnou princeznu.

Rád chodím na to místo a naslouchám hlasům z hlubin.
Je tam shromážděné nesmírné bohatství. Stačí se jen posadit a nechat znít hlas věků.
"Byl jsem jí věrným společníkem, nikdy jsem ji nezklamal, ale pak mě odvrhla!"
"Dělala jsem, co byla moje povinnost. Pracovala jsem, teď odpočívám."
"Uuuu, partyyy... cože?"
"Tady se nikdo nic nedozví, jsem v bezpečí."
"Hej, já sem nepatřím, tohle je omyl, jenom drobná neopatrnost-"
"Když natočíme nejdelší..."
"Nevyhnutelné zostřování třídních rozporů, jak píše Marx. I v národně osvobozeneckých..."
"Porušením této nálepky se vzdáváte..."
Rád chodím na to místo, smetiště mu říkají, a naslouchám hlasům z hlubin.

Kdysi si slibovala, že v ní pragmatismus nikdy nepřebije snílkovství. Že se vždycky dokáže položit na louce a zakoukat na hvězdy a mraky, nadechnout se večerního vánku. Že zůstane dokonale sama sebou, věčná tulačka hor a strání.
S přibývajícími léty a povinnostmi se přivalila vlna všedních dnů a rutina zvalchovala sny a zatlačila je někam daleko dozadu, do nejzazšího kouta. Plíživě nastoupila únava, vyčerpání, rezignace.
Občas ho ještě zaslechne, ten hlas někde hluboko, hlas snílkovství po tátovi ubitý máminým pragmatismem.
A někdy, vzácně, si zase lehne a dívá se na hvězdy a ví, že se ho musí naučit zase vnímat.

"Nejdeme skrz černou díru," řekl Daniel von Drak mírně naštvaně, zatímco Vraspír se pochechtával, jakoby se ho Jaroslavova narážka ani nedotkla.
"Pohyb je možný pouze okrajem černé díry, a ani tehdy není bez obtíží. V černé díře nefungují zákony času, což zjistili už dávně budoucí stavitelé tunelů," pokračoval biolog.
"Dávně budoucí? Tunely nejsou odjakživa?" podivil se Jaroslav.
"Jsou," odpověděl na jeho námitku Vraspír. "Jenomže stavitelé tunelů pocházeli z dosti daleké budoucnosti. Někteří jim proto přezdívají Hlasy z mělčin času."
Jaroslav vytřeštil oči. "Mělčin?! To jakože z budoucnosti?!"
"Tak jest," přisvědčil Daniel.
"Dočkáš se i těch z hlubin," slíbil Vrapír temně.