DMD č. 22. pro 22. 4. 2022. Téma: Jako fénix z popela

Severus nespal. Léta praxe v předstírání čehokoliv od oddanosti k nenávisti, od klidu ke vzteku, od zdvořilého zaujetí po absolutní nevědomost, mu umožnila klidně ležet a pravidelně dýchat, i když se ho Potter začal dotýkat.

Musel si přiznat, že ten dotyk byl bezpochyby příjemný. Bylo to už tak dlouho, co ho někdo pohladil. Co k němu byl někdo milý, aniž by za to něco chtěl. A Potter nic nechce, jinak by nečekal, až budu spát, pomyslel si překvapeně.

Severusovo srdce poskočilo. Dávno si zakázal znovu někomu věřit, mít někoho rád, a najednou se díky jednomu pohlazení všechny ty pocity vrátily.

Když opět otevřel oči, stál (ale pořád sedím, to poznám!) ve výtahu, za zády ramenatého muže.
„Kam jedeme?“ vyhrkl.
„Nahoru,“ poznal hlas svého otce ještě dříve, než ten se otočil, „zase tě tahám z bryndy, synu! Prolomovat se do cizích profilů?! A ještě šéfové… Nemístná zvědavost zahubila kdekterého osla, Viléme, kdo moc šťourá, vyškrábe si oči. Slepá důvěra je základem vidoucího žití, pochybami akorát otravuješ mysl. Ale pomůžu, nejsem krkavčí otec, jen mi musíš všechno přiznat…“
„Chyba v matrixu, pitomci,“ dí podrážděně Vilém, „táta byl zpopelněn před deseti lety!“
„Ale podobu jsme chytli dobře, ne?“ zachrčí mu ve VR helmě.

"Produkce skončila," řekl Vraspír drsně. "Jde se dál. Ke kořenům Země je to ještě kus cesty."
Jaroslav se zamračil. "Kdy se dostaneme z černé díry?" zajímal se.
"Brzy," odpověděl Daniel. "Naštěstí i na správném místě. Tentokrát se tunel nepohnul."
"Ono se to hýbe?!" divil se Jaroslav trochu naštvaně.
"Hýbe," odpověděl Vraspír. "Tady nefunguje čas. Dodnes je záhadou, jako mohl vzniknout hmotně stabilní časový tunel skrz okraj černé díry. Tunel skrz střed se však zřejmě zhroutil."
"Existuje takzvaná teorie Fénixe," doplnil ho Daniel. "Ta tvrdí, že čas se znovu rodí v okamžiku, kdy v černé díře zemře. Ven však proniknout nedokáže."

Jezte zdravěji. Dopřejte si zeleninu pětkrát denně.
Omezte cukr.
Cvičte.
Dopřejte si čas pro sebe.
SPĚTE O HODINU DÉLE A BUDETE SE CÍTIT JAKO ZNOVUZROZENÍ!

Jak ráda bych spala. Co o hodinu! Klidně o dvě déle! Nebo půl dne.
Čas pro sebe? Počítá se pět minut ve sprše za doprovodu vytrvalého řevu kojence z vedlejší místnosti? Cvičení? Běh za batoletem na odrážedle a sprint za kojencem na útěku hodlám povýšit na olympijskou disciplínu. Deset tisíc kroků žádná míra. Jenom po bytě nachodím tři. Večer odpadám s kojencem. Jen ten pocit znovuzrození se ráno ještě nedostavil. Takže na čokoládu mi nesahejte!

"Andulčata, víte, jak jste se narodila?" zeptala se Pepinka.
"Jo, já vím!" hlásil se Karlík.
"No to jsme se vyklubala z vajíček, jako Fénix ze svého popela."
"Ano, narodili jste se svépomocí."
"Ale Karlíku, ty vajíčka Pepinka a Kiki snesly," namítla Bonnie.
"Bonnie, my jsme vajíčka snesly a vy jste se sami bez naší pomoci vyklubali," pípla Pepinka.
"A kdo to byl ten Fénix?" zeptal se Monclík.
"To byl bájný pták, co se dokázal narodit ze svého popela, a příště poslouchej!" napomenul ho Pepíček.
"A proč se nemůžeme taky narodit ze svého popela?"
"Protože nejste bájní ptáci," uzavřela debatu maminka.

„Víš, proč tě tolik miluju?“ Začla do sluchátka naši kódovou větou.
Potřebuju alibi.
A má skvělá žačka mi je teď nadiktuje.
Zpropadený bakchantky.
„… že jsi včera u mně vydržel bez keců celou sérii Downtown Abbey.“
„Stálo to za to, zlato, v noci jsi mě zřídila, že se budu celý dnešek sbírat.“
Věděl jsem, že se teď Granuaile červená.
Vlastně jsem nelhal. Skutečně jsem měl po akci s bakchantkami, hm, dámskou návštěvu. A ta mě zřídila násobně víc. Když si vás vybere Morrígan… řekněme, že jen své nesmrtelnosti vděčím za to, že po nocích s ní je „na umření“ jenom alegorie.

Leží na zemi a úpí.
Neposadí se, natož že by vstal.
Hlava jako střep.
Potí se jak prase na rožni.
Z ruky se snaží sklepat zvratky.
Páchne močí, kdoví jestli jen vlastní.
Nesrozumitelně mumlá, občas něco vykřikne, ale kouzla to nejsou (naštěstí).
Dveře se otevírají, profesorka Magdura Soniever obrací oči v sloup.
"Profesore, už zase?! Za pět minut přednášíte!"
Cosi vyloví z taštice a píchne tím humusáka na podlaze kabinetu.
Neg-Eth zabírá během pár minut.
Profesor Grebthagillaz se opatrně zvedá a koulí očima: "Ehrmllgwuiaazhops!".
"Převléct se nestihnete, tak to tu, a sebe alespoň pořádně vycleanujte*," zabouchla dveře a jde pryč.

Pták bije křídly o stěny vývěvy v zoufalé snaze uniknout z jejího sevření.
„Hrůza!“ odvrátí se dcerka. Pláče na rameni otce.
Skleněný zvon právě odzvonil umíráček bezvládnému tělu.
„Podívej, není tam vzduch,“ otcovo gesto směřuje k důkazu.
„Vzlétne jako fénix z popela?“ táže se mladší dívenka.
„Ne,“ odpovídá smutek v jejích očích.
Muž se zaujetím sleduje skleněnou klec.
„Jak se může dívat?“ obviňuje ho manželčin pohled plný lítosti.
„Měl jsem pravdu. Vidíte?“ Experimentátor zrudl vzrušením.
Chlapec se zvědavě natahuje dopředu, aby lépe viděl.
Stařec sklopil hlavu. „Až umřu, málokomu se sevře srdce stejně tak jako tady nad koncem nebohého opeřence.

Džungle mizela před očima. Odstraněné šlahouny lián odkrývaly obrovské kamenné bloky. Prales ustupoval pod stovkami rukou a odhaloval chodníky a ulice, chrámy a domy.

Jako by se postupně čistily jeho plíce, starodávné, zapomenuté město začalo dýchat, a s prvním nasátím života se mu rozbušilo nehybné srdce a staletími slepené oči procitly. Osídlení vstalo z mrtvých jako nějaká egyptská mumie.

Každé uklizené schodiště vedlo archeology a jejich pomocníky schod po schodu do záhuby. Probuzená Nemesis je trpělivě pozorovala. A když její dávno zapomenutá nenávist byla rozpomenuta, tak otevřela svůj chřtán lačný krve a smrti.

Tehdy se začali ztrácet lidé neznámo kam.

Uprostřed noci se Kyra plahočila vzhůru po chrámových schodech s vakem na zádech. Pod střechou chrámu se mihotalo slabé, načervenalé světlo. Přišlo jí divné, že si ho nikdo jiný nevšiml, ale lidé bývají slepí i k zázrakům.

Došla k oltáři a rozložila všechnu myrhu a kadidlo. Světlo pod stropem chrámu zaplálo jasněji. Vše se odehrálo v jediné chvíli. Nejdřív zaslechla ten kouzelný zpěv, fénix sletěl nad oltář, a jakmile se ho dotkl, všechno včetně Kyry pohltila vlna oslepujícího plamene. Když světlo pohaslo, Kyra rozepjala svá zlatočervená křídla, a ze spáleného zámotku vzlétla k obloze.

Za pět set let se vrátí...

Dlouho si zahrávali. S její myslí, s jejími city. Obětovala se pro ně a za ty dlouhé měsíce se nikdo nepřišel pomodlit k jejímu vlhkému hrobu. Její domnělá rodina, blízcí přátelé, nikdo. Zjistili by totiž, že není mrtvá. Pochopila, že jim na ní nezáleží, dokonce ani Scottovi, její velké lásce, ani Loganovi, drsňákovi s drápy.

Přežít tak silnou vlnu vyžadovalo víc než jednu mysl. Naštěstí tu byla Phoenix, temná část Jean Greyové. To ona ji tehdy nenechala zemřít.

Znovuzrodila se, jako fénix vstávající z popela. Teď všichni poznají tu nezkrotnou sílu. Pomstí se každému, kdo jí ublížil. Nebude mít slitování!

„Dej sem ten lektvar!“ Xéniin hlas zavibruje panikou.
Eva přiskočí. Navzdory jeho malátnému odporu společně Evžena donutí lék vypít.
Nejdřív se ozve bolest. Pak se zbystří smysly. Krev se rozproudí. Do ochablých svalů se nakrátko vrátí síla.
„Tak dobře, teď už je to asi jedno.“ Evžen se s letmým pousmáním zvedne. Okamžitě se vrátí k věci: „Jedině zkusit pavučinu přelstít. Kdybychom ji přesvědčili, že vy jste Vaněk...“
Aleš nechápavě vyvalí oči.
Martin však rozumí.
„Máš pravdu. Ale musel bych mít jeho esenci.“ Obrátí se naléhavě na Aleše: „Nenechala si nějakou památku? Vlasy? Amulet?“
„Netuším,“ zasténá Aleš. „Všechno letělo na skládku.“

Pocházím z nitra planety. Jsem příliš družný na to, abych putoval sám. Beru s sebou svého přítele a vykvétáme jako pestrobarevné kamenné květy. Křišťál, ametyst, záhněda, citrín, růženín, opál...
Jindy vycházíme spolu za rachotu sopečné erupce. Vyhrneme se ven jako magma, vzneseme se do vzduchu jako popel, tiše zasněžíme krajinu. Jednou se vrátíme zpátky do země a budeme vzpomínat na naše velkolepé putování, ale nejdříve musíme pomoci živým tvorům růst.
Zpevňujeme stvoly přesliček, žahavé chloupky kopřiv, schránky rozsivek, zuby, chrupavky a kosti.
Potom, možná až za dlouho, se přeměníme a budeme sloužit jinak. Jako úrodná hlína.
Jsme křemík a kyslík.

Zima toho roku přišla dost brzy. Sníh tlustou peřinou zakryl louky i pole, obalil stromy, že vypadaly jako z cukrové vaty a z cesty do města udělal dobrodružný a náročný výlet. Pak, neobvykle brzy, začal vát teplý vítr, sníh mizel jak mávnutím kouzelným proutkem a nakonec za sebou nechal jen holou zemi, uschlé louky a stromy podobné opelichaným košťatům. Tráva šustila a poletovala ve větru. Větývky se snadno lámaly a ukazovaly suché a mrtvé vnitřky. Nad tichou krajinou poletovali stejně tiše ptáci.
A pak... snad přes noc... na větvích sotva stopa zelené, v trávě sem tam bílo, žluto. Každoroční magie.

V sirotčinci tvořily dny v týdnu nekonečný šedivý mrak. Všechny navlas stejné pomalu ale jistě zabíjely dětské duše. Domov pro ty, které nikdo nechtěl, byl bez barev, plný špíny a nadávek.
Anne utíkala do fantazie za princeznou Kordélií. Jenomže ani tam se nedalo schovávat věčně. Posměšky a rány ničily princeznu spolu s Anninými sny.
Útéchu našla ve chvíli nejtěžší. Když se z vychovatelka snažila vytlouct poslední zbytky svobodné vůle a pak ji v noci uložila držet komín knih, netušila, že tím Anne zachraňuje. Dívka celé noci hltala příběhy a ukládala je do paměti.
Díky knihám znovu uvěřila, že má naději.