Aldorma

Několik hodin poté, co do bran obnoveného Maurentu přijel poslední povoz s věcmi, se Ryko vytratil s pohárem vína a posadil se k malému zelenému kopečku pod hradbami. Pozvedl pohár a začal mluvit k hrobu:
“Tak jsme tu zpátky, Same a přivezli jsme s sebou i dceru. Taky jsme nečekali, že se vrátíme. Dlouho se nám sem ani moc nechtělo, oba si pamatujeme, že tady jsi umřel. Ale víš co? Nás se jen tak nezbavíš. Sofie se ti bude líbit, myslím, že z ní vyroste správná holka. Brzo ti ji přijdu představit. Jsem rád že jsme a zase budeme spolu.”

„Já myslela, že chceš kočku, ne tohle,“ řekla Irena při pohledu na kotě, které Ryko přinesl ze vsi.
„To je kočka. Kocourek.“ Ryko jí strčil do náruče mourovaté usmolené cosi.
„Jsi si jistý?“
Mělo to dlouhé uši, připomínající spíš zajíce, křivé nožičky a chundelatý kožich, místy tak slepený, že se zdálo, že mu raší alespoň čtyři další končetiny.
Pak ale z té změti chlupů vykoukly dvě zelené oči a zadívaly se na Irenu.
„Dobře,“ povzdechla si. „Vyhrál jsi. Tenhle patvar velikosti obyčejného ušatého králíka je náš.“
Nikoho, kdo Ryka a Irenu Nimanovy znal, později nepřekvapilo, že mají kočku jménem PaVOUK.

Letos Irena doprovázela Ryka na každoroční návštěvu Tristu. Protože z města byla oficiálně vypovězená, čekala v hostinci před hradbami a zabíjela čas návštěvami trhu.
Robin si nedávno vzal do hlavy, že chce cestovat. Irena mu slíbila sehnat průvodce, ale zatím na nikoho vhodného nenarazila. Přemýšlela o tom, když na tržišti koutkem oka zahlédla známou postavu.
Před třiceti lety koutkem oka na podobném tržišti na okraji jiného města zahlédla mladého žoldáka s postavou, jaká musela být darem draků samotných. Spřátelili se a věděla, že sjezdil všechny kouty známého světa. Muselo to být znamení, že se s ním znovu setkala.
„Ahoj, Brette.“

Dveře se otevřely a k Rykovi dolehlo zakvílení větru. Zvedl se, opřel se o hůl a dopajdal do předsíně. Irena si tam právě sundávala klobouk.
„Máš to?“
Zvedla kožený vak. Do vesnice to nebylo daleko, ale celý den zuřila bouře a vichřice, jakou hned tak nepamatovali. A samozřejmě že přesně takový den si jejich děti vybraly, aby onemocněly. Protože Rykovo staré zranění vždycky ve vlhkém počasí zlobilo nejvíc, vydala se do vsi Irena.
„Na žaludeční křeče mi bylinkářka dala jen pelyněk, ten jediný jí nezplesnivěl. A vrbovou kůru proti horečce. Jen co ten liják poleví, přijde se na ně podívat.“

“Dobře!”
Děvčátko vykrylo další ránu.
“Dobře!”
Učitel sklonil meč a přešel k pouzdru položenému u stěny. Vytáhl z něj dlouhý, mírně zahnutý nůž, palcem zkusil ostrost čepele a podal jí ho.
“Odteď budeme cvičit s tímhle. Tohle už je opravdová zbraň, takže se k ní tak chovej. Zacházej s ní jako se smrtí.”
Irena nedočkavě přikyvovala. O další krok se příblížila chvíle, kdy konečně splní svůj díl dohody s otcem. Jakmile se bude umět ubránit sama, otec s ní přestane na každou průzkumnou výpravu posílat strážné. Konečně se bude moct vydat do světa a spoléhat se jen sama na sebe.

„Tak dětinské chování bych nečekala ani od vás. Kdo to byl?“
Elisa Nimanová prohlížela tři tváře před sebou a hledala sebemenší náznak viny.
„Někdo z vás tří natřel Lamanovo sedlo sazemi. Laman pak jel pomáhat otci s výběrem daní. Kdo to udělal?“
Ryko, Samuel a Camilla nehnuli ani brvou a mlčeli jako hrob.
„Jak myslíte. Je mi jedno, že už jste skoro dospělí. Pokud se nikdo z vás nechce přiznat, budete ode dneška celý týden umývat v hradní kuchyni nádobí. Všichni tři.“
Svorně pokrčili rameny. Stejně se toho žertíku účastnili všichni, takže i kdyby se přiznali, vyšlo by to nastejno.

Ryko si nabral lžíci směsi masa a zeleniny, vložil ji do úst a jen čest ho donutila ji polknout. Irena se na židli proti němu vesele zubila.
“Já ti říkala, že tezarijská omáčka pálí.”
Rykovi se oči zalévaly slzami a naráz vypil sklenici vody. Nepomohlo to.
Většina tristenolského dvora byla buď na královské svatbě v Aldormě nebo na svých panstvích. V hlavním městě byl klid, jaký Ryko dlouho nezažil, a on mohl trávit čas s nejzajímavější ženou, kterou znal. Mohl si dovolit zapomenout na starosti regenta a kochat se jiskřičkami v Ireniných očích. Přál si, aby ty dny nikdy neskončily.

„Proč jsi si tak jistý, že je to syn?“ zeptala se Viola.
Ryko se nervózně pousmál. Jeho žena začala rodit před několika hodinami a každým okamžikem mělo na svět přijít jeho dítě. Paní domu Viola Antares doteď pomáhala porodní bábě, než si na chvíli odskočila do předpokoje pro sklenici vody.
„Nimanové umějí jen kluky. Bratr, otec, dědeček, pradědeček, prapradědeček, všichni měli jen syny,“ odpověděl Ryko.
Viola už se chystala odpovědět, když z ložnice zavolala porodní bába. O půl hodiny později se ozval dětský pláč a vzápětí se vynořila rozzářená Viola.
„Ty musíš mít vždycky něco jinak, že? Je to holčička.“