Pohádky

Pohybovala se v cechu, který měl velmi specifický architektonický vkus a požadavky. Reprezentativní obydlí bylo nedílnou součástí její profese. Vzdělání měla sice různorodé, ale design k němu bohužel nepatřil a tak se pohybovala v ose pokus-omyl, omyl, omyl. Osud tomu chtěl, že se ocitla ve stavu permanentní rekonstrukce. Zrovna, když se přiblížila ke svému ideálu, vše dokonale symetrické, lahodící, vkusné a decentní, nechala v noci rozsvíceno a zase se k ní natáhla nějaká zpitomělá mládež a pustila se jí do střechy. A k tomu ta stará, trapná výmluva, „To jen větříček.“ Je nejvyšší čas nastudovat statiku muří nohy. Sakra práce!

Vladanova patronka byla považovaná spíš za málomluvnou, ale teď ho zasypávala otázkami:
„Opravdu chceš jít sám proti Zlému čaroději? Je to ten typ, který si to velké Z skutečně zaslouží.“
„Nechceš si sehnat skupinu dobrodruhů? Slyšela jsem, že tohle je v podobných situacích běžný postup.“
„Nezkoušel jsi nějaké hospody? Tam se většinou srocují.“
Nakonec si jeho patronka povzdechla. „Dobře, dám ti moc, která tě ochrání před zákeřnými kouzly, ale po tu dobu budu muset tvůj život zaklít do světla, které nesmíš nechat zhasnout. Jinak zemřeš.“
Vladan kývl a odevzdaně se rozhlédl po jeskyni plné svící.
Morana mu podala kapesní svítilnu.

„Co tady dělají ti pánové s tím divným vercajkem?“ zeptal se Kejchal. „Vyměřujou,“ odpověděl smutně Prófa. „Má tu vést královská cyklostezka. Přes naši zahrádku. Domeček se zbourá. Takhle mi to ti pánové vysvětlili.“

„Znamená to, že se budeme muset vystěhovat?“ zeptal se Šmudla. „Vždyť ani nemáme kam.“
„Ve městě je pro nás byt, v paneláku. Bez výtahu. Vysoké schody, do práce daleko. Asi se z nás stanou bezdomovci.“

„Nic nebude,“ rozčílil se Rejpal. „My se nedáme. Podkopeme cyklostezku tak, aby se propadávala. Pořád, neřád.“

Tak se také stalo. Vzhledem k přetrvávajícím potížím s propadajícím se podložím byla trasa cyklostezky změněna.

Za devatero horami a devatero znečištěnými řekami je malá vesnice, ve které žije přesně sto obyvatel.
Bydlí tam jedenáct více či méně podvyživených Jeníčků a Mařenek. Naopak s nadváhou či obezitou se potýká asi třicet jedna Otesánků.
Dvanáct obyvatel právě přerostlé trní zavřelo do karantény jako kdysi Šípkovou Růženku. Většina z nich je na tom ale i tak lépe než deset Marušek, ty totiž žijí na hranici absolutní chudoby.
Hodně dospělých umí kouzlit, ale pětina z nich neumí číst ani psát. Občas se ptají, proč je život v jejich vesnici tak nespravedlivý.
Vůbec netuší, že jejich vesnicí je celý svět.

Jó dřív, to bývaly časy, ale dneska, to máte ode zdi ke zdi, jedná má anorexii, druhá se živí ve fastfoodu, jedna cvičí od rána do večera, druhá se nehne jak je den dlouhý, umělý vlasy, řasy, nehty...Dobře živenou, přirozenou, se svaly tak akorát, aby jeden pohledal. Ona to není jen otázka estetiky, samozřejmě je důležité, jestli strava lahodí oku, jestli pěkně voní, ale ta výživnost, ta je taky dost podstatná. Jistě, máme svoje návyky, je to otázka profesní cti, ale ať na to koukám, jak chci, mám mnohem větší chuť na nějakého dobře rostlého chasníka než na princeznu.

Noc je jasná. Měsíc se potměšile uculuje. Muž seskočí do zahrady a uvědomí si, že noc je taky až moc klidná. Srdce mu bije tak, že to musí být slyšet široko daleko.
„Předtím to vyšlo,“ říká si. „Vždycky to vyšlo. Proč by to dnes mělo být jiné?“
Ale tep se mu nijak nezklidní.
Prochází mezi záhony. Občas zavadí o ježaté listí nebo o trny. V tu chvíli má pocit, že ho rostliny zkoušejí chytit. Přidá do kroku.
Jeho žena to jídlo potřebuje.
Už se dostal do té části zahrady, která vypadá téměř obyčejně.
Vydechne a sehne se pro hlávku lociky.

„Slavným heslem Škodit lidem zahajuji naši schůzi,“ ozvalo se z křesla. „Teď se račte chlubit, jakou lotrovinu jste komu vyvedli. Začne třeba piškuntál Bimbo.“

„Mě se povedlo udělat Pepíkovi Hrouzů do úkolu z pravopisu kaňky, takže dostal pětku,“ pochlubil se jmenovaný. „Byl tak krásně smutný.“

„To nic není,“ začal se vytahovat Trmisko. „Já jsem v noci v pekařství na náměstí zakryl komín taškami. Pekárna byla plná kouře, nepeklo se a ráno nebyly rohlíky, housky ani chleba. Těch nadávek, co jsem slyšel od lidi, když si nemohli ráno koupit čerstvé pečivo, radost poslouchat.“

„Prostě jste báječní škodiči,“ pochválil je Nejvyšší Piškuntál.

Bor yttrium lanthan / neon bor yttrium lanthan / lanthan bor kyslík radium 20 kyslík 18 //
Vanad / tellur / lanthan bor kyslík radium 20 kyslík 18 jód / selen / skandium vodík yttrium 12 15 vanad hliník kyslík / draslík / polonium vodík 18 kyslík 13 5.
Neon draslík 4 kyslík / selen / uhlík vodík yttrium síra tantal 12 / sodík lithium titan / vanad kyslík dysprosium / 4 kyslík / draslík yttrium selen lithium dusík yttrium //
Kyslík síra 12 kyslík vanad jód neon / tellur 20 kyslík / 26 americium 5 26 jód lanthan / vanad jód lanthan / kyslík uhlík vodík radium dusík draslík yttrium neon //
Síra lanthan vanad 1 // Síra lanthan vanad 1 ///

„Radíte mi špatně, kancléři,“ rozčilil se král Filip. „Máte se starat o královskou pokladnu, ve které není ani groš. Vy jste mi vnucoval, investujte do tohohle fondu, koupíme tyhle akcie, budou zisky. Výsledek? Nemáme nic.“

„Promiňte, Vaše Veličenstvo,“ bránil se oslovený. „Něco máme, a dost velkého. Míním dluhy, které je nutno brzy splatit. Mám řešení, jak získat dostatek financí na jejich zaplacení a zbyde i na státní kasu. Vypíšeme daň z pozemků, čím větší pozemek, tím větší daň. Majetek krále bude z daňové povinnosti vyjmut.“

Návrh byl králem schválen. Nejvíce zaplatil kancléř, jehož pozemky byly v království nejrozsáhlejší. Inu, smůla.

"V lese bydlí stařena, ta tě vezme do učení. Tady už se neukazuj," řekla jí macecha a zabouchla dveře.

Ploužila se lesem, dokud úzká cestička nezmizela v mechu. Až za potokem stál dům na kůlu, plot ověšený kostmi.
Po zaklepání vešla dovnitř. Stařena zrovna přikládala do velké pece a černá kočka na jejích zádech zasyčela.

"Copak děláš u staré Jagy, děvenko? V lese ses ztratila?"

Všechno jí rychle vypověděla - o tom, jak po otcově smrti musela z domu a kam jí macecha poslala.
Baba Jaga se ušklíbla. "Do učení tě vezmu, dítě. Ale budeme muset zapracovat na té tvé naivitě."

„Ta potvora zase utekla!“ zlobila se stařenka. „To to nemůžeš dědku ohlídat?“
„Copak jsem pes?“ Mužovy tlusté brýle vykoukly zpoza novin.
„Snad jsem to dělala kvůli tobě, tak by ses mohl taky snažit. To už je dnes po desáté!“
Dědeček složil noviny, pracně vstal a přešel k oknu. Rozhlédl se po zahradě a zkoušel zaostřit i do lesa.
„Jak ho mám v té mlze najít?“
„Vyměň si brýle.“
Muž to ale nestihl, neboť se do místnosti vbelhala kmotra liška. Odfukovala, sotva pletla nohama.
„Prosím vás,“ zasípala. „Přestaňte mi do lesa posílat ty koblížky. Mně už je fakt blbě.“
A vrhla

Projevit dobrou vůli a vrátit se ke svému hloupému majiteli? Pchá! Ať si trhne! Drzoun.

Víte, že mi říká „Koberče“?! Ani si nevšiml, že nejsem žádný „Hej, počkej, hadr“, ale Koberčice! Když mě zasvinil, musela jsem čekat týdny, než mě laskavě vyčistil.
A to mě utkala jeho vlastní matka.
Co ta mi navyprávěla! Tolik stížností na ženské útrapy. Muži jsou z principu hovada! Už ani draka neskolí, aby u toho nechcípli. Ženská aby převzala živnost. Její syn a drakobijce?! Haha.

Příjemná změna, být nesena. To je furt leť tam, šup. Tůdle. Možná je to balvan, ale poprvé jsem potkala gentlemana.

„Já chci takýýý!“ protestoval klouček. Jeho třináctiletá sestra s copem rozcuchaným větrem zakoulela očima. Přitom se jí v nich zlověstně zablesklo a její matka i babička si od toho hodně slibovaly.
„Zlatíčko,“ konejšila pachole matka. „Ty budeš jezdit na koni s hřívou až pod kolena a kosit saně.“
„Nééé!“
„To jako srážet hlavy drakům,“ vysvětlila matka.
„Nechcííí! Já – škyt – já chci… Baba!“
Pachole se vzápětí vrhlo do památečního hmoždíře a vzlétlo nad chalupu.
Babička poklepala kostlivou nohou o zápraží. „Mno, jestli spadne a dost nešťastně se narazí, tak ho k tomu ženskému údělu budem moct přibrat.“
„Jagááá!“ hulákal nadšeně klučina.

Král od rána slzel a alergie v tom hrála jen menší roli.
Královský kuchař se po požadavku na rybu zabarikádoval v kuchyni.
Kocour se snaživě tulil ke svatebčanům, kteří se dojímali nad tou mazlivou kočičkou. Ve skutečnosti se (úspěšně) snažil je zachlupatit.
Družička se rozhodla vyléčit královu alergii.
„Mrk smrk! Mrk smrk! Skrz krk frk!“ máchala vonnou tyčinkou.
Buď zabralo to, nebo šok z pohledu na hopsající ježibabu v nadýchaném růžovém tylu. Králi se ulevilo.

A tak v poledne s těžkým srdcem šťastně provdal svou jedinou, všemi milovanou chůvu za dvorního felčara.
Ze zvonění v uších se staly svatební zvony.

V království vládl moudrý a spravedlivý král. Pod jeho vládou se dařilo a země vzkvétala, a to i přes různé katastrofy, které ji vždycky jednou za čas postihly. Lidé byli nadšeni a svému králi vděční, že se o ně tak stará. Vždyť nikdy netušili, kdy další pohroma přijde, a že přišla pokaždé, když se jim dařilo nejlépe.

Na zámku král pozoroval a poslouchal zprávy, jak se věci mají. A když byli lidé někde až moc spokojení, až moc šťastní, seslala se na tu část země pohroma. Vždyť nejlepší poddaní jsou ti, kteří v sobě mají trochu strachu, jsou králi zavázaní.