Moje články

"Dušín to nedá," oznámil Pošuk Moody a práskly za ním dveře.
Příjemně vytopeným srubem to zašumělo.
"Ani takový kalibr?"
"Poslal neschopenku. Falšovaná," zavrčel Moody.
"K tomu by se Mirek nikdy nesnížil!" vzkřikl Jindra Hojer.
"Ty kušuj, nebo tě tam pošleme znovu," usadil ho Moody. Jindra naprázdno polkl.
"Co tadyhle mladej Potter? Nebo Vinnetou?"
"Shodli jsme se," připomněla Grangerová, "že to musí být někdo, koho tam neznají..."

Ráno dorazila do Perníkové chaloupky depeše:
Nikoho k vam znovu neposleme, stop. Kaslete na terapii pozitivnim vzorem, je to hovadina, stop. Kladna postava mezi samyma zaporakama, to je horsi jak mrkev v zime, stop.

„Jo... když třeba takhle jdete a před vámi se otevře nekonečnej obzor. Za vámi hoří město všemi těmi nočními světly, nad vámi vítr žene voňavý jarní mračna a zpívá a pod nohama cítíte trávu jak měkkou peřinku. Když víte, že ten obzor je jenom váš a že chcete z každý neznámý udělat důvěrně známou, poznat každou horu, každej kout...“
Na okamžik jí tváří probleskl zasněný, nepřítomný výraz. Pak se usmála.
„To je pak vnitřní proměna jak blázen, věřte mi.“

Nastalé ticho postupně přerostlo v trapné. Pak se zpoza stolku ozvalo:
„A nechtěla byste to zkusit raději na Škvoreckého akademii, slečno?“

Tato práce vaši fyzickou, psychickou, nervovou a jinou odolnost neprověří, nýbrž zdecimuje. Udělá z vás chodící zombii závislou na alkoholu, která po večerech sedí a hystericky se pochechtává do lahve vodky, a na tvrdé drogy se nedáte jen proto, že s tímhle platem máte problém kupovat i dvouvrstvý toaleťák. Jste-li šílenec se sebevražednými sklony či mimořádně odolný sibiřský Rus, hledáme právě vás.

Tohle by tam bylo, kdybych to psal já. Ale stálo tam jenom:

Smysluplné zaměstnání se zajímavým platovým ohodnocením. Vhodné pro absolventy a osoby bez závazků.

A víte, co je nejhorší? Že po nějaký době to fakt začnete milovat.

Strávil jsem měsíc na ozdravný kůře v lázních. Neskutečná nuda nařízená Asociací. Navíc furt ten pocit, že vám něco chybí, ale nevíte co. Pak mi to došlo. Vždyť už se mě několik týdnů nikdo nepokusil uřknout, sežrat, otrávit, zastřelit, rozmáčknout, nabrat na lopatu. Stál jsem po těch třiceti dnech před chaloupkou a čekal, až mi Sauron otevře. Jestli tam vůbec ještě jsou, napadlo mě, jestli prostě neodešli, když jsem byl pryč.
Byli tam. Všichni. Baba mi na uvítanou upekla perníkový srdce a Santer vítěznýma salvama prostřelil komín. Byl jsem zase celej. Doma. A tak.

Tvařte se, že jsem tohle neřek.

Zaprvé mě letos naprosto dostala Avevina pozitivní challenge, a to především v drabblátkách z Budče. Efekt mají asi takový, že se mi pokaždé stáhne hrdlo, ztuhne obličej a já cítím slzy někde v srdci, ale stejně je to nějakým zvláštním způsobem fakt pozitivní. Chcete-li to zažít taky, přečtěte si Život po životě. (A taky ty ostatní.)
Zadruhé jsem strašně ráda, že jsem tu letos potkala Vivianu Stellatu. Miluju Hydrofobní Mejdlo, miluju její drabblata ze života, a nejvíc ze všech se mi pod kůži vryla její Olověná elegie, netypická, ale možná právě ještě o to úžasnější.
Zatřetí musím zmínit drabble, které mi vrátilo veškerý cit pro HP fandom a díky němuž jsem napsala všechno ostatní z mé letošní tvorby, co na tenhle fandom vzniklo. Netuším, jak to George dokázala, ale v jejím Vskutku "poklidném" dětství to prostě všechno je.
Začtvrté mě nadchla úžasně neuchopitelná, živě umělecká atmosféra Hledání stáda od Birute.
Zapáté, jakkoli mi Pábení nic moc neříkalo, Rya ho dokázala podat tak, že z něj mám dodneška slzy na krajíčku. Strašně uvěřitelná, pravdivá, živá a smutná Pábitelova žena.
Zašesté jsem letos častěji než loni četla estriel, a dobře jsem udělala. Maminčina pumpa je totiž jedna z nejsilnějších věcí, co jsem tu kdy četla.
Zasedmé je tu něco od petrulky, co mě velice ošklivým způsobem zasáhlo asi nejvíc. Protože jsem se málem octla v podobné situaci. Protože podívat se, jak to bolí, je strašně důležitý. A pochopit. Alespoň kousek.
Zaosmé, i na téma, na které nás spousta nadávala, vznikla neuvěřitelná spousta perel. A já za největší z nich považuju Vykoupení od ef77, který mě tak narniovsky rozklepalo, jak mě jen narniovsky rozklepat mohlo.

A zadeváté je tu něco, co mě nadchlo úplně jiným způsobem než všechna ostatní - je to svým způsobem velmi děsivé, varující a výborně napsané. To tahle jednou na chalupě... od Terdy.

Někdy se zdá, že je snad všude temno
a člověk má chuť křičet, skoro řvát -
tehdy se ujistím, že jsi tu pořád se mnou
a stisknu ruku vedle na peřině.
Za křídly noční můry číhá chlad
ale jsi tu, a když se dívám vině
do očí, přímo, přestávám se bát.

Jenže ty říkáš, že ti chybí Cesta.
Hluk větru ve vlasech a nebe plný hvězd
a že máš pocit, jako bych tě trestal,
že čeká tě křik racků nad horami
a širý moře, činy pro pověst

Vím lidi občas zůstávají sami
Tak leť už, Vlaštovko, leť a nech se nést

Za poslední stránkou každého příběhu číhám já. Někteří mi říkají Dobrá duše - ale jestli existuje nějaká Dobrá duše příběhů, já to rozhodně nejsem. Já jsem jen Sběrač. Sbírám to, co zbylo z autorovy duše, když vylil své srdce na papír, sbírám bolest písní a ze slz malířů míchám další barvy. Po nocích vracím básníkům slova a hvězdným prachem klidním jejich sny.
Nikdo z nich mě nezná. Občas mě zahlédnou - havrana, vlka, motýla, který mává křídly noci. Myslí si, že to já jim dávám inspiraci.
Netuší, že je to jejich vlastní síla, ukrytá v každém jejich díle, kterou jim vracím zpět.

Harry zděšeně sledoval, jak hladina vody v poháru klesá.
"Aguamenti!" zařval znovu, ještě zoufaleji. Brumbál sípěl. Jiná možnost nezbývala.
Otočil se, aby nabral vodu z jezera a nechal se hrdinsky utopit, když vtom zahlédl záblesk při okraji skály.
Co tu dělá ta pumpa? pomyslel si zmateně, ale jelikož měl mudlovskou životní průpravu, okamžitě k pumpě přiskočil, pohár naplnil a armáda neživých se mohla jít bodnout.
~
"Výborně!" pochválil jsem Voldemorta hrdě. Jasně, je to jen počítačová simulace, ale pokrok je u něj hmatatelnej.
Jeho poznámku o tom, že ve skutečnosti v tý pumpě byla stejně voda z jezera, jsem radši přeslechl.

Po první návštěvě fildy mě ovládl pocit, že tahle fakulta je z divokejch vajec.
Ten teď mívám vlastně pořád.
Vejce 1: V kabinetech amerikanistiky se střílí.
Vejce 2: Za pultem v bufetu U Platóna stojí jakýsi metráček a konzumuje všechno, co by měl správně prodávat.
Vejce 3: Ve třetím patře si postavila stánek divná ženská. Málem mě omyli, když mi prvně nabídla perník tím svým skřípavým hlasem.

A dole u vchodu sedí něco, čeho se radši neptám, co provedlo s původním vrátným.
"Saurona se neboj," mává na mě chlapík s flaškou vodky v ruce. "Co dělá dveřníka, je úplně krotkej!"

ŘÍHĚONBEEKP

"Oř."
"Pí."
"Nop."
"Křín."
"Křen."
"Bok."
"Chce to něco delšího."
"Kon. Hm."
"Běh. Mě nic nenapadá..."
"Mě taky ne! A on už má určitě dvacet slov!"
"Keř."
"Hon."
"Kop."
"Kopí."
"Je něco pěník?"
"Nevim, zkus to."
"Tak nic."
"Tys to tam naschvál zadala špatně! Jasně že běník nic není!"
"Koukej myslet relevantně."
"Tsche. Nok."
"Břeh."
"Pekřín!"
"Hříbě!"
"Příběh!"
"..."
"..."
"OPEŘENÍ! To netrumfne!"

Soupeř předčasně ukončil hru.

"Hnusák! Zbabělec! Nečestné a nesportovní! Napiš mu tam, že je hnusák!"
- JSI HNUSÁK!
"Na to ti teda neodpoví."
"To nevadí, tak mu to napiš ještě jednou."
- Jsi fakt hnusák.

- TO JSEM SE MĚL POČŮRAT?!

Na český trh míří další díl ságy britské spisovatelky Joanne K. Rowlingové. V pořadí již třetí kniha série nese název Vernon Dursley a Vrtačka roku.

V předchozích dílech plánované heptalogie (Vernon Dursley a Podvojné účetnictví, Vernon Dursley a Státní schodek) jsme sledovali proměnu nejistého úředníka v tvrdého byznysmena. Ve třetím díle však Vernona čeká skutečná výzva. Dokáže se poprat s konkurencí a prosadit vrtačku své firmy do čela prestižní soutěže?

"Napadlo mě to nejprve jako příběh Vernonova synovce Harryho, tuto postavu jsem však odsunula na vedlejší kolej," přiznává Rowlingová. "Příběh je nabitější než oba předchozí dohromady, doufám, že nezklame," uzavírá.

"Hody, hody, doprovody,
dejte vejce malovaný,
po pěti nebo po šesti,
jinak vám dá Sauron pěstí."

"Hody, hody, doprovody,
sežeru vás cobydup,
když nedáte malovaný,
aspoň si zas spravím chrup!"

"Hody, hody, doprovody,
dejte aspoň bílý,
radím já vám děti dobře,
Santerovi to střílí!"

"Hody, hody, doprovody,
vy mudlovský šmejdi,
slepička vám v koutku
akorát tak zhebne."

"Hody, hody, doprovody,
na vrbovým proutku,
naberu vás na lopatu,
budu mít pochoutku."

"Hody, hody, doprovody,
myslíš si, že utečeš?
Sežral jsem už mámu, tátu,
ty seš pro mě jako veš."

Společný chór: SNESE JINÝ!

*

Z nějakýho záhadnýho důvodu žádný vajíčka nepřinesli. Nechápu.

Přidal do kroku. Neměli by ho teď na chodbě vidět. Za lhaní se platí a za utajování ještě víc. Polekaně se ohlédl při plesknutí vlastního pláště. Klid. Nezažils tohle už dostkrát?
Dostkrát na to, abych věděl, co přijde, až se to roznese a já tu ještě budu, odpověděl si a rozběhl se. Začal počítat. První, druhá, třetí... byla to sedmapadesátá práce od chvíle, kdy odešel z Bradavic. Vydržel tady dokonce dva měsíce. Potisící už věřil, že by to mohlo vyjít... potisící ho shodili ještě níž.
Přemístil se, než si ho stačili všimnout.
Vědí o tobě, Reme. Je čas jít dál.

Gandalf říkal, že mu to pomáhá myslet.
V prvních měsících ho nechápal. A možná ještě v prvních letech ne, a začal s tím jen proto, že to koneckonců byla docela příjemná činnost.
Pak spolu putovali, často a dlouho, a on se kromě mnoha jiných věcí naučil neptat. Sedávali spolu v tichém porozumění celé dlouhé hodiny, kouřové kroužky jim nahradily slova.

Teď seděl sám a kouřové kroužky těžkly jako olovo. Dýmka za Gandalfa, poslední, než budou muset jít dál. Rozloučení v tichu, mlčky, tak by se mu to líbilo. Znal ho. Věděl.
Olověné kroužky pluly vzduchem.
A klesaly.
Níž.
A níž.

Říká se, že tady květiny nerostou.
Ne že by se to jen říkalo. Vyprahlá země poničená stínem, přes nekonečné pláně se nese křik zpoza černých hor. Co bývalo kdysi, nikdo nepamatuje. Léta se sem nikdo neodvážil, jen desetitisíce pochodujících nohou: vycházeli ven, zabíjeli, ničili, vodili zmrzačené zajatce zpět. Pod jejich chodidly umíraly rostliny, stromy, zvířata. Lidé. Elfové. Každá květina by musela být blázen, kdyby se rozhodla vyrůst zrovna tady.
Ale v každém bláznovství je trocha naděje, nezdá se vám?

"Podívejte, pane Frodo," zavolal odkudsi zepředu Sam. "Takový kousek od Černé brány a tady rostou pampelišky."
O důvod víc jít dál.

LINGVISTICKÝ ČLÁNEK ROKU 2014 - RECEPT

Připravte si výrazy:
dichotomie
verba dicendi
sém
sémém
kolokabilita
koselekce
polysémant
meronymní
nadgeneralizace
metajazyk

a libovolných 50 až 150 dalších podobného rázu. Míchejte, dokud nevznikne mazlavá kaše. Nyní to chce vatu v podobě několika vybraných výrazů běžné domácí slovní zásoby, nejlépe tak, aby vedle výše zmíněných termínů nedávaly smysl ani v případě, že náhodou vážně víte, co znamenají. Vzniklé těsto roztáhněte na co největší plech, ať vám to vyjde alespoň na třicet stran čistého textu.
Dobrou chuť!

Zkontrolováno a vráceno komisí Ústavu Teorie Lingvodiety. Doporučujeme napsat to srozumitelně a narvat to nejlépe do sta slov!

Tohle téma jsem furt odkládal. Jenomže pak začli prudit shora, přišla kontrola a už nebylo zbytí.
Tak jsem teda koupil pár rohlíků a flašku vodky a povídám, pojďme se bavit o vašich rodinách.
Voldemort na mě vrhnul pohled, na kterej dlouho nezapomenu.
Vlk zavrčel, že po tom fiasku s tou červenou čúzou na všechny rodiny světa kašle.
Sauron se rozchechtal tak, že ze stropu začal padat perník.
Santera chytnul rapl a nezklidnil se, dokud nedostal svůj dopisní papír.
Ježibaba křečovitě sevřela lopatu, ale pak na mě mrkla a řekla: "Kdo s váma potřebuje rodinu?"
Nakonec jsem tu vodku potřeboval sám.

Objevil se jednou k ránu a vypadal tak uboze, že jsem ani nedovolil Sauronovi jít otevřít.
"Promiňte," povídám, "my jsme Záchranná stanice záporných postav."
"Já vím," vyhrkl hned.
"Co je na vás zápornýho?"
Chvíli přemýšlel. "Ujíždim na perníku."
"Tak toho tu je," ozval se kdosi zevnitř.
Pak mě konečně přemohla zvědavost.
"Víte, neurazte se, ale co ta vaše podoba?"
"To ta blbá reinkarnace!" zavyl najednou. "Když umře člověk, tak to je hned kůň, tygr, ňáký důstojný zvíře. Ale mrtvej hudební styl? Co myslíte, hm?" rozhodil zoufale malýma šedivýma packama.
Mrzelo mě, že jsem ho nemoh přijmout. Ale předpisy jsou předpisy.