Moje články

Nejvíc ji dráždilo to ticho. Jako by ji provázela bublina, která ostatní při pohledu na ni nutila ztlumit hlasy.
Ne, opravila se. Nejvíc ji vytáčelo to, že občas zachytila šeptané „chudinka“, „a on se samozřejmě vypařil“, „obstaral si zrůdná obřata a zmizel“, „obří vlk“, „příšerný had“, „táhlo se to roky“, „chudinka“.
Sigyn se zachumlala se do tlustého zimního kožíšku a radši se vrátila domů. Poslední dobou prostě byla nějaká přecitlivělá.
Sedla si a natáhla nohy. S povzdechem si pohladila oblé břicho. Jestlipak jí za pár měsíců bude zevnitř odpovídat ruka, pařát, kopýtko…
Lokiho každopádně čeká první závažná manželská debata.
Chudinka.

Už pár dnů se večer scházejí a poslouchají vyprávění staré chůvy.

Panny bojovnice, které odmítly změnu titulu, přestože se Panna z Tarthu provdala a její mladá společnice upřednostňuje označení "vodní tanečnice".
Královna Železných ostrovů a její bělovlasý bratr.
Dívka postrádající špičku nosu.
Chlapec, který je napůl Seveřan a napůl divoký.
Mladík, jenž se dokáže vtělit do stromů, vlků i draků.
Dvojice sourozenců z bažin.
Muž, který vstal z mrtvých.
Dívka, jež zabila obra v hradu ze sněhu.
Muž se znetvořenou tváří, který se jí drží nablízku.

Oni sami jsou příběhy.
Ale tyhle jim vyprávět nebude.
Potřebují se v klidu vyspat.

Svaly jí ochably a ona se učila chodit jako kdysi její syn.
Ne!
Jako její dcerka nikdy… Ne, ztratila se, ale žije. Musí žít.
Herminona se rozechvěle nadechla a pokračovala v cestě Paulininým domem s nohama z kamene.

„Váš manžel pro vás i vaše děti truchlí. Váš návrat ze záhrobí pro něj bude zázrak,“ těšila ji Paulina.
„Já se ale nemám ke komu vrátit,“ odvětila Hermiona.

Když po letech před sebou spatřila dívku, která se jí tolik podobala, sestoupila z podstavce. A když dcerku objala, poslední zbytky kamene jí opadly ze srdce.
S manželem se vídala jen při oficiálních příležitostech.

Týr byl přátelský, na boha. Nosil mu jídlo a občas ho popleskal.
Proto taky Fenris souhlasil, že bohy nechá, aby ho zkusili spoutat. Už dvakrát. Pokaždé řetěz přetrhl. Nebyla to zrovna vzrušující hra, jenže oni tak zoufale toužili po zábavě, že se nad nimi Fenris slitoval.
Dnes ovšem místo mohutného řetězu přišli s tenkým provázkem. Fenris se při pohledu na tu nanicovatou věc zarazil a řekl: „Dobrá. Nechám se spoutat, ale jeden z vás mi přitom musí položit ruku do pusy.“
Bohové mlčeli a vrhali po sobě podezřelé pohledy.
Nakonec se nabídl Týr.
Takže to přece jen bude v pořádku.

Když se řítí udusanými ulicemi chudinské čtvrti, srdce mu splašeně bije.
Strach se vytratil. Přelil se v ostří, co ho žene vpřed ve stopách gangu, který mu sebral jízdné za dnešní den. Peníze na léky pro matku, která je tak slabá. Peníze pro Jelovu rodinu. Peníze, za které jejich autobus bude moct zítra znovu vyjet.
Jeho mysl zběsile pulsuje a přitom je soustředěný jako nikdy v životě.
Pro matku, Jelovy děti, zítřek a tu paní, která se po přepadení rozhodla jet za lupiči s ním, protože jí sebrali prsten od zemřelého manžela.
Je to šílenství.
Ale není v tom sám.

Leckdo by mohl namítnout, že hrdinové mají být čistého srdce a štítu. Ovšem leckdo by si měl uvědomit, že štít zřídkakdy slouží jako příklad dokonalého cídění. A pokud jste někdy viděli srdce, taky víte své.

Jo, byl to podvod, ale car si s tím začal sám, když tomu trubkovi Ivanovi dal nůž na krk s tím, že mu má přivést Jelenu Překrásnou výměnou za koně Zlatohříváka.
Jelena byla opravdu překrásná a car dal hned slavit svatbu. Když se mě chystal políbit, proměnil jsem se zpět ve vlka a ukousl mu hlavu.

Koneckonců, proč se mají podobnými kejkli bavit jen lišky?

Sybrent z toho měla vycouvat, jenom své druhy uviděla. Měla vycouvat první kosmickou.
Protože nový tým po ní vystartoval a chtělo to velké řvaní o úředním pověření, aby ji pustili. Odnesla to jenom roztrženou uniformou.
Pak na ni všech šest nevěřícně nebo rozpačitě čučelo a ten hezký se jí dokonce omluvil s tím, že to vzali za sakra špatný konec.
Neměli ji prý za nimi posílat do země nikoho, kde jsou ženy všech.
Ale ostřelovač se hodil, proto brali i ostřelovačku.
Sybrent pokaždé dbala na to, aby jí zbylo sedm nábojů.
Ten sedmý pro případ, že jí ze všeho hrábne.

Klece byly všude. Možná je měla naražené na nohou a vláčela je s sebou.
Jako neprovdaná korejská žena po pětadvacítce.
Jako hlupačka, s níž otcovi partneři odmítali jednat, přestože se po otci i bratrovi ve firmě slehla zem a ona jediná věděla, kam se ztratily podíly investorů.
Jako dívenka, kterou umírající matka prosila, aby se postarala o rodinu.
Když ji otec zoufale požádal, aby na sebe vzala bratrovy podvody a šla místo něj do vězení, nemohla tomu uvěřit.
Měla obětovat vlastní budoucnost, čest a svobodu, aby ty dva zachránila?

Udělala to.
Svého psa ale raději svěřila do opatrování učiteli kickboxu.

Pipla se oddával napůl snění s otevřenýma očima, napůl snění se zavřenýma očima a obojí pravidelně střídal. Jenomže, jak zjistil mezi pomalým mžouráním, někdo mu unesl klobouk, zavázal mu tkaničky od bot do útvaru, který připomínal mořské řasy, načež mu klobouk vrátil s vykousanými dírami a sebral mu tabák z dýmky.
„Na nikoho nebo nic to rozhodně nevypadá,“ usoudil.
„To si piš,“ odpověděl mu pronikavý hlásek z vršku jeho kolena. „Jsem malá Mia. Jsem Šňupálkova sestra. Takže jsi možná můj tatínek.“
Pipla jí rozvážně podal ruku, tedy prst.
„Proč ne?“ řekl. V někom se jeho rodinou nastřádaná energie musela vybít.

Do ložnice už proudilo slunce, ale dnešní ráno bylo stvořené pro hříšné zahálení a sladkou únavu.
A Anninu hebkou hladkou kůži a tichý dech.
Aniččinu, opravil se Richard v duchu.
Svítání jí barvilo hnědé vlasy do zlata. Jeden pramen mu spočíval na ruce a jako úzký lesklý kovový kroužek poutal jejich zápěstí.
Řasy se jí zachvívaly v posledním vřetánku snu a v koutku úst skrývala pousmání, které přímo prosilo o polibek.
Můj otec a její děd se spolu střetli v bitvě a my tu teď ležíme, nazí, na začátku čehosi nového, říkal si.
Po noci rozpaků, doteků a plachých vzdechů.

Jon Sníh poskytl Alys ochranu a dal jí jídlo, když padala vyčerpáním.
Odmítl ji vydat strýci, který si zabral její dědictví, i bratranci, jenž utýral dvě manželky a teď si ji nárokoval.
Našel pro ni jiného muže. Divokého zpoza Zdi se dvěma stovkami bojovníků, s nimiž získají zpět její domov. Sigorna, jehož jméno jí klouzalo ze rtů tak sladce při svatební noci.
Nejednal jako velitel Noční hlídky, ale jako syn Eddarda Starka, a jeho pomoc nebude zapomenuta.

I když se na ni v tu první chvíli, než si vybavil její jméno, zadíval, jako by její tvář měla patřit někomu jinému.

„Páni, člověk, co bojoval s Undyne!“ vyjekla bytůstka s mašlí a v pruhovaném tričku.„Jak to, že tě nezabila? Ona je nejlepší rytíř. Všechny nás tady v podzemí chrání. Jako je bezva, že tě nezabila, protože jsi fajn.“

„Teď jsme kamarádi. Vařili jsme spolu špagety. Velmi rytířsky.“

Bytůstka při té představě div neomdlela nadšením. „Máš nějakou tajnou zbraň?“

Malý člověk zavrtěl hlavou, pak zalovil v kapse a vytáhl z ní zbytky pastelek.

„Ty jsou… tam shora? Z povrchu?“ vydechla bytůstka, která z toho sedla na zadek.

Člověk jí do otevřené pusy strčil konec modré.

Společně si nakreslili oblohu a slunce.

Ne. Prosím, ne!
Nůž byl tupý, ale dokázala skvrnu vyříznout. Jenže to nestačilo.
Strhla prostěradlo i pokrývku, hodila je do krbu, polila olejem z lampy a zapálila.
Utřela si slzy. Mám krev i na tváři? napadlo ji.
Matrace byla taky nasáklá. Když ji vší silou cpala do plamenů, nevnímala kouř, horko, ani ruce služebných, které se ji snažily odtáhnout.
Nakonec se to třem povedlo.
„Nyní jsi ženou. Máš tušení, co to znamená?“ prohodila královna Cersei.
„Že jsem připravená vdát se a spát s králem a rodit mu děti,“ odpověděla a přitom se sama cítila jako dítě, které zoufale volá matku.

Abduláhův život nabral v posledních dnech neuvěřitelných obrátek. Začalo to pochybným cizincem, který mu prodal koberec, jenž ho ve snu donesl ke Kvítku noci, té nejkrásnější, byť značně pomýlené dívce, která ho považovala za ženu. Pokračovalo to vyjasněním onoho nedorozumění, zasnoubením, zmizením Kvítku noci, jejím rozzlobeným otcem sultánem, návratem koberce, pouští, bandity, džinem v láhvi a třemi přáními.

Když nyní bloumal bezútěšnou pouští, džin v láhvi v jeho kapse ucedil:
„Jistě, jsi strašný chudák. Kámen by se ustrnul. Skoro bych ti splnil čtvrté přání.“
Abduláh se zaradoval.
„Stačí, když objasníš původ mého jména,“ dodal zlomyslně džin.

Jak tohle jenom skončí?

Přestal počítat dny a noci. Jeho mysl se rozevřela bolestí vycházející zpod žeber a jeho krev se spojila s krví stromu.
V jednu chvíli, v tisících okamžicích přišla smrt.
Upřela na něj oko ze studně, jehož barva byla neskutečně povědomá.
Viděl oko orla na vršku stromu světa.
Kouzelné oči ženy krásné jako sám život, zalité zlatými slzami.
Oko vlka, který pohltil slunce.
Mžouravý pohled synka, jehož poprvé sevřel v náručí.
Různobarevné duhovky dívky v šeru podzemí.
Oči lidí, skřítků, álfů, obrů, zrůd, zvířat, rostlin, bohů.
Náhle se na něj všechny upřely a on se s výkřikem probudil u kořenů světa.

„Ona je opravdu milá a laskavá,“ uvědomila si Margaery. „A velice nešťastná.“
Když Sanse vyprávěla o Willasovi a přitom ji oslovila „sestro“, dívka na ni pohlédla s očima plnýma slz a prosila ji, aby si nebrala Joffreyho, protože jí ublíží.
Zpočátku nevěděla, co od bývalé snoubenky svého nynějšího nastávajícího čekat, ale tohle to nebylo. Willas si ji určitě zamiluje.
„Je od tebe statečné, že mě varuješ, ale Loras bude členem královské gardy, takže mě bude chránit nejlepší rytíř v Sedmi královstvích,“ ujistila Sansu.
A podle toho, jak se její babička tvářila na zvěsti o Joffreym, Loras nebude jediným jejím štítem.

„Řekli mi, že musím být Arya, nebo mě zabijí,“ naříkala tmavovláska.
„Jsi Jeyne Poole,“ ujistila ji Sansa.
„Tenkrát v Králově přístavišti, dal mě odvést do nevěstince. Učili mě,“ chrlila Jeyne horečnatě. „Potom mě poslali domů. Jako Aryu. Ale tam byla… ta zrůda.“ Najednou vytřeštila oči za Sansu. „To je on!“
„Kdo?“
„Ten, co mě dal odvést…“ Jeyne se zlomil hlas.
Sansa však věděla kam.
A věděla kdo.
Malíček vypadal překvapeně, když rytířům z Údolí přikázala, ať ho zajmou.
Ještě ohromeněji vypadal, když ji uposlechli.
„Nejsem proradná. Nejsem zrádkyně,“ vzlykala Jeyne.
„Já vím,“ řekla Sansa.
Jsi já, kdybych neměla správné příjmení.

Má lásko...
Vím, že nás dělí nepřekonatelná propast, ale já jsem připraven se do ní vrhnout...
Tvé oči...
Tvůj úsměv...
Tvůj dotek...

Celaena lístek našla v knize, kterou jí kdosi přinesl do pokoje, zatímco spala.
Poznala rukopis Doriana. Prince Doriana. Syna jejího úhlavního nepřítele, krále Adarlanu.
Mohla by jeho lásku opětovat? Ona, Celaena Sardothien, Adarlanský zabiják, nejlepší nájemný vrah světa.
U večeře prince nepokojně sledovala svýma tyrkysovýma očima.
Princ ovšem upíral safírové oči na kapitána stráží. Chaol už určitě našel vyznání, jež Dorian ukryl v knížce, kterou si kapitán vybral v knihovně.
Kapitán si je oba podezíravě měřil bronzovýma očima.

Toriel si pamatovala. Její mozek nasával poznatky jako houba. Pamatovala svět před válkou, která její rod smetla do podzemí. Dobu, kdy příšery i lidé žili spolu na zemi. Slunce.
„Kdybych nebyla královnou, byla bych učitelkou,“ říkala dětem a manželovi.
Teď přebývala v Ruinách a královnou, matkou a manželkou nebyla už celá staletí.
Učitelkou ano. Jednou za dlouhý čas do podzemí spadl nějaký člověk.
Ty první naučila, jak projít podzemím, a představila jim příšerky, které mohou potkat.
Ty další varovala před králem.
Ty poslední zoufale prosila, ať do královy říše nevstupují.
Pamatovala si, kam se poděly jejich duše.
Dalšího odejít nenechá.