Moje články

Čekala na ně na hradbách nad přístavem. Harris se tvářil stejně nepřístupně jako vždy, ale Tomovy oči svítily neskrývanou radostí.
„Povýšili mě!“ hlásil Tom už z dálky a mával na ni rozpečetěným lejstrem. Zalapala po dechu. Přelétla pohledem z Toma na kapitána a zpět.
„Už to tak bude,“ přisvědčil Harris. „Budeme se muset s panem Martinem rozloučit.“
„Gratuluju, Tome.“
„Pro vás mám taky jednu zprávu, slečno Doyleová. Přesvědčil jsem admirála Parkera, abyste mohla nastoupit na jeho místo. Tady jsou vaše rozkazy.“
Podal jí obálku. Nenechal ji ani poděkovat.
„A teď zpátky na loď! Ještě máme nějaké povinnosti. Slavit můžete potom.“

Opíral se o zábradlí. Když ho oslovila, ve tváři měl rozpačitý výraz.
„Tom… Pan Martin mi řekl, že jste to byl vy, kdo kapitána přesvědčil, abyste se pro nás vrátili,“ pronesla opatrně. „Dlužím vám...“
„A vy jste nenahlásila,“ zrudl ještě o něco víc, „Však vy víte…“
Byli vyrovnáni.
„Proč jste to neudělala?“ ozval se po chvíli. Vrhla na něj ostrý pohled. Proč? Protože se sama provinila? Protože nikdo neví, co přinese budoucnost?
„Jsme stejní, Sullivane. A jednou možná přijde den, kdy i vy bude muset volit. Mezi svou lodí a svými krajany. A ať se rozhodnete jakkoliv… vždycky někoho zradíte.“

V prvním okamžiku ji málem nepoznal. Nepodobala se té fregatě, na které kdysi sloužil. Byl div, že se vůbec držela na hladině. Posádka nevypadala o nic lépe. Námořníci ho sledovali unavenými, lačnými pohledy. Pohledy mužů, kteří už hezkých pár dnů neměli k jídlu nic než červy prolezlé suchary a řídkou kaši.
„Proboha, Martine, co se stalo?“ zeptal se staršího z důstojníků. I oni měli pod očima tmavé kruhy a propadlé tváře.
Řekli mu to. O honbě za Nemesis. O bitvě. O zničených zásobách…
Vzal zuboženou loď do vleku. Jeho muži sami navrhli, že se vyhladovělými druhy podělí o své příděly.

Domek stál na kraji vsi. V zahrádce odkvétaly listopadky. Frances zaklepala.
„Co tu chcete! Můj muž tady není. Už tři roky!“ utrhla se na ni žena s unavenou tváří.
„Nehledám vašeho muže, madam,“ řekla Frances. Ustoupila, když na ni žena vrhla pohled plný zlosti.
„Tak koho!?“
„Hledám vás, madam.“
Zalovila v ranci.
„Váš muž. On. Přál si, abych vám dala…“
Podala ženě červenou šerpu. Pořád na ní byly tmavé skvrny. Od krve. Sklopila hlavu. Nevěděla co dál říct. Že zemřel dobře… Že jí zachránil život…
„Snad byl lepší námořník než manžel…“
Frances vzhlédla. V ženině tvrdé tváři se leskly slzy.

Po tmavé obloze se honily mraky. Hrozily deštěm. A příboj pod útesem tančil s větrem čtverylku.
Dnes rybáři na moře nevyplují. Ani Fergus ne.
Naříkavý křik racků se tříštil o skály. Volali ji. Jako moře samo.
Má člun tam dole. Na pláži.
Šumělo a křičelo. Kovový hlas lodního zvonu se v něm ztrácel. Světla luceren mrkala tmou.
Nebylo to daleko. Mohla by se tam dostat… Za lepšího počasí…
Za lepšího počasí se ale nedostane ke člunům. A dobrovolně jí ho Fergus nepůjčí.
Ne kvůli nim.
A ona byla někde tam. Skrytá za horizontem. Číhala.
Musí to zkusit.
Musí je varovat.

Tom přisedl vedle Harveyho.
„Tak o co jde?“
Harvey kývl k velitelské palubě. Frances nervózně rázovala sem a tam. Sullivan neklidně těkal pohledem. Ve tváři byl ještě bledší než obvykle.
„O něj,“ zavrčel Harvey. „Ten proradnej parchant určitě něco provedl!“
„Harvey! Je to váš důstojník.“
„Ale, pane! Vždyť se na něj podívejte. Úplně mu to kouká z vočí. Vod tý doby, co jsme vypluli. Dívá se na slečnu Frances, jako kdyby ji chtěl zamordovat. Já jí říkal, ať vám to řekne. Vám nebo kapitánovi. Ale znáte ji.“
Znal. Proto se do toho nebude plést. Ale na Sullivana si dá pozor.

Když nastoupil na Skřivánka jako kadet, bylo mu sotva dvanáct let. Vypadal ale spíš na deset. Byl to takový plachý, nenápadný chlapec, který po večerech ještě plakal po matce. A kdyby mohl, poslal by jí ho Harris obratem. Ten kluk se na moře nehodil. Neměl odvahu. Přezdívky, které si vysloužil od svých druhů, byly až příliš trefné.
Pak přišla Doyleová. Přiřadil jí ho do družstva. Trochu z bezradnosti. Trochu za trest. O několik měsíců později se přihlásil jako dobrovolník k akci takřka beznadějné. Musel jí být přítěží. Přesto na něj v hlášení nezapomněla. Námořníka z něj už ale udělat nestačila.

Když byl malý, přál si, aby je strýček Henry navštěvoval častěji. Nosil třírohý klobouk, leštěné holínky a u pasu se mu houpala kapitánská šavle. Z cest jim nikdy nezapomněl přivést nějaký ten dáreček. Otci dýmku. Porcelánovou vázu mamince. Katherine panenku. Bratrům cínové vojáčky. Ale nad všechny dárky byly strýčkovy příběhy. O hrdých lodích a odvážných mužích, kteří se každý den rvou o život s oceánem. O roztodivných koutech světa. Jeho otec ty příběhy neměl rád. Říkal, že jim pletou hlavu.

Když trochu vyrostl, sbalil si pár košil do rance a vydal se za strýcem. Otec s ním už nikdy nepromluvil.

Ty dvě byly jako noc a den…
S první ho pojí společné dětství a krevní pouto sourozenců.
S druhou krev prolitá v bojích.
První nikdy nepozná víc než rodný dům a dům svého manžela.
Druhá se nikdy neusadí. Stráví život na cestách.
S první si vymění nespočet dopisů.
Té druhé dopis nikdy nenapíše.
První se od něj nikdy neodvrátí, přestože vlastní otec nad ním zlomil hůl.
Druhá s ním ochotně zapije žal a pak mu bude oporou cestou z přístavní putyky.
První svůj život zasvětí své rodině.
Pro druhou je domovem moře a rodinou námořníci.
Obě budou jeho sestry. Napořád.

Bertrand dalekohledem sledoval siluetu plachetnice. Pokud mohl soudit, nebyla to velká loď… Možná třicet dva, nejvýše třicet šest děl. Taková by pro jeho Nemesis neměla představovat hrozbu. Ale vytrvale je stíhala už skoro týden. A přibližovala se. Jako honící pes, který zvětřil stopu.
„Co jsi zač?“ zamumlal si po vousy. Válečná loď? Korzáři? Nevěděl. Podle stylu plavby, podle urputnosti s jakou ho neznámý nepřítel pronásledoval, hádal spíše to druhé. Jeho nadřízení by nesouhlasili s pronásledováním mnohem silnějšího protivníka bez pádného důvodu. Ale mohl si být jist?
Jisté bylo jediné. Nepřítel o něm věděl. A nehodlal pronásledování vzdát bez jediného výstřelu.

Když jí doktor Dobbler vytahoval třísky z ruky, zkroutila obličej v bolestné grimase. Podpalubím se neslo tíživě hlučné ticho. Nářky raněných a skřípění pump. Písek křupal doktorovi pod nohama a ve stínech se mezi bezvládnými těly hemžily krysy. Jejich pištění se Frances zabodávalo do spánků. Neměla by být tady. Mnoho dalších potřebovalo pomoc… Vyškubla se mu.
„Ne!“ uhodil na ni velitelsky. „Zůstanete tady!“
„Ale…“
Zkresleně slyšela hlasy z paluby. Údery tesařských seker. Dusot bosých nohou. Tam jí bylo potřeba.
„Chcete dopadnout jako on?“ zeptal se zlověstně. Kývl k jednomu z těl. Muž spal. Místo levé nohy měl jen prázdnou nohavici.

Seděla na bedně od sucharů a neobratně zašívala rukáv staré uniformy. V matném, komíhajícím se světle lucerny na práci sotva viděla. Na čele se jí rýsovaly vrásky.
„Proč se všem vyhýbáš?“
„Au!“ Trhla sebou. Vytáhla jehlu z palce. Neodpověděla.
„Fanny, tady nejsi ve vězení.“
Tom se opřel o prázdný sud.
„Jsem vrah. Měla bych bejt ve vězení,“ zavrčela. Nebo na šibenici.
„Každý jsme v životě zabili. Nejednou. Jsi námořník…“
„Námořníci nezrazujou svý přátele,“ zapíchla jehlu do rukávu.
„Námořník se stará o svou loď. Tys Skřivánka zachránila.“
Založila ruce na prsou.
„To má bejt rozhřešení?“ ušklíbla se.
„Ne. Řekl to kapitán.“

Seděli na nízké polorozpadlé zídce. Slunce probleskovalo mezi šedými mraky. Tráva voněla jarním deštěm. Cinkání ovčích zvonců se neslo do daleka.
„Proč ses včera s naším tátou pohádala?“ zeptal se jí Michael. Co mu měla říci? Že se chlapi U Zubatý zase porvali? Že ten pěknej kapitán od kavalerie už zase slídil kolem vesnice?
„Frances…“ naléhal dál. Starý už byl dost.
„Protože vyrazit zuby panskýmu kočímu, ho taky může dostat do pěkný šlamastiky,“ zaprskala.
„Když je to parchant,“ ucedil Michael.
„Panským kočím to začíná…,“ utrhla odkvetlou smetanku, která se krčila mezi kameny, „…a provazem to končí.“
Semínka odlétla po větru.

Stella nebyla Skřivánek a v pravém slova smyslu nebyla ani loď. S deseti děly mohla sotva koho ohrozit a i pomalé nákladní lodě by ji hravě nechaly daleko za sebou. Ale s pověstí svéhlavého a poněkud vzpurného důstojníka si Frances sotva mohla dělat naděje na plavidlo, které by se vraku podobalo méně. I tak se to, že jí přidělili alespoň Stellu, rovnalo zázraku. Frances nepochybovala, že za to vděčí především Harrisovi. Navíc i přes její nedostatky mohla být konečně alespoň zdánlivě svým vlastním pánem. Na její palubě se nebude muset zodpovídat nikomu. Jen svému svědomí a své posádce.
A admirálům…

Říká se, že krása není všechno a že jména předurčují. U něj to platilo dvojnásob. Když jsem ho viděla poprvé, bylo to takové holé, šeredné cosi ne větší než malíček a do našeho druhého setkání krásy příliš nepobral. V dlani mi sedělo rozcuchané, rachitické stvoření, které připomínalo spíš rozbitou prachovku než ptačí mládě. Pařátky měl pokroucené. Z osmi prstů mu sloužil s bídou jeden. A z té nevzhledné změti polámaných peříček na mě pomrkával pár až příliš živých oček.
Dostal jméno Horác. Nikdy pořádně nevyrostl a létat se taky nenaučil. Ale měl radost ze života a bojoval až do konce.

Kdysi jí někdo řekl, že každá loď potřebuje kapitána. Že teprve potom bude úplná. Ona nad tím jen krčila ráhny. Jako Mary Celeste brázdila oceánem života sama. Ke štěstí jí stačil vítr a křik racků nad vodou. Pak se objevil on. Chodil k molu každý den. Vyprávěl. Ona mu naslouchala. Zdálo se jí, že mezi lidmi našla přítele. Ale jeho slova byla řetězy. A jednoho dne zjistila, že marně škube kotevními lany. Nechtěl být jen přítelem. Chtěl být kapitán, co může velet. Ale zapomněl, že i lodě mají duši. A že falešnými slovy ji nikdy nespoutá. Přervala řetězy. A odplula.

Byl to den jako každý jiný. Ráno vyrazit do školy a pokračovat v krasojízdě. Jenomže to bych nebyla já, kdyby se nevyskytl nějaký zádrhel.
Chtěla jsem to naposledy všechno jen překontrolovat. Přepočítat. To víte uhlídat stádo koní v jedné ohradě s desítkami jeskynních medvědů… Občas se stane, že někdo někoho sežere. Tentokrát se však zdálo všechno v pořádku. Dokud…
„Je pryč!“
Můj zděšený výkřik otřásl i spícím stegosaurem. Maličká ohrádka zela prázdnotou. Nebyl schovaný ve skříni, ani se neukrýval mezi zvadlými narciskami. Zoufale praštím hlavou o stůl
„Stalo se něco?“ zeptá se mě opatrně J.
Zavyju.
„Ztratil se mi dikobraz!“

Zoufale zírala na břidlicovou tabulku. Ze všech těch čísel a písmenek se jí už dělaly mžitky před očima. Rychlost lodi. Kurz. Snos větrem. Magnetická deklinace. Sluneční deklinace… Zeměpisnou šířku se jí po urputném boji spočítat podařilo, ale poloha lodi jí pořád nevycházela. A když jí nakonec vyšla uprostřed velehor, vztekle praštila s křídou. Tom rozmrzele zvedl hlavu od vlastní úlohy. Stiskla rty.
„Tome, jak ti to vyšlo?“ zeptala se. Přimhouřil oči.
„Když ti to řeknu, tak ti neposloužím. Matematika je základ navigace.“
„Ale mně to vůbec nejde,“ zamračila se.
„Tak mi to ukaž. Pokusíme se najít chybu. Společně,“ dodal důrazně.

Když sdílíte jednu loď s doktorem Maturinem, zvyknete si na ledasco.
Na včely v kakau pro kadety. Na tarantule schované pod polštářem. Dokonce si zvyknete i na hady omotané okolo rukojeti vašeho zánovního meče. Nosorožec ustájený v podpalubí vás nemůže vyvést z míry. S lenochodem se dokonce rádi podělíte o příděl rumu. Se skřípěním zubů překousnete i vombaty, kteří vám sežerou váš nejlepší klobouk.
Ale tohle už byl vrchol. Zrada největšího kalibru.
„STEPHENE!“ zařval Jack, až se Surpise otřásla.
Do kajuty nahlédla doktorova pobledlá tvář.
„Stalo se něco Jacku?“
„Tohle. Se. Stalo,“ skučel Jack a vyklepával z holínky ježka pustinného.