V minulém životě jí říkali Veverko. Veveřice. Šavlozubá. Ten život se rozplynul v mlze horečnatých dní. Slévaly se v nekonečný vír. Nevěděla, jestli je noc či ráno. Bezčasí rámované hladovým mňoukáním. Obrysy chaosu tvořené nejistýma rukama prvorodičky. Večery tonoucí v neutišitelném křiku. Slzy bolesti tišící hlad. Slzy bezradnosti. Kolikrát řekla už nemůžu?
“Vážně to chceme absolvovat ještě minimálně jednou?”
Konejšivá ruka ve vlasech.
“Dej mi ho. Zkus spát.”
***
“Tak, paní B., tady vidíte srdíčko. A toho staršího raději moc netahejte.”
Děti nejsou spolehlivá metoda antikoncepce. A lidská paměť je milosrdná. Bude-li vše dobré, za čtyři měsíce ji to čeká nanovo.